Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Jarolíma, zastoupeného Mgr. Davidem Junkem, advokátem, se sídlem Cukrovarnická 649/39, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2026, č. j. 21 Cdo 2928/2025-113, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2025, č. j. 16 Co 90/2025-93, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2025, č. j. 27 C 159/2023-72, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel pracoval u vedlejší účastnice jako vedoucí produkce. Vedlejší účastnice přijala v létě roku 2022 rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo stěžovatelovo pracovní místo zrušeno. Výpověď z pracovního poměru však stěžovateli nedoručila. Vedlejší účastnice následně na podzim roku 2022 znovu přijala obsahově shodné rozhodnutí o organizační změně. Druhá výpověď již byla stěžovateli řádně doručena. Stěžovatel následně podal žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti druhé výpovědi. 2. Okresní soud žalobu zamítl a rozhodl, že je druhá výpověď platná. Právní řád nezakazuje zaměstnavateli přijmout více obsahově shodných rozhodnutí o organizační změně. Pro platnost výpovědi je klíčové, aby takové rozhodnutí bylo přijato před doručením výpovědi a zaměstnanec s ním byl seznámen. Tyto podmínky byly splněny. První výpověď nebyla stěžovateli doručena, a proto neměla žádné právní účinky. Zaměstnavatel tak mohl přistoupit k nové výpovědi založené na novém, obsahově stejném rozhodnutí. 3. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Vedlejší účastnice splnila zákonem vyžadované podmínky pro platnost druhé výpovědi. I když se může "zrušení dříve zrušeného" pracovního místa jevit jako nelogické, zákon takový postup neoznačuje za vadu, která by způsobovala neplatnost výpovědi. Vedlejší účastnici ostatně nic nebránilo odkázat v druhé výpovědi na původní organizační rozhodnutí. 4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Závěr o platnosti výpovědi odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Rozhodnutí krajského soudu nezávisí na řešení otázky duplicity výpovědi a organizačního rozhodnutí. První výpověď byla kvůli nedoručení zdánlivá, a proto k ní nižší soudy nepřihlížely. O opakované rozvázání pracovního poměru tedy nešlo. Duplicita organizačního rozhodnutí nebo chyba v jeho označení jsou právně irelevantní, pokud je z výpovědi zřejmé, o jakou organizační změnu šlo a že je kvůli ní zaměstnanec nadbytečný. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím všech tří obecných soudů. Tato rozhodnutí podle něj porušila jeho právo na spravedlivý proces a přístup k soudu, princip právní jistoty a zákaz přepjatého formalismu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). 6. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Soudy pominuly materiální rozměr věci a faktické dopady dřívějšího postupu vedlejší účastnice. Stěžovatel byl téměř dva roky vystaven nejistotě a nutnosti hledat si jiné zaměstnání a vést soudní řízení o zdánlivosti první výpovědi. Vedlejší účastnice postupovala svévolně, protože vedle sebe ponechala dvě shodná organizační rozhodnutí. Původní organizační změna nebyla odvolána, tvořila součást základu pro druhou výpověď a vedlejší účastnice se jí řídila až do skončení soudního sporu o zdánlivosti výpovědi. Její kroky proto tvoří jeden celek, jejichž oddělení vede k deformaci právního posouzení a nepřípustnému oslabení ochrany zaměstnance. b) Nejvyšší soud odmítl dovolání chybně. Stěžovatel vymezil dovolací otázku, zda zaměstnavatel může dát opakovaně výpověď ze stejného důvodu, ačkoli předchozí výpověď vyvolala účinky ve sféře zaměstnance. Nejvyšší soud odmítl tuto otázku jako irelevantní z důvodu zdánlivosti první výpovědi. Tím však Nejvyšší soud nepřípustně zúžil dovolací otázku a nepodrobil ji řádnému přezkumu - a to přestože tato otázka přesahuje individuální spor a má obecný význam. c) Druhá výpověď byla ve své podstatě podmíněna osudem první výpovědi a byla zjevně učiněna pro případ, že první výpověď neobstojí. III. Posouzení ústavní stížnosti 7. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda závěr soudů o platnosti stěžovateli doručené výpovědi z pracovního poměru porušuje jeho ústavně zaručená práva a svobody. 8. Posouzení podmínek pro platnost výpovědi z pracovního poměru závisí především na hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 10. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, jakými východisky se při rozhodování řídily, z jakých skutkových okolností vycházely a proč stěžovateli nevyhověly. 11. Soudy vycházely z toho, že předpokladem platnosti sporné výpovědi bylo to, že zaměstnavatel přijal organizační rozhodnutí, v jehož důsledku se zaměstnanec stal nadbytečným, že rozhodnutí nabylo účinnosti před uplynutím výpovědní doby a že s ním byl zaměstnanec seznámen nejpozději ve věcně navazující výpovědi. Podle soudů vedlejší účastnice tyto podmínky splnila (body 2 až 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 8 rozhodnutí krajského soudu a body 19 až 20 rozhodnutí okresního soudu). 12. Ústavní soud nepovažuje tento závěr ani jeho odůvodnění za protiústavní. Protiústavnost napadených rozhodnutí neodůvodňuje ani stěžovatelova argumentace. Obecné soudy navíc na většinu jeho námitek řádně reagovaly. Ústavní soud se proto k jeho námitkám vyjádří jen stručně a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. 13. Stěžovatelovy námitky ohledně "materiální dimenze věci", "kontinuity organizační změny" nebo "faktických účinků" postupu vedlejší účastnice nejsou pro posouzení jeho žaloby podstatné [námitka a)]. Krajský soud výstižně uvedl, že "[z]ákon v žádném ustanovení ani implicitně nezakotvuje to, co zde nastalo, jako vadu právního jednání, jež by měla vést až k jeho neplatnosti" (bod 8 jeho rozhodnutí). Předmětem soudního řízení bylo určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Právní úprava nestanoví, že by měly stěžovatelem uváděné okolnosti na platnost tohoto rozvázání vliv. Argumentaci, podle níž by měly stěžovatelem zmíněné okolnosti způsobit neplatnost výpovědi, proto chybí právní opora. Obecné soudy se řádně vyjádřily k možnosti vydat dvě shodná organizační rozhodnutí, zdánlivosti první výpovědi, "zrušení dříve zrušeného" pracovního místa a dalším souvisejícím otázkám (body 2 až 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 8 rozhodnutí krajského soudu, body 19 až 20 rozhodnutí okresního soudu). 14. Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání odmítl jako nepřípustné [námitka b)]. Stěžovatelem vymezená otázka o "opakované výpovědi" se míjela se skutkovým stavem, který zjistily obecné soudy. První výpověď nebyla stěžovateli nikdy doručena, a proto neměla žádné právní účinky. Z toho důvodu nemohlo u druhé výpovědi jít o "opakované" rozvázání pracovního poměru. Stěžovatelem tvrzené "účinky" první výpovědi, která mu nikdy nebyla účinně doručena, nejsou v tomto ohledu podstatné. Nejvyšší soud tedy správně konstatoval, že na vyřešení stěžovatelovy dovolací otázky rozhodnutí krajského soudu nezávisí. 15. Obecné soudy opakovaně vysvětlily, proč námitka ohledně podmíněnosti účinků obou výpovědí není důvodná [námitka c)]. Druhá výpověď podle napadených rozhodnutí žádnou takovou podmínku neobsahuje a ani neodkazuje na žádný dokument, který by tak činil. Podmíněnost výpovědí podle nich neplyne ani z žádné jiné okolnosti, která v řízení vyšla najevo nebo byla tvrzena (bod 3 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 8 rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nepředložil jediné tvrzení, které by tyto závěry zpochybňovalo nebo dokonce vyvrátilo. IV. Závěr 16. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu