Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti 2BSun s. r. o., sídlem Na dlážděnce 2463/1a, Praha 8, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 678/2025-175 ze dne 29. 1. 2026, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 177/2024-141 ze dne 24. 10. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 218 C 24/2023-108 ze dne 21. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AUTOHVĚZDY s. r. o., sídlem Podolská 1122/14, Rýmařov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka žalobou u Okresního soudu v Bruntále ("okresní soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 799 999 Kč s příslušenstvím jako vrácení kupní ceny za vozidlo koupené na základě kupní smlouvy ze dne 15. 5. 2023, od níž měla stěžovatelka odstoupit pro podstatné porušení smlouvy, protože vedlejší účastnice vytčené vady ve stanovené lhůtě neodstranila. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; shledal, že stěžovatelkou určená lhůta k odstranění vad v délce 2 týdnů nebyla přiměřená, a proto stěžovatelka nemohla od kupní smlouvy odstoupit. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné vyložil, že stěžovatelka svým postupem znemožnila řádné přezkoumání existence toho, zda vada spočívající v zatékání do vozidla se projevovala v době převzetí, případně zda šlo o vadu mající svůj původ v opotřebení vozidla či nikoli. Ostatní vady stěžovatelka nevytkla včas (až po 3 měsících). Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka především namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, aniž se řádně vypořádal s uplatněnými námitkami, a nenapravil podle ní nepřezkoumatelnost rozhodnutí nižších soudů. Namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda byly vady vozidla odstraněny v přiměřené lhůtě podle § 2106 občanského zákoníku, neboť pouze konstatovaly, že k opravě došlo včas, aniž vysvětlily, jakou lhůtu považují za přiměřenou a z jakých úvah vycházejí. Nezohlednily přitom dostatečně povahu reklamovaných vad, odborné postavení vedlejší účastnice jako dlouholeté prodejkyně automobilů ani skutečnost, že mezi uplatněním práv z vadného plnění a účinností odstoupení od smlouvy uplynulo 20 dnů. Nejvyššímu soudu vytýká, že otázku přiměřenosti lhůty odmítl přezkoumat s odkazem na její závislost na individuálních okolnostech případu. 5. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se fakticky nezabýval ani její druhou dovolací otázkou, zda odstoupení od smlouvy učiněné před uplynutím přiměřené lhůty k odstranění vad může být platné s tím, že jeho účinky nastanou až marným uplynutím této lhůty. Tím se podle ní vyhnul jak nápravě vad odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tak vypořádání jí tvrzeného rozporu s judikaturou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal. 9. Byť stěžovatelka brojí především proti způsobu, jakým Nejvyšší soud naložil s jejím dovoláním, ve skutečnosti zpochybňuje především závěr obecných soudů o nepřiměřenosti lhůty poskytnuté k odstranění vad vozidla. Namítá zejména, že tento závěr nebyl dostatečně odůvodněn a že Nejvyšší soud uvedený nedostatek nenapravil. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však plyne, že jeho rozhodnutí nespočívalo výlučně na závěru o nepřiměřenosti lhůty poskytnuté k odstranění vad. Odvolací soud především dovodil, že stěžovatelka si (stěžejní) vadu spočívající v zatékání do vozidla nechala bez souhlasu prodávající opakovaně odstraňovat prostřednictvím třetích osob, čímž podle jeho závěrů znemožnila řádné přezkoumání povahy vady, její příčiny i posouzení odpovědnosti prodávající za tuto vadu. Ve vztahu k dalším vytýkaným vadám pak odvolací soud uzavřel, že byly uplatněny až po třech měsících, tedy nikoli bez zbytečného odkladu. Tyto závěry přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje. Teprve nad rámec těchto úvah se zabýval rovněž otázkou přiměřenosti lhůty k odstranění vad a dospěl k závěru, že dvoutýdenní lhůta stanovená stěžovatelkou nebyla s ohledem na rozsah a povahu potřebných oprav přiměřená. 10. Za této situace nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že obecné soudy založily svá rozhodnutí výlučně na neurčitém a neodůvodněném závěru o přiměřenosti lhůty. Obecné soudy konkrétně vysvětlily, z jakých okolností při posouzení této otázky vycházely; poukázaly zejména na rozsah nutných oprav, potřebu demontáže interiéru vozidla, vysušení jeho vnitřních částí a zajištění potřebných součástek (viz zejména body 49 a 50 rozsudku okresního soudu a body 31 a 32 rozsudku odvolacího soudu). Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda byly tyto úvahy věcně správné - postačí, že jsou z rozhodnutí seznatelné, logicky navazují na provedené dokazování a nevykazují znaky svévole. 11. Stejně tak Ústavní soud neshledal nic protiústavního v postupu Nejvyššího soudu. Pokud jde o první dovolací otázku, Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, proč ji nepovažoval za otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Stěžovatelkou formulovaný dotaz nesměřoval k výkladu obecného pravidla hmotného práva, nýbrž k posouzení konkrétních skutkových okolností projednávané věci, zejména rozsahu a technické náročnosti odstranění jednotlivých vad konkrétního vozidla, a zda vzhledem k nim lze lhůtu k odstranění vad považovat za přiměřenou. 12. Ani ve vztahu ke druhé dovolací otázce Ústavní soud neshledal zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Nejvyšší soud uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Takový závěr nelze považovat za svévolný za situace, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na více samostatných důvodech, zejména na závěru o nemožnosti přezkoumat původ a charakter vady po zásazích provedených z iniciativy stěžovatelky a na opožděném vytčení dalších vad. Otázka právních účinků odstoupení od smlouvy učiněného před uplynutím přiměřené lhůty k odstranění vad proto nebyla pro výsledek věci určující. Za těchto okolností nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že tuto otázku nepovažoval za způsobilou založit přípustnost dovolání. 13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu