Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Ladislava Bodnára, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2026 č. j. 1 Nc 2044/2026-167, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Pavla Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel během ústního jednání u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") dne 23. září 2025 vznesl námitku podjatosti a návrh na vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. Tuto námitku zdůvodnil tím, že mu ze strany samosoudce nebylo uděleno slovo, neboť možnost vyjádřit se k provedeným důkazům dostal výlučně jeho právní zástupce a stěžovatel byl proto nucen vypovědět mu plnou moc, aby si zajistil možnost vyjádřit se osobně. Samosoudce po vznesení námitky jednání odročil. Obvodní soud následně vyzval stěžovatele, aby sdělil, z jakého důvodu vznesl námitku podjatosti, a označil konkrétní skutečnosti a důkazy svědčící o tvrzené podjatosti soudce. 3. Městský soud napadeným usnesením rozhodl o námitce podjatosti tak, že soudce z projednávání věci není vyloučen. Městský soud zdůraznil, že stěžovatel nepředložil důkazy pro svá tvrzení o (ne)podjatosti samosoudce. Především poukázal na § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), jenž výslovně vylučuje, aby důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci byly okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci. K přezkumu a případné nápravě postupu soudce a jeho rozhodovací činnosti slouží opravné prostředky, nikoliv námitka podjatosti samosoudce. Reagoval také na tvrzení stěžovatele, že mu ze strany samosoudce nebylo umožněno vyjádřit se a v důsledku této nemožnosti byl stěžovatel nucen odvolat plnou moc svému právnímu zástupci. V této souvislosti zdůraznil, že je to předseda senátu (samosoudce), kdo odejímá a uděluje slovo (§ 117 odst. 1 o. s. ř.), nikoli účastník řízení. Práva stěžovatele proto nemohla být takovýmto postupem dotčena. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výše uvedeným jednání došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zdůrazňuje, že podjatost soudce není podmíněna prokázáním subjektivní podjatosti, ale nastává již tehdy, pokud existují okolnosti, které u rozumného a nezaujatého pozorovatele vyvolávají důvodné pochybnosti o nestrannosti rozhodující osoby. Stěžovatel dodává, že podjatost soudce se musí zkoumat v úplnosti, tj. s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem. Nakonec stěžovatel tvrdí, že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájem, neboť se dotýká otázky, kde jsou limity soudní moci v rámci ingerence do vztahu advokáta a jeho klienta. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokátem zapsaným u České advokátní komory, nevztahuje se na něj proto povinnost právního zastoupení jiným advokátem (stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.). Nicméně ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 6. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odráží zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci. Proto je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné. 7. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná. 8. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce totiž soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany jeho práv. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nichž dojde ke kumulativnímu splnění dvou podmínek - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však v odkazovaném stanovisku jasně vyložil, že rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce uvedené podmínky nesplňuje. 9. Ústavní soud zdůrazňuje, že nadále probíhá řízení v prvním stupni. Po přijetí prvostupňového rozhodnutí o meritu věci bude stěžovatel mít možnost uplatnit své námitky stran údajné podjatosti soudce v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků podle občanského soudního řádu a případně i v rámci ústavní stížnosti, rozhodne-li se je podat. Ústavní soud by se pak eventuálně mohl zabývat i shora uvedenými tvrzeními stěžovatele o porušení jeho základních práv. 10. Ústavní soud dodává, že v tomto případě nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti tohoto postupu sice dovolává, ale Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, jež by pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení mohly svědčit. Otázka obsahu a rozsahu práva na zákonného soudce a jeho dopadu do právní sféry dotčeného účastníka řízení je totiž inherentní součástí takřka každé ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce. Přesah práv stěžovatele proto nezakládá. 11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. června 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj