Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Trumpusové, zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem náměstí 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. ledna 2026 č. j. 4 Cmo 84/2025-183 a výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2025 č. j. 61 Cm 76/2024-149, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby soud vyslovil neplatnost usnesení shromáždění vedlejšího účastníka přijatých pod body 1 a 2 při hlasování mimo zasedání od 12. 9. 2023 do 20. 10. 2023 a usnesení shromáždění vedlejšího účastníka přijatých pod body 1 až 5 při hlasování mimo zasedání od 18. 1. 2022 do 12. 2. 2022 (výrok I.). Dále opravil usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2024 č. j. 61 Cm 76/2024-51 v textu odůvodnění tak, že v prvním odstavci odůvodnění se za slovo "dále" vkládají slova "se domáhala dočasného zákazu jednání podle napadených usnesení" (výrok II.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 41 203,41 Kč (výrok III.). 3. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu v napadené časti, tj. ve výroku III. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 42 408,44 Kč (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 226,40 Kč (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se při rozhodování o nákladech řízení nezabýval tím, zda jsou náklady vedlejšího účastníka na jeho právní zastoupení účelné k bránění jeho práva. Krajský soud dále nezvážil, zda nebylo v předmětné věci vhodné přistoupit k aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud měl podle stěžovatelky přihlédnout k jejím argumentům odůvodňujícím aplikaci § 150 o. s. ř. v předmětné věci. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje zejména na to, že náklady, které je povinna uhradit, jsou nepřiměřeně vysoké, zatímco ona v řízení vystupovala sama právě z toho důvodu, aby náklady řízení nezvyšovala. Krajský soud se nezabýval tím, zda náklady na zastoupení vedlejšího účastníka advokátem jsou potřebné a účelné k hájení jeho práv. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník byl zastoupený advokátem, ačkoli sám má "statutární orgán právnickou osobu, která je odborně, personálně a materiálně zabezpečená k hájení práv právnické osoby". Zastoupení vedlejšího účastníka považuje stěžovatelka za zneužití zastoupení advokátem. Stěžovatelka vyjadřuje také své přesvědčení, že může jít o duplicitní platby advokátovi, neboť vedlejší účastník se nechává zastoupit advokátem i v běžných záležitostech. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník neměl v řízení co ztratit. Dále stěžovatelka uvádí, že "v soudním řízení vystupovala jako stará osoba" a byla v dobré víře, a že soud tuto okolnost bude brát při rozhodování o nákladech řízení v úvahu, aby náklady vůči její osobě nebyly příliš vysoké a bezohledné. Poukazuje na svůj věk. Vedlejší účastník tento spor vyvolal sám svým chováním, stěžovatelka přitom nepodala bezdůvodný návrh. Dále stěžovatelka namítá, že předmětem řízení byla běžná záležitost. Stěžovatelka neprohrála v meritu věci, neboť meritem věci se soudy nezabývaly. Vrchní soud se s uvedenými argumenty, které stěžovatelka uplatnila v odvolání, nevypořádal. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně neodůvodnily, proč považovaly náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka za účelné k obraně práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 6. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku III. usnesení krajského soudu není Ústavní soud příslušný (viz sub 19). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části splňující procesní předpoklady 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. 9. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních situací, a to rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07, ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 či ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. 10. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. I když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Extrémními situacemi jsou zejména případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 103/10]. 11. Obdobné platí i při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení právní normy, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole, případně absentuje-li odůvodnění rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) či ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)]. 12. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Uvedené ustanovení umožňuje ve výjimečných případech (kdy by se uložení povinnosti podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jevilo jako nepřiměřená tvrdost) z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Při zkoumání, zda jsou důvody dány, se přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně. [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. 13. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.) v bodě 34 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti, pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona. 14. V nyní posuzované věci vzhledem k výši částky, která je předmětem sporu (jde o částku ve výši 44 634,84 Kč představující náklady řízení), je zřejmé, že jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo uvedeno výše, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které by ji posouvaly co do významu do ústavněprávní roviny. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 762/20, ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1818/25 ad.). 15. V předmětné věci stěžovatelka žádné takové mimořádné okolnosti, které by předmětnou věc posouvaly do ústavněprávní roviny, v ústavní stížnosti neuvedla. V rozhodnutí vrchního soudu neabsentuje řádné odůvodnění a nelze je ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem. Jde-li tedy o věc bagatelní, není dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2969/20 či usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2688/20 ad.). 16. Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí zabýval otázkou možné aplikace § 150 o. s. ř. Vysvětlil, že žádná ze stěžovatelkou uváděných okolností rozhodnutí o nákladech podle § 150 o. s. ř. neopodstatňuje. Postavení stěžovatelky, jak jej specifikuje v odvolání, ani skutečnost, že účastníkem je právnická osoba, nezakládají důvody hodné zvláštního zřetele. Podle § 24 odst. 1 o. s. ř. se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí. Využití tohoto zákonem přiznaného práva ze strany účastníka nelze brát k jeho tíži. Toto právo není omezeno co do náročnosti projednávané věci. Ze zastoupení advokátem nelze vyvozovat účelovost tohoto postupu k odrazení protistrany v řízení. Právo podle § 24 odst. 1 o. s. ř. náleží každému účastníku řízení, tedy i stěžovatelce. Přiznaná náhrada nákladů účastníka vyplývá z úkonů, které právní zástupce provedl v rámci řízení, nikoli z jeho běžné činnosti pro účastníka. Vrchní soud přiléhavě poukázal na to, že nelze zaměňovat statutární orgán účastníka s účastníkem samotným. Otázka schválení uzavření smlouvy o poskytování služeb není podstatná pro posouzení náhrady nákladů řízení, advokát účastníka v řízení prokazatelně zastupoval a činil pro něj právní úkony. Návrhu stěžovatelky nebylo vyhověno, neboť nebyly splněny podmínky pro přezkum napadených usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatelka si byla vědoma zrušení napadených usnesení přijatých v roce 2023, rovněž byla seznámena s předběžným právním názorem soudu dne 8. 1. 2025 a s důsledky projednání věci (tj. navýšení náhrady nákladů řízení), přesto na projednání věci trvala. Vrchní soud dovodil, že z uvedených důvodů nemohl být návrh stěžovatelky úspěšný a při posouzení náhrady nákladů řízení nelze ve prospěch stěžovatelky zohlednit skutečnost, že napadená usnesení byla po podání návrhu na zahájení řízení zrušena. Při rozhodování o uložení povinnosti náhrady nákladů řízení rovněž soud nepřihlíží k tomu, kdo zapříčinil jiné spory vedené mezi účastníky. 17. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud nezjistil, že by v předmětné věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. V této věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Se zřetelem k výše uvedenému v posuzované věci nešlo o žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech vrchního soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah. V. Závěr 18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 19. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku III. usnesení krajského soudu, který byl usnesením vrchního soudu změněn, není Ústavní soud příslušný. Byl-li výše uvedený ústavní stížností napadený výrok III. usnesení krajského soudu usnesením vrchního soudu změněn, právně již neexistuje, a jako takový nemůže být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud proto není k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán jej eventuálně "zrušit" podruhé), a proto ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedenému neexistujícím výroku III. usnesení krajského soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu