Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 995/2025-1664 ze dne 11. prosince 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 20 To 10/2025-1449 ze dne 15. května 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 53 T 10/2024-1364 ze dne 24. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel rozhodnutí soudů napadá v rozsahu, který se týká jeho a nikoli i spoluobžalovaného Z. R. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přípravy zločinu zbavení osobní svobody podle § 20 odst. 1, § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přípravy zločinu vydírání podle § 20 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Spoluobžalovaný byl částečně shledán vinným a částečně zproštěn. 3. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v době od dubna 2023 až do svého zadržení policejním orgánem dne 21. března 2024 za účelem zisku finančních prostředků činil kroky směřující k únosu blíže nezjištěné movité osoby žijící ve Středočeském kraji a následnému donucení uneseného k vyplacení výkupného v řádech několika desítek milionů korun. Tyto kroky spočívaly zejména ve vytipování vhodné oběti, zjišťování jejích majetkových poměrů a míst, kde se zdržuje, vyhledávání a kontaktování osob, které by se na jeho plánu za úplatu podílely, precizaci samotného plánu, včetně prostředků nezbytných k úspěšnosti jeho realizace a rozdělení úloh mezi zúčastněné osoby. Vědom si svého zdravotního handicapu (omezená mobilita) na sebe atrahoval řídící roli a konečné jednání s poškozeným, jehož výsledkem měl být převod požadovaných finančních prostředků na bankovní účty předem založené spoluobžalovaným, a rozhodnutí o dalším osudu poškozeného. Spoluobžalovaný na stěžovatelovu žádost na pobočkách tuzemských bank založil bankovní účty, na které měl poškozený požadované finanční prostředky převést, a smlouvy dokládající založení zaslal stěžovateli. Následně spoluobžalovaný stěžovateli na jeho žádost aktivně nabízel a sděloval kontakty na další v úvahu přicházející a vhodné spolupachatele především z řad kriminálně závadových osob, resp. bývalých spoluvězňů či osob zaměřených na vymáhání pohledávek. Stěžovatel si se spoluobžalovaným vzájemně sdělovali, jak s finančními prostředky naloží. Po plánovaném převodu prostředků poškozeným na zřízené účty měl spoluobžalovaný finanční prostředky z účtů vybrat a předat stěžovateli, který by je jako odměnu rozdělil i mezi další osoby, které by na únosu poškozeného participovaly. Stěžovatel dále od podzimu 2023 při osobních schůzkách nebo prostřednictvím telefonických hovorů požadoval za příslib finanční odměny v řádech několika milionů korun nejméně po třech konkrétních (v rozsudku identifikovaných) osobách, aby se na realizaci jeho plánu samy aktivně podílely a případně zajistily jiné zkušené osoby. Na schůzce s těmito osobami popsal svůj plán spočívající v únosu movitého developera z P., který sám nebo s manželkou provozuje ranč za B., přičemž po nich žádal, aby se co nejdříve jely na místo podívat, neboť nebyl sám schopen řídit motorové vozidlo, s tím, že jejich úkolem při činu by mělo být zatarasení příjezdové cesty, zadržení poškozeného, jeho umístění do dodávky a následné předání stěžovateli, který by ho donutil k převedení finančních prostředků ve výši několika desítek milionů korun na již založené bankovní účty. Na poslední schůzce (s jednou ze zmíněných osob) pak hovořil nejméně o movitém majiteli nemovitostí a o osobě na Moravě, na kterou má založené bankovní účty, o finančním zisku v řádech desítek milionů korun a o svém zdravotním stavu, kvůli kterému byl nucen do svého plánu zasvětit i další osoby. Další z uvedených osob sdělil svůj úmysl unést bohatého podnikatele z P. nebo jeho manželku, žádal ji o zprostředkování kontaktu na osoby schopné zadržení poškozeného zrealizovat, hovořil s ní o technických prostředcích zvyšujících úspěšnost plánu, slíbil jí odměnu v řádech několika milionů korun a zmínil před ní osobu, která již na Moravě založila bankovní účty, ze kterých měla finanční prostředky po úspěšné realizaci činu vybrat. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel a státní zástupkyně v neprospěch spoluobžalovaného odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením na základě odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl spoluobžalovaný zproštěn viny pro skutek popsaný v obžalobě, a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelovo odvolání vrchní soud zamítl jako nedůvodné. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy protiústavně aplikovaly právní úpravu přípravy na zjištěný skutkový stav. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k posuzování různých forem jednání coby přípravy k trestnému činu a tvrdí, že na rozdíl od těchto případů on nečinil žádné konkrétní kroky směřující ke spáchání trestných činů a zůstal pouze na úrovni hypotetického záměru. Uvádí, že za celý rok nepodnikl jiné kroky, než že se ve velmi hrubých obrysech o svém plánu zmínil dalším osobám v neúspěšné snaze je do něj zapojit a že pověřil spoluobžalovaného založením bankovních účtů. Domnívá se, že obecné soudy fakticky přiznaly, že měl-li být daný plán realizovatelný, vyžadovala příprava množství dalších kroků, které nenastaly. Připomíná, že nikdy nedospěl k vypracování konkrétního plánu a byl neúspěšný i v poptávání potenciálních spolupachatelů. Podotýká, že realizace jeho plánu nebyla vůbec možná. Obecným soudům vytýká, že neobjasňovaly jeho úmysl ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty. Má za to, že obecné soudy vystavěly jeho odsouzení pouze na základě jím vyslovených myšlenek, aniž by zjistily konkrétní kroky způsobilé vytvořit podmínky pro reálné provedení únosu a následného získání výkupného. Obecné soudy podle něj učinily právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, z nichž naplnění znaků přípravy trestného činu nevyplývá. 7. Extrémní rozpor s provedenými důkazy stěžovatel spatřuje také v souvislosti se znakem škody velkého rozsahu a připomíná, že ve svých úvahách nikdy nedospěl tak daleko, aby jeho plán zahrnoval určitou konkrétní částku. Tvrdí, že škoda by stejně nemohla reálně vzniknout, neboť by převod případného výkupného představoval podezřelou peněžní transakci, takže by nebyl realizován. Z toho dovozuje, že by se muselo jednat o nezpůsobilou přípravu a že s ohledem na nízkou společenskou škodlivost měly obecné soudy konstatovat, že trestní odpovědnost vůbec nenastala, popř. měly upustit od potrestání podle § 46 odst. 3 trestního zákoníku. 8. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy určily právní kvalifikaci skutku pouze na základě své domněnky ohledně konkrétního způsobu, jakým jej měl stěžovatel vykonat. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by jeho úmysl směřoval k omezení osobní svobody po dobu minimálně několika týdnů, anebo sice po dobu kratší, avšak při intenzivnějším způsobu omezení osobní svobody. Z toho dovozuje, že nebylo prokázáno jeho směřování k trestnému činu zbavení osobní svobody, ale maximálně k trestnému činu omezování osobní svobody podle § 171 trestního zákoníku, u něhož však příprava není trestná. V této souvislosti upozorňuje, že i podle zjištění krajského soudu neměl jasnou představu o době omezování osobní svobody potenciálního poškozeného, když v telefonních hovorech uváděl různé doby takového omezování. Tvrdí, že popis skutku jednotlivých soudů se zároveň liší v tom, zda měl být ve skladu s poškozeným sám, anebo za přítomnosti dalších osob. Při připuštění přítomnosti dalších osob by pak nebylo nezbytné spoutání oběti, jak to dovozovaly obecné soudy. Odkazuje na posudek vypracovaný znalcem v oboru ortopedie a traumatologie, MUDr. Milanem Richtrem, z něhož vyplývá, že stěžovatel vzhledem ke svým zdravotním omezením nebyl schopen pečovat o další osobu, naopak sám vyžadoval nezbytnou lékařskou péči. 9. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že obecné soudy nepřipustily provedení důkazu zmíněným znaleckým posudkem. Poukazuje na to, že znalec dospěl mj. k závěru, že stěžovatel nebyl po duševní stránce schopný přípravy plánu únosu. Obecné soudy podle jeho názoru pochybily i tím, že k hodnocení důkazů přistupovaly předpojatě, s ohledem na jeho kriminální minulost, přičemž tento přístup se promítl i do jejich argumentace. 10. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 11. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde. 12. Výše uvedené námitky stěžovatele jsou opakováním argumentace, kterou na svou obhajobu předkládal již v průběhu trestního řízení, přičemž obecné soudy na ni pozorně reagovaly a vypořádaly se s ní. Stěžovatel na jejich argumentaci reaguje jen selektivně, takže Ústavní soud neshledává potřebu ji dopodrobna opakovat a bude na ni odkazovat. 13. Vrchní soud v bodech 49 a 50 napadeného usnesení, a v návaznosti na to pak Nejvyšší soud v bodech 29 a 30 a dále v bodech 38 až 42 napadeného usnesení, vyvrátily stěžovatelovo tvrzení, že jelikož neuskutečnil další kroky směřující k uskutečnění plánovaného únosu, nenaplňuje jeho jednání znaky přípravy k trestnému činu. Ústavní soud k této argumentaci dodává, že příprava k trestnému činu podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku spočívá mj. v organizování a v návodu k trestnému činu (přičemž posouzení takového jednání coby přípravy nastupuje v případech, kdy se hlavní pachatel o spáchání trestného činu ani nepokusí), a právě tyto formy přípravy byly stěžovateli také přičteny v posuzované věci. Přípravné jednání tak může mít třeba i podobu pouhé komunikace s další osobou ve snaze v ní vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin. V posuzované věci bylo stěžovateli přičteno jednání výrazně komplexnější a dlouhodobější; již z výše uvedeného popisu skutku je zřejmé, že se v žádném případě nejednalo o pouhý projev myšlenky, resp. hypotetický záměr, jak se stěžovatel snaží tvrdit. 14. Jestliže stěžovatel s odkazem na komentářovou literaturu tvrdí, že se v jeho případě mohlo jednat maximálně o tzv. nezpůsobilou přípravu, neboť zamýšlený převod peněz (výkupného) by byl považován za podezřelou transakci a nebyl by realizován, přehlíží, že i nezpůsobilá příprava je přípravou, jejíž provedení je zásadně (v případě zvlášť závažných zločinů, u nichž je příprava trestná) spojeno s trestní odpovědností. O beztrestnosti nezpůsobilé přípravy lze uvažovat pouze v extrémních případech, kdy by dané jednání bylo absolutně nezpůsobilé k dokonání trestného činu, takže by nevykazovalo žádnou škodlivost. To potvrzuje i tatáž komentářová literatura, na kterou odkazuje stěžovatel (PROVAZNÍK, J. In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, komentář k § 20, marg. 91 a 112). V případě plánovaného únosu movité osoby s cílem přinutit ji k zaplacení výkupného se úvaha o neexistenci společenské škodlivosti již ocitá v oblasti absurdity. Rovněž stěžovatelova myšlenka, že v jeho případě měly obecné soudy upustit od potrestání podle § 46 odst. 3 trestního zákoníku, je extrémně nesouladná s vysokou závažností jím plánovaného činu, který sice ve výsledku nemusel vést ke kýženému výsledku v podobě získání vysokého výkupného, což ale nic nemění na tom, že měl spočívat v únosu, zbavení osobní svobody a vydírání vybrané oběti. 15. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že obecné soudy nepřistoupily k prokázání úmyslného zavinění ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty. S jeho námitkou, že nebylo prokázáno směřování jeho jednání ke zbavení osobní svobody (ve smyslu § 170 trestního zákoníku), ale maximálně k jejímu omezování (ve smyslu (§ 171 trestního zákoníku), se důsledně vypořádal vrchní soud v bodech 51 a 52 napadeného usnesení. Vycházel z toho, že stěžovatel v rámci telefonního hovoru uváděl, že omezování unesené osoby na svobodě může trvat třeba i týden, resp. dva týdny (srov. body 111 a 164 rozsudku krajského soudu). Krajský i vrchní soud přitom dovodily, že během nucení poškozeného k zaplacení výkupného by muselo být eliminováno riziko jeho útěku či napadení stěžovatele (který by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyl schopen se bránit), ať už spoutáním, hrozbou zbraně či jinak. 16. Ústavní soud tyto úvahy považuje za zcela racionální, a jestliže obecné soudy na jejich základě dospěly k závěru, že stěžovatel byl srozuměn s intenzivním způsobem omezování osobní svobody poškozeného, které by trvalo po dobu, jež by již překročila hranici zbavení osobní svobody ve smyslu § 170 trestního zákoníku, učinily tak ústavněprávně konformním způsobem. V této souvislosti nepřisvědčuje ani tvrzení stěžovatele, že si obecné soudy neujasnily, zda měl být s poškozeným (poté, co bude omezen na osobní svobodě) sám, anebo za přítomnosti dalších osob. Již z popisu skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, je zřejmé, že jeho plánem bylo vyjednávat s poškozeným o zaplacení výkupného (což by muselo být spojeno s intenzivnějším omezením osobní svobody poškozeného, jak již bylo uvedeno). To se nijak nevylučuje s tím, že další osoby by zajistily nejen předání poškozeného, ale též asistenci při péči o něj, které by stěžovatel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyl schopen (jak to dovozoval Nejvyšší soud v bodě 44 napadeného usnesení). 17. Stejně tak Ústavní soud nahlíží i na závěr obecných soudů, že stěžovatel měl v úmyslu plánovaným únosem získat prospěch velkého rozsahu, tedy že jeho úmysl směřoval k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat uvedených v § 170 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, resp. v § 175 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel podle svědků hovořil o výkupném v řádech desítek milionů Kč (srov. bod 161 rozsudku krajského soudu), takže jeho záměr dosáhnout prospěchu velkého rozsahu [kterým je podle § 138 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního zákoníku prospěch ve výši nejméně 10 milionů Kč] obecné soudy legitimně považovaly za spolehlivě prokázaný. Okolnost, že částku zamýšleného prospěchu blíže nespecifikoval a že jeho získání by bylo komplikováno, popř. znemožněno z výše uvedených důvodů, nemůže mít žádný vliv na záměr, že jeho úmyslem bylo získat částku převyšující 10 milionů Kč. 18. Také ostatní stěžovatelovy námitky Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Neprovedení znaleckého posudku MUDr. Milana Richtera k důkazu obecné soudy odůvodnily tím, že zdravotní stav stěžovatele je zjevný a je dokladován i zprávou České správy sociálního zabezpečení (srov. bod 167 rozsudku krajského soudu a bod 43 usnesení vrchního soudu). Stěžovatelovo zdravotní omezení tak žádný z obecných soudů nezpochybňoval, nicméně vzhledem k výše uváděným skutečnostem (tj. formě prováděného a plánovaného jednání stěžovatele) nepředstavovala tato okolnost faktor, který by mohl mít vliv na otázku viny. Jestliže stěžovatel tvrdí, že jmenovaný znalec v posudku vyslovil závěr, že stěžovatel nebyl po duševní stránce schopný přípravy plánu únosu, je třeba připomenout, že se mělo jednat o znalce z oboru ortopedie a traumatologie, který tak neměl kompetenci k posuzování stěžovatelova duševního stavu. Z napadených rozhodnutí navíc nevyplývá, že by stěžovatel kdykoli v průběhu trestního řízení namítal svou nepříčetnost, což by mohlo být důvodem pro psychiatrické znalecké zkoumání. 19. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezaznamenal žádné předpojaté hodnocení důkazů, při němž by obecné soudy nepřípustným způsobem zohledňovaly závažnou trestní minulost stěžovatele. Jestliže vrchní soud v bodech 44 a 52 připomněl stěžovatelovo odsouzení (srbskými soudy) pro usmrcení čtyř osob v loupežném úmyslu, učinil tak proto, aby poukázal na stěžovatelovu ochotu přistoupit k použití hrubého násilí, což jednak vyhodnotil jako nepřímý důkaz vyvracející stěžovatelovu obhajobu, že jeho plánování únosu bylo jen jakousi hrou, a jednak to použil jako jeden z prvků úvahy, že stěžovatel byl připraven k intenzivnímu zbavení osobní svobody poškozeného. Taková argumentace nevykazuje znaky předpojatosti, neboť osobnostní profil obžalovaného, dokladovaný mj. jeho trestní minulostí, představuje prvek, který obecné soudy legitimně mohou při podobných úvahách použít. 20. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu