Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, sídlem K Rotundě 100/10, Praha 2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2025 č. j. 28 Cdo 2046/2024-188, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 26 Co 114/2023-135 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. června 2023 č. j. 36 C 215/2022-83, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, za nějž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2025 č. j. 28 Cdo 2046/2024-188, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 26 Co 114/2023-135 a rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. června 2023 č. j. 36 C 215/2022-83 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) byla historicky vlastnicí pozemku parc. č. 54/4 v katastrálním území Drasty, obec KLecany (dále jen "pozemek"). Tento pozemek byl podle soudů církevním majetkem ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). 3. V roce 1958 bylo stěžovatelce (resp. její právní předchůdkyni) bez náhrady odňato vlastnické právo k pozemku podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Rozhodnutím Okresního národního výboru Praha - sever ze dne 23. 9. 1958 č. zem. 9687-1959 byla vydána přídělová listina pro Státní statek, národní podnik, ředitelství Ďáblice, podle níž byl převod vlastnického práva k pozemku uskutečněn téhož dne odevzdáním dotčených nemovitostí do držby státního podniku. 4. Na pozemek podle stěžovatelky dopadalo tzv. blokační ustanovení, dle něhož nebylo možné původní majetek církví, jenž by se mohl stát předmětem tzv. církevních restitucí, převádět do vlastnictví jiným osobám [§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě)], a to ani v rámci tzv. velké privatizace [§ 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o velké privatizaci")]. 5. Následně byla dne 31. 12. 1997 uzavřena smlouva o bezúplatném převodu vlastnického práva mj. k dotčenému pozemku podle zákona o velké privatizaci, a to na základě privatizačního projektu státního podniku Pražské vodárny a rozhodnutí o privatizaci. V současnosti je jako vlastník pozemku zapsáno hlavní město Praha. 6. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení vlastnického práva České republiky k pozemku. 7. Okresní soud napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Úvodem poznamenal, že u určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání není nutno prokazovat právní zájem na určení vlastnictví a že právo podat žalobu podle uvedeného ustanovení nepodléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí době. Dále uvedl, že v posuzované věci byl zjištěn bezúplatný převod - tedy nikoli přechod - vlastnického práva ze státu na obec, a to v rozporu s tzv. blokačním ustanovením. Smlouvu o bezúplatném převodu proto označil za absolutně neplatnou. Uvedl však, že pozemek mohl podléhat mimořádnému vydržení v režimu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v dvojnásobné - tedy dvacetileté - vydržecí době (nota bene, okresní soud měl za to, že s ohledem na absenci alespoň putativního právního titulu pozemek nemohl podléhat běžnému vydržení v desetileté vydržecí době). U mimořádného vydržení přitom postačuje absence nepoctivého úmyslu, nikoli přítomnost poctivé držby jako u běžného vydržení. Absenci nepoctivého úmyslu na straně hl. m. Prahy dovodil z toho, že nebylo přímým nástupníkem orgánu, který rozhodl o odnětí pozemku stěžovatelky. K dalším otázkám (např. k otázce, zda a příp. kdy se hl. m. Praha ujalo držby pozemku) se okresní soud nevyjádřil a neprováděl dokazování. 8. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňový rozsudek vyjma nákladového výroku III, který změnil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu. Nad rámec toho doplnil dokazování o rozhodnutí o privatizaci majetku státu ze dne 7. 11. 1997, úplné znění smlouvy o bezúplatném převodu ze dne 31. 12. 1997 a listinu o ohlášení nabytí vlastnického práva pro záznam do katastru nemovitostí ze dne 20. 7. 2004, kterou hl. m. Praha požádalo o provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě smlouvy o bezúplatném převodu. Soud naopak zamítl návrh stěžovatelky na provedení důkazu "výpisem z katastru nemovitostí pro pozemek Y1774/8 v katastrálním území Hloubětím, úplným výpisem z rejstříku společnosti Pražské kanalizace a vodní toky, státní podnik v likvidaci, ortofotomapou, leteckými fotografiemi, náhledy leteckých pohledů, print screenem obce Klecany a dopisem ze dne 16. 5. 2017, kterými žalobkyně chtěla prokázat svá tvrzení o faktickém užívání a obhospodařování pozemku" (bod 30 rozsudku krajského soudu), neboť je "hodnotil jako pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné, případně měly sloužit k vysvětlení právního hodnocení žalobkyní" (bod 31 rozsudku krajského soudu). Odmítl tím argumentaci stěžovatelky, že je nutno vést (podrobnější) dokazování k otázce, zda se hl. m. Praha coby zapsaný vlastník pozemku vůbec ujalo držby pozemku, jelikož tento pozemek se prima vista nachází za plotem čističky odpadních vod, jejíž součástí by měl být, v katastru nemovitostí je veden jako orná půda a je obhospodařován společně se sousedním pozemkem (podle katastru nemovitostí již ve vlastnictví stěžovatelky). Krajský soud měl naopak za prokázané, že pozemek byl podle provedených důkazů již v době domnělého převodu ovládán hl. m. Prahou nebo jeho právním předchůdcem, jelikož na něm podle smlouvy o bezúplatném převodu stály kalojemy. Podle odvolacího soudu proto hl. m. Praha převzalo držbu pozemku "nejpozději dnem uzavření neplatné smlouvy dne 31. 12. 1997" a od té doby jej drželo pro sebe jako vlastník, přičemž bylo přesvědčeno, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Stěžovatelka (či jiná osoba) se v rozhodné době jako vlastník nechovala a své právo uplatnila až v roce 2022. Hl. m. Praha tudíž pozemek drželo po dobu cca 25 let, aniž by byl prokázán jeho nepoctivý úmysl, pročež došlo k mimořádnému vydržení pozemku podle § 1095 občanského zákoníku. 9. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III). Stěžovatelčinými dovolacími námitkami stran absence faktické držby pozemku ze strany hl. m. Prahy se odmítl blíže zabývat s tím, že jde o skutkové zjištění, které před dovolacím soudem revidovat nelze. V této souvislosti také poznamenal, že faktická držba pozemku žalovaným (hl. n. Praha) plyne z listinných důkazů, zejména z rozhodnutí o privatizaci, dle něhož se na sporném pozemku nacházejí kalojemy sloužící přilehlé čističce odpadních vod. V neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů, jež měly prokazovat, že pozemek je ornou půdou a kalojemy či jiná obdobná zařízení na něm umístěna nejsou, Nejvyšší soud neshledal vadu opomenutých důkazů, neboť odvolací soud uvedl důvod jejich neprovedení (nadbytečnost a irelevantnost). Nakonec se ztotožnil také se závěry odvolacího soudu, že hl. m. Praha nemělo nepoctivý úmysl. II. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy dospěly k závěru o tom, že hl. m. Praha se ujalo držby pozemku nejpozději v roce 1997, aniž by k tomu provedly jakékoliv důkazy. To je obzvláště problematické s ohledem na to, že uvedený pozemek nikdy nebyl součástí areálu čističky odpadních vod, nestojí na něm kalojemy ani jiná obdobná zařízení, nemá sloužit k rozšíření areálu čističky a vždy byl zemědělsky obhospodařován společně s vedlejším polem. Zahrnutí tohoto pozemku do smlouvy o bezúplatném převodu nemovitosti coby součásti areálu čističky se jeví jako omyl. Hl. m. Praha tento pozemek podle stěžovatelky nikdy fakticky nedrželo, pročež je vyloučeno jeho mimořádné vydržení podle § 1095 občanského zákoníku. K mimořádnému vydržení totiž nepostačuje absence nepoctivého úmyslu, nýbrž je především nutno, aby vydržitel věc fakticky ovládal (corpus possessionis) s vůlí mít jej pro sebe (animus possidendi). 11. Tvrzení, že hl. m. Praha pozemek nikdy nedrželo a že tento pozemek je naopak jako orná půda obhospodařován společně se sousedním pozemkem, měly prokazovat stěžovatelkou navržené důkazy (mj. ortofotomapa, letecké fotografie, náhledy leteckých pohledů a další). Tyto důkazy však soudy neprovedly, aniž by pro to poskytly jakýkoliv přesvědčivý důvod. Názor soudů, že šlo o důkazy nadbytečné či irelevantní, nelze akceptovat. Naopak šlo o důkazy, které vyvracely tvrzení žalovaných a jasně prokazovaly, že údaje uvedené ve smlouvě o bezúplatném převodu neodpovídají realitě. 12. V soudním řízení nebylo prokazováno ani prokázáno, že hl. m. Praha se v jakékoliv chvíli ujalo držby pozemku (zejm. proto, že k tomu nikdy nedošlo). Nemohlo být proto ani prokázáno, že tento pozemek drželo po nezbytně dlouhou dobu (alespoň dvacet let) a že došlo k mimořádnému vydržení. Pokud soudy dospěly k opačnému závěru, dopustily se extrémního excesu při hodnocení důkazů v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Z téhož důvodu došlo v řízení k porušení principu rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka má nakonec za to, že neprovedením jí navržených důkazů soudy zatížily své rozhodnutí vadou opomenutých důkazů v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelky 13. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Má za to, že ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, pročež nemá ústavněprávní rozměr. 14. Krajský soud uvedl, že v napadeném rozsudku se řádně zabýval všemi odvolacími námitkami, vysvětlil svůj náhled na věc a uvedl důvody, pro které neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy. Nemá za to, že by jeho rozhodnutí porušilo základní práva stěžovatelky. 15. Nejvyšší soud úvodem uvádí, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené důkazy, není-li dán jejich extrémní nesoulad se skutkovými a právními závěry. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zaměřil na to, zda hl. m. Praha jednalo v nepoctivém úmyslu, a dospěl k závěru, že nikoli. Pokud jde o otázku, zda se hl. m. Praha vůbec chopilo držby pozemku, Nejvyšší soud měl za to, že s ohledem na časový odstup a "předpoklad, že se věci dály obvyklým či pravidelným způsobem" nebyl závěr odvolacího soudu o chopení se držby prima facie neopodstatněný. To, zda tento závěr představuje nejpřesvědčivější interpretaci důkazů, pak již není otázkou extrémního rozporu provedených důkazů se skutkovými zjištěními, nýbrž obsahem standardního hodnocení důkazů, které Ústavnímu soudu nepřísluší. V řízení nedošlo ani k porušení rovnosti stran, ani k vadě opomenutých důkazů, neboť odvolací soud uvedl důvody, pro které neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy. Stěžovatelčino právo na spravedlivý proces tudíž nebylo porušeno. 16. Česká republika - Státní pozemkový úřad, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nepovažuje námitky stran extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudu za opodstatněné. V této souvislosti tvrdí, že stěžovatelka vznesla návrh na doplnění dokazování opožděně až po provedení koncentrace řízení. Navíc má za to, že fyzické ovládání věci je pouze jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci - např. nemovitosti - fyzicky držet nelze. Kupříkladu na pozemek nemusí jeho držitel celá léta vstoupit a přesto, pokud se držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Věc proto fakticky ovládá ten, kdo podle obecného přesvědčení a zkušeností vykonává právní panství nad věcí. O skutečnosti, že hl. m. Praha vykonávalo právní panství nad pozemkem, a tudíž jej drželo, svědčí jeho žádost o provedení zápisu vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí z roku 2004. K tvrzenému porušení principu rovnosti účastníků uvádí, že úkolem soudu není zjišťovat skutkový stav nad rámec iniciativy účastníků. K námitce opomenutých důkazů nakonec tvrdí, že odvolací soud uvedl důvody, pro které odmítl provést navržené důkazy (nadbytečnost), pročež neporušil stěžovatelčina základní práva. Navrhuje odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti. 17. Hl. m. Praha jakožto vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřilo bez uvedení jakéhokoliv důvodu až více než měsíc po uplynutí stanovené lhůty (dokonce těsně před uplynutím lhůty, která byla stěžovatelce poskytnuta k zaslání repliky). Ústavní soud proto k tomuto vyjádření nepřihlížel. 18. Stěžovatelka se ve své replice reagovala na vyjádření účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, coby vedlejšího účastníka řízení. Pokud jde o vyjádření Nejvyššího soudu, stěžovatelka v obecné rovině souhlasí s tím, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy, avšak poukazuje na to, že výjimkou z tohoto pravidla jsou mj. případy opomenutí relevantních důkazů nebo extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudu. Z listinných důkazů provedených v řízení (rozhodnutí o privatizaci, smlouva o bezúplatném převodu, ohlášení nabytí vlastnického práva) bylo možné učinit nanejvýš úsudek o existenci držební vůle hl. m. Prahy (animus possidendi), avšak nikoli již o faktickém ovládání pozemku (corpus possessionis). Případná není ani argumentace velkým časovým odstupem od tvrzeného okamžiku ujmutí se držby a obvyklým během věcí. Velký časový odstup od okamžiku ujmutí se držby předpokládá již samotný institut mimořádného vydržení, což ale neznamená, že tento okamžik není nutno zjišťovat či prokazovat. To však ani soudy, ani hl. m. Praha nečinily. Stěžovatelka naopak předložila konkrétní důkazy o tom, že hl. m. Praha se držby nikdy neujalo, protože pozemek měl vždy charakter zemědělské půdy, nikoli technické infrastruktury. Pokud jde o vyjádření krajského a okresního soudu, stěžovatelka k nim nemá co dodat. Pokud jde o vyjádření vedlejšího účastníka, stěžovatelka připomíná, že v prvostupňovém řízení pouze reagovala na obecná a ničím nepodložená tvrzení o tom, že hl. m. Praha či jeho předchůdce držely pozemky po dobu 61 let. Důkazy o absenci držby ze strany hl. m. Prahy stěžovatelka předložila až v odvolacím řízení především kvůli tomu, že v prvostupňovém řízení a potažmo ani v rozsudku prvostupňového soudu nebyla otázka držby nijak zkoumána, ale byla toliko presumována. Navržené důkazy proto nebyly nepřípustnými novotami. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 19. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky nápravy, které měla k dispozici, pročež je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Upuštění od ústního jednání 20. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by ústní jednání nepřispělo k dalšímu objasnění věci. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 21. Stěžovatelka namítala, že napadená rozhodnutí jsou stižena vadou opomenutých důkazů a vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a současně porušují princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení těchto práv dovozovala z toho, že soudy bez řádného odůvodnění neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že hl. m. Praha se nikdy neujalo držby předmětného pozemku, a místo toho založily svůj závěr o ujmutí se držby a potažmo vydržení pozemku na zcela nepřiléhavých důkazech. 22. Ač stěžovatelka uplatňuje vícero námitek, všechny se ve své podstatě týkají vady opomenutých důkazů a jejího dopadu na výsledek soudního řízení. Ústavní soud se proto zaměří jenom na tento aspekt věci. VI. 1. Vada opomenutých důkazů - obecná východiska 23. Obecně platí, že postup při zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení případů jsou záležitostí obecných soudů. Podle § 153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Za tím účelem provádí dokazování, přičemž je jeho úkolem posoudit, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu). Soud zásadně vychází z důkazů navržených účastníky, avšak procesní předpisy počítají s tím, že může provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu). Tyto důkazy poté soud hodnotí "podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci" (§ 132 občanského soudního řádu). 24. Současně je nutno dodat, že jakkoliv je otázka provádění a hodnocení důkazů zásadně doménou obecných soudů, neznamená to, že je vyňata zpod ústavní ochrany nebo že Ústavní soud není oprávněn dohlížet na to, zda soudy při svém rozhodování nevybočily z ústavněprávních limitů (čl. 4 odst. 4 Listiny) nebo se nezpronevěřily své povinnosti poskytovat ochranu základním právům jednotlivců (čl. 4 Ústavy) [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.); nález sp. zn. II. ÚS 2154/14 ze dne 18. 11. 2014 (N 211 SbNU 365)]. Právě naopak. 25. Z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá požadavek provést všechny důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu věci [nález sp. zn. II. ÚS 1452/20 ze dne 10. 3. 2021 (N 49/105 SbNU 70), bod 57]. Samotný fakt, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům účastníka, pochopitelně bez dalšího nezakládá porušení práva na spravedlivý proces. To však platí pouze potud, pokud lze z již provedených důkazů bezpečně usoudit na skutkový stav posuzované věci nebo pokud navržené důkazy nemohou nijak přispět k jeho objasnění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87); nález sp. zn. II. ÚS 92/95 ze dne 1. 11. 1995 (N 72/4 SbNU 191); nález sp. zn. I. ÚS 307/98 ze dne 11. 7. 2001 (N 111/23 SbNU 87); nález sp. zn. I. ÚS 455/06 ze dne 9. 5. 2007 (N 75/45 SbNU 175)]. 26. Důkazní návrh účastníka řízení tak mohou soudy s náležitým odůvodněním odmítnout toliko ze tří důvodů. Prvním je argument, dle něhož skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Druhý argument vychází z vypovídací hodnoty důkazu, tedy není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Třetím argumentem je nadbytečnost důkazu, tedy argument, dle něhož byla-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena [nález sp. zn. II. ÚS 1452/20, bod 58; nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231)]. Požadavek na relevanci, způsobilost prokázat tvrzenou skutečnost a nezbytnost provedení navrženého důkazu současně brání tomu, aby byla poskytována ústavní ochrana pouhé obstrukční taktice některého z účastníků [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019 (N 149/95 SbNU 298), bod 17]. Při posouzení toho, zdali je skutečnost, kterou má důkaz prokázat, pro rozhodnutí relevantní a zdali určitá skutečnost byla s potřebnou mírou jistoty prokázána, proto musí soud zvážit, jestli zjištěný skutkový stav odpovídá na otázky důležité pro posouzení žalobního návrhu (nález sp. zn. II. ÚS 1452/20, bod 59). 27. Rozhodnutí je stiženo vadou opomenutých důkazů tehdy, pokud obecné soudy odmítnou provést účastníkem navržený důkaz, který by mohl být relevantní pro rozhodnutí ve věci, bez jakéhokoliv či bez řádného odůvodnění nebo pokud takový důkaz provedou, avšak v odůvodnění se s ním následně nijak nevypořádají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739), bod 13]. Opomenuté důkazy pak typicky zakládají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a potažmo i jeho protiústavnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. III. ÚS 1414/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 138/82 SbNU 215); nález sp. zn. II. ÚS 2545/17 ze dne 27. 2. 2018 (N 36/88 SbNU 499) a další]. 28. Shora uvedené principy platí nejen pro prvostupňový a odvolací soud, nýbrž i pro Nejvyšší soud. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož samotná existence není ústavním pořádkem vyžadována, rozhodování o něm, je-li už tento institut v právním řádu zaveden, není vyjmuto z rozsahu garancí základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2534/24 ze dne 22. 4. 2025, bod 26, a tam citovanou judikaturu]. Nejvyšší soud je povinen respektovat svou ústavní povinnost chránit základní práva jednotlivců podle čl. 4 Ústavy, včetně povinnosti volit při posuzování jejich podání postup vstřícnější k jejich právu na spravedlivý proces a přístup k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145)]. Ústavní soud dlouhodobě zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je (tvrzené) porušení ústavně zaručených základních práv rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je věcně projednatelná [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2534/24, bod 26; nález sp. zn. II. ÚS 182/05 (N 227/47 SbNU 973) ze dne 18. 12. 2007]. Konkrétně ve vztahu k otázce tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že pokud Nejvyšší soud odmítá dovolání s konstatováním, že vada opomenutých důkazů nemůže založit jeho přípustnost, nerespektuje tím své ústavní povinnosti podle čl. 4 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479), nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23]. VI. 2. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc 29. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnického práva státu k pozemku. Tvrdila v ní, že pozemek byl historickým církevním majetkem ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání, byl bez náhrady odňat právní předchůdkyni stěžovatelky v rozhodném období (v roce 1958) podle zákona o revisi první pozemkové reformy a mohl by tudíž podléhat církevním restitucím, avšak byl v rozporu s blokačním ustanovením převeden do vlastnictví hl. m. Prahy. Oba vedlejší účastníci proti tomu mj. vznesli námitku, že došlo k (mimořádnému) vydržení pozemku. 30. Soudy uznaly, že pozemek byl historickým majetkem církve, dále že stěžovatelce - resp. její právní předchůdkyni - vznikla v rozhodném období majetková křivda a že pozemek byl převeden ze státu na hl. m. Praha na základě smlouvy o bezúplatném převodu v rozporu s tzv. blokačním ustanovením, pročež byla tato smlouva absolutně neplatná. Své zamítavé výroky však postavily na tom, že v mezidobí došlo k mimořádnému vydržení pozemku ve smyslu § 1095 občanského zákoníku, neboť hl. m. Praha (zapsaný vlastník a vydržitel pozemku) jej drželo po dobu více než dvaceti let, přičemž u něj nebyl zjištěn nepoctivý úmysl. 31. Napadená rozhodnutí se tak v konečném důsledku "lámala" primárně na otázce naplnění podmínek pro mimořádné vydržení pozemku podle § 1095 občanského zákoníku (zejména pak na posouzení dílčí otázky, zda již byla prokázána držba pozemku ze strany hl. m. Prahy a potažmo zda bylo namístě odmítnout příslušné důkazní návrhy stěžovatelky). S ohledem na to nepovažuje Ústavní soud za účelné blíže se zabývat tím, za jakých podmínek vůbec může dojít k prolomení blokace církevního majetku a vydržení věci, na kterou blokační ustanovení dopadalo [v podrobnostech viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2269/20 ze dne 9. 6. 2021 (N 114/106 SbNU 255), zejm. body 17 až 19]. Žádný z účastníků totiž nerozporuje, že k mimořádnému vydržení pozemku mohlo dojít. Ústavní soud se proto bude zabývat pouze tím, zda nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou opomenutých důkazů. 32. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná, že jednou z nutných podmínek jakéhokoliv - řádného i mimořádného - vydržení je to, že domnělý vydržitel věc či právo skutečně držel. K hodnocení absence nepoctivého úmyslu na straně vydržitele ve smyslu § 1095 občanského zákoníku (resp. řádnosti, poctivosti a pravosti držby v případě řádného vydržení ve smyslu § 1089 občanského zákoníku) přitom lze i podle judikatury obecných soudů přistoupit až tehdy, je-li prokázáno, že domnělý vydržitel věc či právo držel. 33. Jak ve své judikatuře v minulosti výstižně konstatoval - byť ve vztahu k řádnému vydržení - Nejvyšší soud, "nemůže být někdo držitelem oprávněným, pokud vůbec držitelem není. A není-li někdo držitelem vůbec, nemůže nabýt vlastnické právo k věci vydržením" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 490/2017). To, že bez držby věci či práva nemůže nastat jejich vydržení, přitom platí pro jakékoliv vydržení, neboť - slovy Nejvyššího soudu - "jedním z předpokladů vydržení (řádného i mimořádného) je držba" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2026 sp. zn. 22 Cdo 2467/2025, bod 16). Mimořádné vydržení podle § 1095 občanského zákoníku tak sice v zájmu ochrany právní jistoty a práv třetích osob stanovuje v jistém smyslu mírnější požadavky než vydržení řádné a může nastoupit i tehdy, je-li řádné vydržení vyloučeno, byť za cenu dvojnásobně dlouhé vydržecí doby (Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 376). Navzdory všem specifikům však pořád jde o vydržení, které bez držby nemůže nastat (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1156, marg. 7). 34. Nejvyšší soud v této souvislosti ve své judikatuře navíc vyložil, že "tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet ‚pro sebe', nikoliv pro jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2002 sp. zn. 22 Cdo 728/2000 vyslovil toto: ‚Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.' Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu", která však bez dalšího ochranu nepožívá (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 490/2017). 35. Z výše uvedeného je zřejmé, že otázka, zda hl. m. Praha coby domnělý vydržitel mělo předmětný pozemek vůbec v držbě (tj. zda vůbec bylo držitelem), byla podle relevantní právní úpravy a judikatury obecných soudů významná pro rozhodnutí ve věci. Bez posouzení a prokázání samotné držby ze strany hl. m. Prahy nebylo možné přistoupit ani k posouzení absence jeho nepoctivého úmyslu, natož k vyslovení závěru o mimořádném vydržení pozemku. 36. Stěžovatelkou navržené důkazy [včetně ortofotomapy; leteckých a jiných fotografických snímků předmětného pozemku a jeho okolí; archivních leteckých měřických snímků předmětného pozemku, dostupných na stránkách Zeměměřičského úřadu (z let 1957, 1966, 1967, 1968, 1969, 1975 a 2002); územního plánu města Klecany s grafickou částí] měly ve svém souhrnu prokazovat, že hl. m. Praha ani jeho právní předchůdce pozemek nikdy fakticky nedržely. Tyto důkazy konkrétně měly prokazovat, že předmětný pozemek nikdy nebyl součástí areálu čističky odpadních vod, neboť se nachází za oplocením areálu, nestojí na něm kalojemy (tj. informace uvedené ve smlouvě o bezúplatném převodu v tomto rozsahu neodpovídají realitě), vždy byl veden jako orná půda či zemědělská plocha a byl obhospodařován společně se sousedním pozemkem (nota bene, tento sousední pozemek je podle katastru nemovitostí v současnosti ve vlastnictví stěžovatelky). Ústavní soud nahlédnutím do soudního spisu zjistil, že všechny fotografické snímky předložené stěžovatelkou zobrazují předmětný pozemek jako - zjednodušeně řečeno - osázenou součást sousedního pole. Prima facie tak šlo o důkazy, které byly s to prokázat skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, neboť by mohly zpochybnit tvrzení vedlejších účastníků o kontinuální, mnoho desetiletí trvající faktické držbě pozemku ze strany hl. m. Prahy či jeho právního předchůdce. 37. Pro posouzení, zda neprovedení těchto důkazů vedlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (zejména k vadě opomenutých důkazů), je však nutno blíže posoudit dvě související otázky, a to a) zda nebyly rozhodné skutečnosti dostatečně prokázány již na základě jiných důkazů, tedy zda stěžovatelkou navržené důkazy nebyly nadbytečné, jak naznačovaly obecné soudy, a b) zda se stěžovatelka nezbavila možnosti úspěšně namítat vadu opomenutých důkazů tím, že je navrhla opožděně až v odvolacím řízení, ač byla v prvostupňovém řízení provedena koncentrace řízení. Ústavní soud se bude těmito dílčími otázkami zabývat postupně. K nadbytečnosti a irelevanci navrhovaných důkazů 38. Otázkou, zda hl. m. Praha fakticky drželo pozemek, se měl zabývat a vést k ní dokazování již okresní soud. To však neučinil. Zabýval se pouze otázkou absence nepoctivého úmyslu a délky domnělé držby podle § 1095 občanského zákoníku, aniž by si předtím ujasnil, zda hl. m. Praha pozemek skutečně drželo, a to buď přímo, nebo alespoň prostřednictvím detentora. Jinými slovy, okresní soud v rozporu s relevantní judikaturou i odbornou literaturou zkoumal a vedl dokazování až k navazujícím podmínkám mimořádného vydržení, aniž by nejprve postavil najisto, že byla naplněna první, základní podmínka vydržení - držba pozemku. 39. Jak plyne z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 31. 5. 2023 (č. l. 68 a násl. soudního spisu), okresní soud se spokojil pouze se strohými tvrzeními vedlejších účastníků, že došlo k - řádnému či mimořádnému - vydržení pozemku a že pozemek byl v držbě hl. m. Praha nebo jeho právního předchůdce "po dobu 61 let", přičemž k důkazu provedl pouze výpis z rejstříku evidovaných právnických osob (k tomu, že stěžovatelka je církevní právnickou osobou), vložku č. 1016 zemských desek (k tomu, že pozemek byl historickým majetkem církve), náhled průniku mapy parcel PK a KN, rozhodnutí Okresního národního výboru Praha - sever ze dne 23. 9. 1958, č. zem. 9687 - 1959 (k tomu, že došlo k bezúplatnému převodu majetku v rozhodném období), část smlouvy o bezúplatném převodu majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. ze dne 31. 12. 1997 (k tomu, že pozemek byl převeden na hl. m. Prahu v rámci privatizace), výpis a náhled do katastru nemovitostí (k tomu, že v současnosti je jako vlastník pozemku zapsáno hl. m. Praha). 40. Krajský soud pak důkazy doplnil o rozhodnutí o privatizaci majetku státu ze dne 7. 11. 1997, úplné znění smlouvy o bezúplatném převodu ze dne 31. 12. 1997 a listinu nazvanou ohlášení nabytí vlastnického práva pro záznam do katastru nemovitostí ze dne 20. 7. 2004. Na základě těchto důkazů uzavřel, že na předmětném pozemku stojí kalojemy a že byl převeden na základě smlouvy o bezúplatném převodu do vlastnictví hl. m. Prahy, načež došlo i k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V návaznosti na to označil stěžovatelkou navržené důkazy za irelevantní a nadbytečné, pročež je odmítl provést. 41. Nejvyšší soud přirozeně dokazování neprováděl a ani provádět nemohl, avšak aproboval závěry okresního a krajského soudu. 42. Ve výsledku tak - zjednodušeně řečeno - nastala situace, kdy soudy odmítly provést pro nadbytečnost a irelevanci důkazy, které měly prokazovat rozpor mezi údaji plynoucími z provedených listinných důkazů a faktickým stavem věci (tj. to, že podle tvrzení stěžovatelky nebyl pozemek nikdy součástí areálu čističky odpadních vod, jak plynulo z provedených listin, a naopak byly vždy obhospodařovány jako součást sousedního pole), neboť měly za to, že faktická držba pozemku ze strany hl. m. Prahy byla dostatečně prokázána na základě provedených listinných důkazů. Tvrzený rozpor mezi faktickým stavem a informacemi plynoucími z listinných důkazů ale lze jen stěží přesvědčivě vyvrátit poukazem na tytéž sporné listiny, jejichž soulad s realitou je rozporován. 43. Ústavní soud má proto za to, že obecné soudy v napadených rozhodnutích sice uvedly nějaké důvody pro odmítnutí provést stěžovatelkou navržené důkazy, avšak tyto důvody nelze považovat za adekvátní a řádné [nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739), bod 13]. Tím byla založena nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a vada opomenutých důkazů, porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. III. ÚS 1414/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 138/82 SbNU 215); nález sp. zn. II. ÚS 2545/17 ze dne 27. 2. 2018 (N 36/88 SbNU 499) a další]. Otázka, zda mezi provedenými listinnými důkazy a faktickým stavem věci neexistuje rozpor, který by mohl být s to zpochybnit samotnou existenci držby pozemku ze strany hl. m. Prahy coby domnělého vydržitele, totiž nebyla v řízení vůbec posouzena a nebylo k ní vedeno žádné dokazování. Za této situace proto soudy nemohly odmítnout stěžovatelkou navržené důkazy pro nadbytečnost či irelevanci. 44. V zájmu úplnosti lze dodat, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou z týchž důvodů zatížena také vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy totiž dospěly k závěru, že hl. m. Praha (resp. jeho právní předchůdce) se ujalo držby pozemku v padesátých letech minulého století a od té doby pozemek kontinuálně drželo, aniž by však provedly jakékoliv důkazy, z nichž by tento skutkový závěr mohl vyplývat. Ke koncentraci řízení 45. Česká republika - Státní pozemkový úřad, z nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve svém vyjádření mj. namítala, že stěžovatelka vznesla své důkazní návrhy opožděně až v odvolacím řízení, ač byla v řízení před prvostupňovým soudem po řádném poučení provedena koncentrace řízení, pročež nemůže úspěšně namítat porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 46. Ústavní soud v soudním spise ověřil, že prvostupňový soud skutečně na jednání dne 31. 5. 2023 provedl koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 občanského soudního řádu. V rámci toho soud podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu vyzval stěžovatelku coby žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy "k tvrzenému mimořádnému vydržení, zdali tvrdí skutečnosti, a jaké, podle nichž 2. žalovaná (hl. m. Praha - pozn.) držela předmětný pozemek v nepoctivém úmyslu", přičemž neučiní-li tak, muže být ve věci neúspěšná (č. l. 69 soudního spisu). 47. Ústavní soud v obecné rovině akceptuje, že pokud účastník vlastní vinou a bez adekvátního důvodu vznese určité důkazní návrhy jako novum až v odvolacím řízení, ač byla předtím provedena koncentrace řízení, může se tím připravit o možnost namítat ve vztahu k těmto důkazům vadu opomenutých důkazů (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. III. 3622/25 ze dne 23. 4. 2026). K tomu nicméně v nyní posuzované věci nedošlo. 48. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že ač okresní soud stěžovatelku poučil podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, odvolací soud toto poučení nepovažoval za řádné, pročež "doplnil ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování podle § 205a písm. d) o. s. ř." (bod 26 napadeného rozsudku krajského soudu). Posledně uvedené ustanovení občanského soudního řádu představuje jednu z výjimek z principu neúplné apelace. Umožňuje znovu otevřít dokazování před odvolacím soudem a zakotvuje možnost účastníka namítat i důkazy, které nebyly uplatněny před prvostupňovým soudem, pokud "jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3" [§ 205a písm. d) občanského soudního řádu]. 49. Odvolací soud tudíž nepovažoval poučení prvostupňového soudu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu za řádné a potažmo neměl za to, že takto provedená koncentrace byla překážkou pro doplnění dokazování v odvolacím řízení o část navržených důkazů (konkrétně o rozhodnutí o privatizaci majetku státu ze dne 7. 11. 1997, úplné znění smlouvy o bezúplatném převodu ze dne 31. 12. 1997 a ohlášení nabytí vlastnického práva pro záznam do katastru nemovitostí ze dne 20. 7. 2004). Odvolací soud navíc neodmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy ortofotomapou, leteckými a jiným fotografickými snímky pozemku a jeho okolí, archivními leteckými měřickými snímky pozemku a územním plánem města Klecany z toho důvodu, že by tomu bránila koncentrace řízení, ale proto, že je považoval za nadbytečné a irelevantní. Z tohoto stavu není dán žádný racionální důvod k tomu, aby Ústavní soud - v rozporu se závěry odvolacího soudu - sám dospěl k závěru, že provedení stěžovatelkou navržených důkazů v odvolacím řízení bránila koncentrace řízení před prvostupňovým soudem. 50. Ústavní soud na okraj poznamenává, že okresní soud ani nemohl stěžovatelce uložit podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu povinnost, aby tvrdila skutečnost a předložila důkazy, že hl. m. Praha jakožto údajný vydržitel nedrželo pozemek po dobu alespoň dvaceti let. V opačném případě by okresní soud přistoupil k nepřípustnému přenesení důkazního břemene ze žalovaných (vedlejších účastníků) na žalobkyni (stěžovatelku). Jde-li o rozložení důkazního břemene u mimořádného vydržení, mj. platí, že domnělý vydržitel - tady hl. m. Praha - musí tvrdit a prokazovat, že měl držbu po celou vydržecí dobu vyžadovanou zákonem (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník, s. 1156, marg. 7), zatímco protistrana - tady stěžovatelka - musí tvrdit a prokazovat buď zánik držby, nebo nepoctivý úmysl domnělého vydržitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021; Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník, s. 1156, marg. 7). V kontextu nyní posuzované věci to ve zkratce znamená to, že stěžovatelka neměla povinnost tvrdit a prokazovat, že hl. m. Praha coby údajný vydržitel nedrželo pozemek po nezbytně dlouhou dobu. Bylo to naopak hl. m. Praha, které bylo povinno tvrdit a prokazovat, že tento pozemek po nezbytně dlouhou dobu drželo. Pokud z poučení prvostupňového soudu snad plynulo, že stěžovatelka měla povinnost prokazovat, že hl. m. Praha pozemek nedrželo po nezbytně dlouhou dobu, šlo by o poučení vadné. 51. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že stěžovatelka nevznesla své důkazní návrhy opožděně a nepřipravila se ani o možnost úspěšně namítat vadu opomenutých důkazů u Ústavního soudu. VII. Závěr 52. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí trpí vadou opomenutých důkazů, čímž došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy totiž bez adekvátních důvodů odmítly provést důkazy, které mohly být významné pro rozhodnutí o žalobě na určení vlastnictví k předmětnému pozemku. 53. Obecné soudy budou mít v dalším řízení povinnost řádně se vypořádat se všemi důkazními návrhy či důkazy, které by mohly být relevantní pro rozhodnutí ve věci. Nynější nález Ústavního soudu však nijak nepředjímá, jak mají být tyto důkazní návrhy či důkazy posouzeny nebo jaké skutkové a právní závěry z nich mají obecné soudy dovodit, neboť to v této procesní fázi ani není možné. 54. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu