Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené opatrovnicí S. B., právně zastoupené JUDr. Barborou Steinlauf, advokátkou, sídlem Fetrovská 893/29, Praha 6 - Dejvice, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni č. j. 1 KZN 1009/2026-19 ze dne 16. února 2026, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město č. j. 1 ZN 10845/2024-45 ze dne 19. listopadu 2025, vyrozumění státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město č. j. 1 ZN 10845/2024-67 ze dne 18. února 2026 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 2. oddělení obecné kriminality č. j. KRPP-100939-93/TČ-2022-030572 ze dne 12. září 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 2. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 1, čl. 4 a 12 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a čl. 15 a 16 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. 2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 2. oddělení obecné kriminality bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v řízení vedeném ohledně podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel. Skutek, který byl předmětem prověřování, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatelce měly být v průběhu její hospitalizace v nemocnici X, na oddělení LDN, zdravotnickým personálem podávány nevhodné léky, nedostatečná strava a tekutiny, a mělo docházet k neoprávněnému omezování její osobní svobody prostřednictvím upoutání na lůžko (kurtování), což mělo zhoršit její zdravotní stav. 3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, která byla napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město zamítnuta jako nedůvodná. 4. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni byla právní zástupkyně stěžovatelky informována o tom, že její podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, byl odložen jako nedůvodný. 5. Napadeným vyrozuměním státního zástupce okresního státního zastupitelství byla právní zástupkyně stěžovatelky informována o tom, že ve vztahu k údajně nedostatečnému personálnímu zabezpečení, a s tím spojenému bezproblémovému chodu a zajištění péče o pacienty na Centru návazné péče, nebylo zjištěno podezření z případné trestní odpovědnosti právnické osoby X, provozující nemocnici, potažmo fyzických osob za ní jednajících. 6. Stěžovatelka namítá, že v průběhu své hospitalizace ji zdravotnický personál v rozporu se zákonnými důvody připoutával k lůžku (tzv. kurtoval), což dokládá citacemi z audionahrávek z nemocničního pokoje. Tyto audionahrávky interpretuje tak, že ke kurtování docházelo jen proto, aby si zdravotní sestry ulehčily práci s převlékáním postele, přičemž kurtováním měly stěžovatelce též hrozit. Pořízené nahrávky i zdravotnická dokumentace podle ní dále nasvědčují tomu, že jí personál svévolně a bez informovaného souhlasu podával psychofarmaka, aniž by bylo patrné, která z nich byla podávána léčebně a která jako chemický omezovací prostředek. Uvádí, že ze zdravotnické dokumentace dále vyplývá, že byla hospitalizována nedobrovolně, neboť při přijetí nebyla schopna udělit informovaný souhlas. Pořízené nahrávky podle ní dále zachycují hrubé a ponižující chování personálu vůči poškozené (urážky) a její neklid a nářek, způsobený zanedbáváním, zejména nepodáváním tekutin. 7. Stěžovatelka tvrdí, že použití omezovacích prostředků bez terapeutické nezbytnosti naplňuje skutkovou podstatu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku a představuje nelidské a ponižující zacházení odporující čl. 3 Úmluvy. S odkazem na komentářovou literaturu připomíná, že skutková podstata uvedeného trestného činu nevyžaduje způsobení následku na zdraví oběti a že psychická forma týrání může spočívat v ponižujícím zacházení, urážkách či zesměšňování. Policejnímu orgánu vytýká, že v napadeném usnesení zkratkovitě dovodil nenaplnění znaků týrání svěřené osoby jen na základě toho, že nedošlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, tedy že nezohlednil právě psychické formy týrání. Podotýká, že absence rapidního zhoršení zdravotního stavu sama o sobě ani nemůže vylučovat týrání formou nepodávání výživy a tekutin, a tvrdí, že v jejím případě zdravotnický personál používal zadržování stravy a tekutin jako trest. 8. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1785/21 ze dne 4. července 2022 stěžovatelka uvádí, že i v trestních věcech je třeba zvažovat obrácení důkazního břemene, tedy jeho přenesení na provozovatele zdravotnického zařízení, v němž byla pacientovi poskytována péče. Z toho dovozuje, že pokud v jejím případě zdravotnická dokumentace byla evidentně neúplná, je třeba a priori vycházet z předpokladu, že jí nebyla poskytnuta náležitá zdravotní péče nebo že byla poskytnuta non lege artis, a v návaznosti na to je třeba více prohloubit prověřování, zda nedošlo ke spáchání trestného činu. 9. Stěžovatelka má za to, že orgány činné v trestním řízení tím, že odmítly posoudit popisované jednání zdravotnického personálu jako trestný čin, porušily její právo na účinné vyšetřování. Vytýká těmto orgánům, že nedostatečně posoudily možnou trestní odpovědnost právnické osoby X, provozující nemocnici, ve kterém byla hospitalizována. Nedostatečnost vyšetřování dovozuje z toho, že podle jejího názoru nebyly odstraněny rozpory mezi audio- a videozáznamy, zdravotnickou dokumentací, závěry znalce a výpověďmi zdravotnického personálu. Zejména zdůrazňuje, že nebyla objasněna zákonnost jednotlivých restrikcí, jimž byla vystavena, jejich četnost a důvody použití. 10. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 11. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025). Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 a judikaturu tam citovanou]. Součástí práva na účinné vyšetřování ovšem není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby; jeho podstatou je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti. Je-li ze strany jednotlivce vzneseno tzv. hajitelné tvrzení, že došlo k protiústavnímu zásahu do jeho základních práv, stát má pozitivní povinnost provést vyšetřování, které je a) nezávislé a nestranné, b) dostatečně rychlé, c) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného a d) důkladné a dostatečné [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1398/17 ze dne 17. října 2017 či sp. zn. sp. zn. I. ÚS 443/23 ze dne 10. května 2023 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zde citovanou). 12. Ústavní soud předně souhlasí se stěžovatelkou, že argumentace vyjádřená policejním orgánem v napadeném rozhodnutí uváděná na podporu závěru, že prověřovaný skutek nenaplňoval znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku (či přesněji hlavní znak tohoto trestného činu spočívající v týrání), vykazuje nedostatky. Policejní orgán totiž uvedený závěr vystavěl především na skutečnosti, že v průběhu stěžovatelčiny hospitalizace nedošlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, resp. že se na jejím zdravotním stavu neprojevily známky neposkytování výživy či dehydratace (srov. s. 8 napadeného usnesení policejního orgánu). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že takové odůvodnění je zkratkovité a zcela pomíjí, že znakem skutkové podstaty týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku není způsobení určité újmy na zdraví, resp. že o týrání se může jednat i v případech takového zlého zacházení s obětí vykazujícího vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, které nezpůsobí zhoršení zdravotního stavu oběti. Ústavní soud k tomu však současně dodává, že napadená rozhodnutí státních zástupců kritiky hodnou argumentaci policejního orgánu nepřevzala a závěr o nenaplnění znaků týrání svěřené osoby odůvodnila jiným, relevantním způsobem. 13. I přes nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí policejního orgánu tak Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor, že orgány činné v trestním řízení neprovedly prověřování důsledně, tedy že porušily její právo na účinné vyšetřování. 14. Už z napadeného usnesení policejního orgánu vyplývá, že policejní orgán si za účelem objasnění skutkového stavu vyžádal relevantní zdravotnickou dokumentaci, vysvětlení od celkem dvanácti osob, jež byly součástí zdravotnického personálu pečujícího o stěžovatelku, a od příbuzné jedné z dalších pacientek, jež sdílela se stěžovatelkou v průběhu její hospitalizace stejný pokoj, a seznámil se s nahrávkami zachycujícími situaci na oddělení LDN nemocnice X. Veškerý důkazní materiál pak k posouzení poskytl soudní znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví ošetřovatelství (srov. s. 2 až 8 usnesení policejního orgánu). 15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu prověřování nebyly odstraněny rozpory mezi audio- a videozáznamy, zdravotnickou dokumentací, závěry znalce a výpověďmi zdravotnického personálu. Přitom však ani konkrétně neidentifikuje žádné takové údajné rozpory, ani nespecifikuje, jaké důkazní prostředky orgány činné v trestním řízení podle jejího názoru opomněly využít. Ústavní soud nenalezl v oblasti rozsahu provedeného dokazování žádný podstatný nedostatek. Soustředil se proto na posouzení, zda orgány činné v trestním řízení neinterpretovaly výsledky tohoto dokazování vadně, tedy zda zjištěné skutečnosti nepřipouštěly učinit závěr o tom, že jednání zdravotnického personálu nemocnice vykazovalo znaky týrání ve smyslu § 198 trestního zákoníku nebo zbaveni či omezování osobní svobody podle § 170 a 171 trestního zákoníku. Za tím účelem si vyžádal i trestní spis vedený ve věci. 16. Potenciálně nejzávažnější prvek jednání zdravotnického personálu představovalo krátkodobé omezování osobní svobody stěžovatelky v podobě tzv. kurtování, jakož i podávání psychofarmak. Ústavní soud odkazuje na s. 4 napadeného vyrozumění státní zástupkyně krajského státního zastupitelství a na s. 3 napadeného usnesení policejního orgánu. Z těchto pasáží vyplývá, že zdravotnický personál ke kurtování a podávání psychofarmak za účelem zklidnění stěžovatelky přistoupil v důsledku jejího sebeohrožujícího jednání, zejména vytrhávání zavedených kanyl. Také z rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, Odboru zdravotnictví, sp. zn. ZN/316/ZDR/22 ze dne 18. prosince 2023 vyplynulo, že nemocnice sice porušila svou povinnost vést úplnou zdravotnickou dokumentaci, a současně povinnost oznámit soudu omezení svobody pacienta, za což jí byla uložena pokuta, nicméně že nebylo prokázáno, že by použití uvedených prostředků bylo samo o sobě neindikované či nepřiměřené. 17. Z audionahrávek, na které poukazuje stěžovatelka, pak skutečně vyplývá, že některé ze zdravotních sester stěžovatelce hrozily přikurtováním v reakci na její - z pohledu zdravotních sester - nevhodné chování. Z žádného z provedených důkazů však nelze dovodit, že by k tomu některá zdravotní sestra skutečně přikročila; z vysvětlení, která zdravotní sestry podávaly, naopak vyplývá jejich vědomí o tom, že uvedené opatření bylo vždy podmíněno rozhodnutím lékaře. Stěžovatelčino tvrzení, že k jejímu kurtování a k podávání psychofarmak bylo přistupováno v rámci snahy zdravotnického personálu ulehčit si práci, tak nemá oporu v provedeném dokazování. 18. Po seznámení se s obsahem spisového materiálu, zejména pak s přepisem audio- a videozáznamů zachycujícími situaci na oddělení LDN nemocnice Ústavní soud konstatuje, že ze záznamů nelze nijak dovodit, že by stěžovatelka byla vystavena takovému verbálnímu či jinému ponižování, které by dosahovalo intenzity týrání. 19. Ústavní soud současně sdílí závěr státních zástupců (srov. s. 3 napadeného usnesení státního zástupce okresního státního zastupitelství a s. 4 napadeného vyrozumění státní zástupkyně krajského státního zastupitelství), že některé výroky zdravotních sester na adresu stěžovatelky je možné považovat za nevhodné, neprofesionální, nicméně se jednalo o excesy, které nevykazovaly takovou intenzitu, aby je bylo možno považovat za trestný čin psychické týrání. 20. Podobně pak ze záznamů ani z jiných důkazů není možné dovodit, že by zdravotnický personál stěžovatelku týral tím, že by jí odmítal poskytovat tekutiny. Záznamy zachycují ojedinělé (chvilkové) nářky a prosby stěžovatelky týkající se její potřeby pít, nicméně nevyplývá z nich, že by zdravotnický personál tyto její projevy (úmyslně) ignoroval a odmítal by jí tekutiny poskytovat. Jak racionálně podotkl státní zástupce okresního státního zastupitelství na s. 3 napadeného usnesení, zmíněné stížnosti stěžovatelky je třeba vnímat i s ohledem na její neurologické onemocnění, což znamená, že nemusely věrně odrážet realitu. Stěžovatelčino tvrzení, že zdravotnický personál jí odpíral stravu a tekutiny jako trest, tak opět není podpořeno výsledky provedeného dokazování. 21. Za indikátor tyranizujícího jednání ze strany ošetřujícího personálu nelze považovat ani vady ve vedení zdravotnické dokumentace (včetně nezachycení stěžovatelčina informovaného souhlasu s hospitalizací), jež na straně X konstatoval i přibraný znalec. V této souvislosti Ústavní soud odmítá stěžovatelčin názor, že by na posuzovanou věc měly dopadat závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 1785/21, tedy že by mělo být obráceno důkazní břemeno, takže by v důsledku byl X povinen prokázat, že z její strany nedocházelo k týrání. Tento nález se týkal rozhodování v civilním řízení, v němž platí odlišné zásady týkající se dokazování. V trestním řízení bezvýjimečně platí, že osoba, proti níž se řízení vede, není povinna prokazovat svou nevinu, což je jeden z klíčových projevů zásady presumpce neviny. Akceptování uvedeného stěžovatelčina názoru by tak kolidovalo s touto zásadou v ústavněprávní úrovně. 22. Svou námitku, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně posoudily možnou trestní odpovědnost X, opírá stěžovatelka o tvrzení o nedostatečném zajištění chodu oddělení, na němž byla hospitalizována, a to mj. v návaznosti na nedostatečné personální zabezpečení. Tento argument však nemá žádnou souvislost s otázkou podezření ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby, který spočívá v úmyslném zlém, hrubém a bezcitném jednání vůči oběti. Jak již bylo vysvětleno, provedené, dostatečně rozsáhlé prověřování nevedlo k důvodnému podezření ze spáchání tohoto trestného činu žádným ze zaměstnanců X (jehož jednání by této právnické osobě mohlo být přičítáno), takže nemohla být dovozována ani odpovědnost této právnické osoby za týrání svěřené osoby, když nešlo ani o situaci, že by se nepodařilo zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala vytýkaným způsobem. 23. Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzované věci neidentifikoval žádnou okolnost, která by signalizovala, že orgány činné v trestním řízení nevyvinuly potřebné úsilí, jež lze v podobných případech vyžadovat, aby prověřily, zda jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě. Jejich negativní závěr je založen na dokazování provedeném v adekvátním rozsahu a racionálním hodnocení výsledků tohoto dokazování, žádné pochybení těchto orgánů Ústavní soud nezaznamenal ani v oblasti právního posouzení rozhodujících skutečností. Ústavní soud tak nemá důvod se domnívat, že orgány činné v trestním řízení nesplnily své povinnosti vyplývající z požadavku provedení účinného vyšetřování, ve smyslu kritérií výše uvedených. Uvedené závěry ale nevylučují případnou občanskoprávní odpovědnost za zásah do přirozených práv stěžovatelky. 24. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 25. Ústavní soud si uvědomuje složitou společenskou situaci péče o staré lidi. Vnímá bolestná dilemata, která prožívá řada potomků vůči svým rodičům či prarodičům, když místo osobní péče, volí péči cizí, často právě v zařízeních léčeben dlouhodobě nemocných, kdy označení "léčebna" je spíše eufemismem než odrazem reality. Do jisté míry možná právě proto, že často již nejde o léčbu, rodiny přirozeně očekávají od poskytovatelů služeb zejména humánní péči stěžejně s respektem k důstojnosti jejich blízkého člověka, která je často významně oslabena již samotnými projevy stáří. Ústavní soud samozřejmě nepřehlíží ani fyzickou i psychickou náročnost a značnou neutěšenost práce pečovatelů a pečovatelek a dalších profesionálních pracovníků zařízení pečujících o lidi na sklonku života. V kontextu stárnutí populace se téma péče o staré stává stále aktuálnějším a akutnějším problémem. Je navýsost žádoucí vést diskusi o vizi takové péče, jejím financování, jakož ale i dohledu nad ní, to vše s apelem na důstojné stáří, na osobnost každého jednotlivého a jedinečného starého člověka a jeho důstojnost. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu