Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Krykorkové, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 29 Cdo 749/2025-264, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 5 Cmo 30/2024-192 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. prosince 2023 č. j. 39 Cm 149/2022-158, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Jana Peroutky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že obecné soudy nepostupovaly podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, protože neuplatnily státní moc v mezích zákona a způsobem stanoveným zákonem, ani podle čl. 4 a 90 Ústavy, když neposkytly ochranu jejím základním právům. 2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k návrhu stěžovatelky vydal dne 1. 2. 2023 č. j. 39 Cm 149/2022-16 směnečný platební rozkaz, kterým uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit směnečný peníz ve výši 415 413 Kč, 6% úrok z uvedené částky od 3. 1. 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1 385 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [§ 142a odst. 1 ve spojení s § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal vedlejší účastník námitky. 3. Napadeným rozsudkem krajský soud směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I), stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 119 730,01 Kč (výrok II) a uhradit České republice - krajskému soudu na nákladech řízení částku 1 011 Kč (výrok III). Krajský soud vyšel z toho, že vlastní směnka vystavená stěžovatelce vedlejším účastníkem dne 2. 1. 2013 byla zajišťovací směnkou k náhradě škody, která vznikla obchodní společnosti PLUS TRIES, spol. s r. o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla stěžovatelka odcizením čtyřkolky, a dospěl k závěru, že tato směnka "nemá kauzu", neboť za takto vzniklou škodu vedlejší účastník coby zaměstnanec nenese odpovědnost. 4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II ho změnil jen na částku 106 565,21 Kč, jinak ho potvrdil. Rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 877,60 Kč. 5. Tento rozsudek napadla stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení 12 620,30 Kč. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesplnil svou povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř., jestliže ji nepoučil, že nemá za prokázanou jí tvrzenou kauzu směnky. Podle stěžovatelky krajský soud nerespektoval ani zásadu kontradiktornosti řízení a předvídatelnosti soudního postupu a soudy vyšších stupňů tento nesprávný postup potvrdily. Při prvním jednání krajský soud sdělil účastníkům řízení náhled na skutkový a právní stav v tom smyslu, že vedlejší účastník je stranou ohroženou neúspěchem ve věci, později však zjevně změnil svůj náhled na věc, aniž by to sdělil účastníkům řízení, tedy aniž by ji podle § 118 odst. 2, resp. § 118a o. s. ř. poučil. V důsledku toho je jeho rozhodnutí tzv. překvapivé. 7. Krajský soud také nedostál své povinnosti zachovávat mlčenlivost podle § 6 odst. 9 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, neboť provedl výslech Luďka Štryncla, přestože ten uvedl, že v rozhodné době byl stěžovatelčiným daňovým poradcem, a ona ho nezprostila mlčenlivosti. Postupoval tak v rozporu s § 124 o. s. ř., a proto je tento klíčový důkaz nepřípustný, a nebylo možné k němu přihlédnout. 8. Dalšího pochybení, majícího za následek porušení § 157 odst. 2 o. s. ř., se měl krajský soud dopustit tím, že bez řádného odůvodnění neprovedl důkaz výslechem Hynka Lanka, který byl přítomen u podpisu směnky a mohl vyvrátit nepravdivou výpověď svědka Luďka Štryncla. Dále nerespektoval zásadu koncentrace řízení (§ 118b odst. 2 o. s. ř.), provedl-li důkaz výpisy z účtu vedlejšího účastníka, které byly soudu zaslány dne 13. a 14. 11. 2023. Dne 25. 5. 2023 ho totiž krajský soud podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil, aby ve lhůtě 14 dnů doplnil svá tvrzení a označil důkazy k tomu, že splácel dluh zajištěný směnkou, což však vedlejší účastník neučinil. Tyto klíčové důkazy krajský soud neměl vůbec provést, a pokud tak učinil, neměl k nim přihlédnout. 9. Podle stěžovatelky nastal mezi závěry krajského soudu a provedeným dokazováním tzv. extrémní rozpor. K tomu uvádí, že směnka zajišťovala půjčky vedlejšímu účastníkovi, jehož tvrzení vyvrací výpověď jejího partnera Pavla Reinla, který byl přítomen podpisu směnky, a upozorňuje, že Luděk Štryncl je dlouholetým přítelem vedlejšího účastníka. Věrohodnost jeho tvrzení je snížena uvedením dvou rozdílných vysvětlení událostí u krajského soudu a policie. Navíc směnečným věřitelem byl jiný subjekt, s čímž se obecné soudy nevypořádaly. Svědek Pavel Reinl věrohodně vysvětlil, že vedlejšímu účastníkovi byla vyplácena mzda částečně v penězích, nic mu nebylo strháváno, což doložila výplatními páskami, které krajský soud k důkazu provedl, ale v odůvodnění rozsudku se s nimi nevypořádal. Upozorňuje, že kdyby byla poučena, mohla navrhnout důkazy k majetkovým poměrům vedlejšího účastníka, a zmiňuje, že v rozporu s jeho tvrzením o strhávání mzdy a nedostatku prostředků si zakoupil dvě čtyřkolky a dva osobní automobily, byl vlastníkem bytu a pozemku, které převedl na svou sestru poté, co s ním zahájila jednání o zaplacení směnečné pohledávky, a jezdil na letní a zimní zahraniční dovolené. Zmíněný svědek také věrohodně vysvětlil časové souvislosti mezi vystavením směnky a krádeží čtyřkolky. Vedlejší účastník neplnil své povinnosti v osobním ani pracovním životě. I policie dospěla k tomu, že pachatel krádeže čtyřkolky zřejmě využil nepozornosti vedlejšího účastníka. Právě tato nepozornost byla impulsem k tomu, aby si zajistila plnění pohledávek, i svědek Pavel Reinl uvedl, že "přetekl hrnec". S těmito informacemi se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly. Odmítá, aby věrohodnost tohoto svědka obecné soudy posuzovaly podle vztahu k její osobě, ačkoliv jeho výpověď není nijak nevěrohodná. Internetovým článkem bylo prokázáno, že odcizená čtyřkolka měla hodnotu cca půl milionu, což vyvrací tvrzenou kauzu, protože by směnka zněla na mnohem vyšší částku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 11. Jde-li však o rozhodnutí krajského soudu o výši náhrady nákladů řízení, to bylo zrušeno rozsudkem vrchního soudu, a protože tedy již "právně neexistuje", zrušit je nelze, resp. projednání návrhu na jeho zrušení není Ústavní soud příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 13. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že ji krajský soud nepoučil, že neprokázala jí tvrzený důvod vystavení směnky (tj. zajištění půjček, které vedlejšímu účastníkovi poskytla). Ústavní soud připomíná, že vedlejší účastník v řízení před krajským soudem tvrdil a prokazoval, že tímto důvodem mělo být zajištění náhrady škody (viz č. l. 25 a násl. soudního spisu), stěžovatelka tomu oponovala výše zmíněným tvrzením (č. l. 58). Jak plyne ze zvukového záznamu jednání krajského soudu ze dne 25. 5. 2023 (č. l. 61), krajský soud v rámci nastínění svého náhledu na skutkový a právní stav vyjádřil názor, že směnka měla sloužit k zajištění náhrady škody, současně však poučil stěžovatelku, aby případnou existenci půjčky prokázala. Dále lze z tohoto záznamu vyvodit, že krajský soud (původně) nepovažoval nárok na náhradu škody za neoprávněný, což vysvětluje, proč vedlejšího účastníka poučil, aby doplnil a prokázal své tvrzení, že škodu splácel. Jak patrno z dalšího zvukového záznamu v podstatě totéž krajský soud zopakoval i po provedeném dokazování na jednání dne 2. 11. 2023; následně vyzval účastníky, aby ve lhůtě 15 dnů zaslali závěrečné návrhy, případně aby s ohledem na výpověď svědka Pavla Reinla doplnili tvrzení a označili důkazy (č. l. 84). V podání ze dne 16. 11. 2023 stěžovatelka zopakovala, že důvodem vystavení směnky bylo zajištění pohledávek z titulu půjček, a s poukazem na novinový článek tvrdila, že hodnota odcizené čtyřkolky neodpovídá směnečné pohledávce (č. l. 142). 14. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka zjevně věděla, jakou skutečnost má prokázat, (tedy že důvodem vystavení směnky bylo zajištění půjček poskytnutých vedlejšímu účastníkovi), ostatně již Nejvyšší soud přiléhavě konstatoval, že otázka důvodu vystavení směnky byla sporná od samého počátku (na str. 4). K prokázání této skutečnosti stěžovatelka také učinila konkrétní důkazní návrhy, nadto krajský soud ji výslovně upozornil na to, že její skutkovou verzi nepovažuje za prokázanou (naopak že za prokázanou považuje skutkovou verzi vedlejšího účastníka). Stěžovatelka postupem krajského soudu nebyla na svém právu navrhovat důkazy nijak zkrácena, a tudíž jím vydaný rozsudek za tzv. překvapivé rozhodnutí považovat nelze. Nejvyšší soud také stěžovatelce náležitě vysvětlil, proč zde k porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nedošlo, resp. dojít nemohlo (str. 3). 15. Neodpovídá skutečnosti, že by návrh na výslech svědka Hynka Lanka byl tzv. opomenutým důkazem. Tento návrh stěžovatelka učinila na jednání dne 12. 12. 2023, krajský soud jej zamítl (č. l. 153); ze zvukového záznamu jednání plyne, že tento důkaz považoval za nadbytečný, neboť o skutečnosti, která měla jím být prokázána (tedy že vedlejší účastník podepsal směnku dobrovolně), neměl pochybnosti. Krajský soud tak stěžovatelce, byť nikoliv v odůvodnění svého rozsudku, řádně vysvětlil, proč návrhu nevyhověl, a své rozhodnutí opřel o z hlediska ústavnosti akceptovatelný důvod (tj. nadbytečnost), navíc ke stejnému závěru dospěl vrchní soud v bodě 19 napadeného rozsudku. Ostatně tutéž námitku uplatnila v dovolání a Nejvyšší soud řádně vysvětlil, proč není důvodná. Tvrzenému porušení ústavnosti ani v tomto bodě nic nenasvědčuje. 16. Označuje-li stěžovatelka důkaz výslechem svědka Luďka Štryncla za nepřípustný, opakuje svou odvolací a dovolací námitku, se kterou se náležitě jak vrchní soud vypořádal v bodě 18 svého rozsudku, tak Nejvyšší soud na str. 4 napadeného usnesení, aniž by bylo patrno, z jakého důvodu by nemohla úvaha těchto soudů obstát. Stejně tak stěžovatelka toliko opakuje svůj argument, že směnka nebyla vystavena ve prospěch obchodní společnosti, které vznikla škoda, ačkoliv se s ním již přiléhavě vypořádal vrchní soud (viz body 21 a násl.), anebo námitku, že krajský soud porušil zásadu koncentrace řízení, která nemůže být důvodná, neboť je zřejmé, že pro rozhodnutí soudu nebyla otázka, která měla být výpisy z účtu zodpovězena (tedy zda vedlejší účastník splácel škodu), určující (viz str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). 17. Namítá-li stěžovatelka extrémní rozpor, ten nastává (až) tehdy, stojí-li skutkové závěry zcela bez opory v provedených důkazech nebo jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, obvykle v důsledku zjevného věcného omylu nebo logické chyby. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil, a ani nebylo namítáno, neboť podstatou ústavní stížnosti je polemika s tím, jak soudy nižších stupňů provedené důkazy zhodnotily (především svědeckou výpověď Luďka Štryncla a Pavla Reinla), a to za situace, kdy svůj rozhodný skutkový závěr (o důvodu vystavení směnky) dostatečně zdůvodnily. Nelze se než ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, který jakékoliv pochybnosti ohledně ústavnosti daného hodnotícího procesu odmítl, a samotná skutečnost, že by bylo eventuálně možné vyhodnotit provedené důkazy i jinak (s jiným výsledkem), opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže (viz i bod 12). 18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu