Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Štěpánka, MSc., Ph.D., zastoupeného Mgr. Jakubem Jirovcem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2026 č. j. 20 Cdo 2989/2025-420 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2025 č. j. 17 Co 178/2025-366, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Zvole v likvidaci, sídlem Psáry, Psáry Štědřík, Praha-západ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy v pozici oprávněného. Exekuce však byla zastavena z důvodu promlčení pohledávky ještě před zahájením exekučního řízení, a oprávněnému stěžovateli tak byla uložena úhrada drtivé většiny nákladů exekuce. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se v podrobnostech podává, že Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 25. 11. 2024 č. j. 206 EXE 7431/2018-317 zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Markem Jenerálem, Exekutorský úřad Zlín (výrok I.). Náklady exekuce, které je povinen uhradit soudnímu exekutorovi povinný vedlejší účastník, určil částkou 5 923,46 Kč (výrok II.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Marku Jenerálovi, Exekutorský úřad Zlín, náklady exekuce ve výši 221 646,09 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.). Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 182 734,20 Kč (výrok IV.). 3. Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovatele zavázal k úhradě nákladů povinného ve výši 61 274,40 Kč (výrok II.). Shrnul, že pohledávka byla v konkursním řízení zjištěna ve výši 17 998 587,97 Kč a po skončení konkursu pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ke dni 11. 6. 2016 zůstala neuspokojena v rozsahu 13 554 769,88 Kč. Dne 17. 5. 2017 byl vedlejší účastník vymazán z obchodního rejstříku, avšak dne 25. 7. 2018 byl zápis obnoven a vedlejší účastník vstoupil do likvidace. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 27. 7. 2018 na podkladě výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek vydaného Krajským soudem v Praze dne 22. 6. 2018 pod č. j. 39 K 1/2003-1085. V rámci exekuce bylo vymoženo ke dni 17. 7. 2024 celkem 1 139 098,29 Kč, z čehož 846 095,03 Kč pro oprávněného stěžovatele a 255 523,26 Kč na náklady exekuce. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně (§ 408 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) a nebyla opožděná, protože její uplatnění není časově omezeno. Připomněl, že podle ustálené praxe i návrh na zastavení exekuce uplatněný později než ve lhůtě stanovené v § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je třeba projednat a exekuci zastavit, jsou-li k tomuto postupu relevantní důvody. Vzhledem k datu uzavření úvěrových smluv (v letech 1991 a 1992) a skutečnostem nastalým v průběhu času (prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka) si stěžovatel jako oprávněný musel být vědom rizik spojených s úplatným nabytím nezajištěné a nedobytné pohledávky smlouvou o postoupení z 30. 5. 2018, čemuž odpovídala i cena 50 000 Kč. 4. Nejvyšší soud projednal následné dovolání stěžovatele podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Zjednodušeně řečeno uvedl, že v řízení nebyl nikým zpochybněn závěr, že vymáhaná pohledávka byla ještě před zahájením exekuce promlčena. Stěžovatel však prosazoval názor, že zmeškání patnáctidenní lhůty k podání návrhu na zastavení exekuce je důvodem jeho odmítnutí pro opožděnost. Zcela přitom pominul ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která potvrzuje správnost postupu soudu odvolacího. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. Stěžovatel namítá, že jediným důvodem zastavení exekuce je tvrzené promlčení pohledávky. Vedlejší účastník tvrdí, že se promlčela uplynutím 10leté lhůty vyplývající z § 408 obchodního zákoníku, resp. nejpozději uplynutím 3měsíční lhůty od pravomocného zrušení konkursu, jak vyplývá z § 408 odst. 2 obchodního zákoníku, tedy dne 11. 9. 2016. Tento tvrzený důvod spočívající v promlčení pohledávky byl vedlejšímu účastníkovi znám již před zahájením exekuce a mohl ho tedy uplatnit již ve lhůtě vyplývající z § 46 odst. 6 exekučního řádu. Vedlejší účastník však návrh podal až po uplynutí této lhůty. Z důvodu promlčení pohledávky nelze exekuci zastavit bez návrhu. Ten byl ale podán opožděně. Soudy také měly vedlejšímu účastníkovi uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněného stěžovatele, které by včasným podáním námitky tolik nenarostly. III. Posouzení Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy vznesl námitku promlčení, kterou okresní a krajský soud shledaly důvodnou a zastavení exekuce považovaly za důvodné, přestože byla námitka vznesena po lhůtě uvedené v § 55 odst. 1 exekučního řádu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu spočívá smysl lhůty uvedené v § 55 odst. 1 exekučního řádu v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce ihned ve lhůtě 15 dnů a exekuci nadbytečně neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3439/2013). Lhůta 15 dnů uvedená v § 55 odst. 1 exekučního řádu není lhůtou prekluzivní ("propadnou"); ostatně, podle § 55 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 soudní exekutor opožděně podaný návrh sice odmítne, ale v případě podání odvolání své rozhodnutí zruší a návrh předloží soudu k rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.2014 sp. zn. 21 Cdo 238/2013). 9. V obecné rovině tak lze návrh na zastavení exekuce různě doplňovat či jej podávat z jiných důvodů opětovně, nehledě na to, kdy se povinný o těchto důvodech dozvěděl. Koncentrace se přitom neuplatní, byť v zákoně (přes jeho mnohé novelizace) zůstává lhůta 15 dnů od doby, kdy se o důvodech pro zastavení dozvěděl; jde o lhůtu opakovaně soudy prohlášenou za překonanou, neboť i po jejím uplynutí může být návrh povinného projednán. Ústavní soud navíc připomíná závěry krajského soudu, podle nichž stěžovatel měl možnost podat návrh na exekuci či výkon rozhodnutí v tříměsíční lhůtě po právní moci usnesení, kterým byl konkurs na majetek vedlejšího účastníka skončen (tedy již dne 11. 6. 2016). Od tohoto data již mohl požádat o vydání exekučního titulu, kterým je výpis ze seznamu přihlášených pohledávek, v této době byl vedlejší účastník zapsán v obchodním rejstříku (k výmazu došlo až 17. 5. 2017, k opětovnému zápisu pak 25. 7. 2018). Pokud zvolil jinou strategii a činil úkony k zahájení exekuce až v roce 2018, pak nemůže důsledky takového rozhodnutí přenášet na povinného vedlejšího účastníka - a to ani v rovině námitky rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k datu uzavření úvěrové smlouvy a skutečnostem nastalým v průběhu času (konkurs) si stěžovatel musel být vědom rizik spojených s převzetím takové pohledávky (viz bod 53 napadeného usnesení krajského soudu). Stěžovatel nabyl nezajištěnou a nedobytnou pohledávku smlouvou o postoupení ze dne 30. 5. 2018, čemuž odpovídala i její cena (50 000 Kč). Co se týče úhrady nákladů exekuce soudního exekutora, Ústavní soud - i s ohledem na výše uvedené - v tomto ohledu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. 10. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu