Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Simonou Štruncovou, LL.M., advokátkou, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 333/2025 ze dne 13. března 2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 32 T 12/2021 ze dne 6. srpna 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 32 T 12/2021 ze dne 15. června 2021 byl stěžoval uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku. Usnesením téhož soudu sp. zn. 32 T 12/2021 ze dne 20. prosince 2022 bylo rozhodnuto o prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení o dvanáct měsíců za současného vyslovení dohledu. Usnesením téhož soudu sp. zn. 32 T 12/2021 ze dne 7. prosince 2023 bylo rozhodnuto o prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení o dalších dvanáct měsíců za současného vyslovení dohledu a uložení přiměřené povinnosti podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, a to terapeutického programu pro řidiče v programovém centru Probační a mediační služby. 3. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody uložený ve výměře šesti měsíců výše uvedeným rozsudkem, přičemž stěžovatel byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. 4. Proti napadenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. 5. Stěžovatel namítá, že městský soud o jeho stížnosti rozhodoval na základě neúplného spisového materiálu, a navíc rozhodl ve věci samé, aniž by předtím rozhodl o jeho námitce podjatosti senátu tohoto soudu. Tuto námitku upřesňuje tvrzením, že ve spise není založeno odůvodnění stížnosti proti usnesení obvodního soudu sp. zn. 32 T 12/2021 ze dne 27. října 2025 (doplněné dne 27. listopadu 2025), kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení soudce soudu prvního stupně a ve kterém byla uplatněna námitka podjatosti senátu 7 To, ačkoli toto odůvodnění bylo soudu prokazatelně doručeno. Z napadeného usnesení městského soudu je podle něj patrné, že tento soud nepřihlédl k jeho doplnění stížnosti proti napadenému usnesení obvodního soudu, které podal dne 13. března 2026 a které bylo doručeno krátce před rozhodnutím městského soudu ve věci samé. Je přesvědčen, že z § 30 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že soud nesmí přistoupit k meritornímu rozhodnutí věci, aniž by nejprve vyřešil otázku vlastní způsobilosti rozhodovat. 6. Stěžovatel dále namítá, že stížnostní soud rozhodl o jeho stížnosti v neveřejném zasedání, přestože bylo rozhodováno o zásahu do jeho osobní svobody, přičemž toto zasedání mělo navíc podle záznamů v informačním systému trvat deset minut, což podle něj objektivně znemožňovalo provést náležitý přezkum napadeného usnesení obvodního soudu. Má za to, že takto došlo k porušení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní a městský soud rozhodoval, aniž by náležitě zjistil skutkový stav a provedl individuální posouzení osoby stěžovatele. Uvedený přístup městského soudu je podle jeho názoru projevem mechanického vzorce, který je patrný z obou řízení o jeho stížnostech, a zakládá důvod k objektivně podloženým pochybnostem o nepodjatosti senátu 7 To. Tím, že nebyl vyrozuměn o předložení věci stížnostnímu soudu, a městský soud nepřihlédl k jeho podání doručenému devatenáct minut předtím, než tento soud vydal napadené usnesení, mělo dojít k porušení jeho práva být slyšen v řízení, v němž bylo rozhodováno o jeho osobní svobodě. 7. Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že paušálně a bez individuálního posouzení odmítl veškeré jeho návrhy na doplnění dokazování k jeho aktuální rodinné a sociální situaci. Přístup obecných soudů k posuzování toho, zda se osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení, označuje jako přepjatě formalistický, bez náležitého zohlednění zásady subsidiarity trestní represe. Hodnotící úvahy obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za stručné, obecné a opakující se, přičemž postrádají vysvětlení nemožnosti jiného postupu, hodnocení jeho aktuálních poměrů a provedení testu přiměřenosti zásahu do osobní svobody s ohledem na jeho aktuální osobní, rodinné a sociální poměry. 8. Stěžovatel tvrdí, že od spáchání posledního skutku (k němuž došlo před dvěma lety) vede řádný život, jeho rodinné i pracovní poměry jsou stabilizované, znovu získal řidičské oprávnění. Upozorňuje na to, že je otcem pěti nezletilých dětí, které jsou na něm existenčně závislé, jakož i na další aspekty svého rodinného života. Výkon nepodmíněného trestu by podle jeho názoru přivodil výraznou újmu jeho rodině. Obecným soudům vytýká, že k těmto okolnostem nepřihlédly, čímž mělo dojít k porušení principu nejlepšího zájmu dítěte. 9. Obvodní soud podle stěžovatele pochybil tím, že odmítl provést důkazy navržené obhajobou a nepřipustil ani jejich faktické založení do spisu, čímž mu měl odejmout možnost efektivního výkonu obhajoby a znemožnit přezkum nadřízeným soudem. Tvrdí, že protokol o veřejném zasedání konaném 6. srpna 2025, zvukový záznam a odůvodnění napadeného usnesení obsahují vzájemně rozporné a neslučitelné verze téže procesní události, přičemž tyto rozpory se mají týkat právě důvodů, kvůli kterým obvodní soud odmítl provést navrhované důkazy. Za rozpornou považuje i rozhodovací činnost obvodního soudu, což odůvodňuje tím, že necelé dva měsíce před vydáním napadeného usnesení bylo tímtéž soudem na základě stejných okolností "prominuto vykonání poloviny trestu zákazu řízení motorových vozidel" (ve skutečnosti šlo o rozhodnutí o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti), a to na základě závěru, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil a vedl řádný život. Má za to, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by v jeho případě neplnil žádnou preventivní funkci, zejména s ohledem na to, že již získal řidičské oprávnění. 10. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva. 12. Ústavní soud dále poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. července 2010), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu nebo o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo. 13. Jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud stěžovatelovu námitku založenou na tvrzení, že městský soud vydal napadené usnesení na základě neúplného spisového materiálu, a navíc bez toho, že by předtím rozhodl o stěžovatelových námitkách podjatosti směřujících jak vůči soudci obvodního soudu, tak vůči senátu 7 To městského soudu. Z žádného zákonného ustanovení ani z principů spravedlivého procesu nevyplývá, že by vznesení námitky podjatosti a priori vylučovalo možnost daného orgánu rozhodnout ve věci samé předtím, než rozhodne o vznesené námitce podjatosti. Pro účely ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí je tak klíčové materiální posouzení otázky podjatosti, tedy to, zda tato rozhodnutí skutečně vydal vyloučený soudce, resp. senát. 14. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nekonkretizoval důvody, o které opíral svou námitku podjatosti soudce obvodního soudu, Ústavní soud vycházel z usnesení obvodního soudu sp. zn. 32 T 12/2021 ze dne 27. října 2025 (které bylo přiloženo k ústavní stížnosti), jimž bylo rozhodnuto, že soudce obvodního soudu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele. Z něj vyplývá, že uvedená námitka podjatosti byla odůvodněna (stručně vyjádřeno) postupem soudce obvodního soudu souvisejícím s důkazními návrhy obhajoby a s možností obhájkyně vyjadřovat se k provedeným důkazům, dále sdělením soudce ohledně podané stížnosti a obsahem přípisu předsedkyně obvodního soudu kriticky hodnotícím postup daného soudce. Souhrnně řečeno, šlo tedy o výhrady týkající se procesního postupu soudce a jeho právního názoru. Tato argumentace se zcela míjí s důvody pro vyloučení soudce, jež vyplývají z § 30 odst. 1 trestního řádu, neboť z ní nevyplývá, že by na straně soudce existoval poměr k dané věci nebo k osobám, jichž se úkon dotýká, popř. poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Ústavní soud tedy v citovaném usnesení obvodního soudu o nevyloučení soudce tohoto soudu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele neidentifikoval žádné ústavněprávní relevantní pochybení. 15. Stejný závěr pak Ústavní soud učinil i ve vztahu k důvodům, jež stěžovatel v ústavní stížnosti formuloval v souvislosti s tvrzenou podjatostí senátu 7 To městského soudu. Stěžovatel tyto důvody dovozuje z toho, jak rychle městský soud přistoupil k projednání jeho stížností, jak dlouho trvalo neveřejné zasedání o těchto stížnostech a jak se tento soud vypořádal se vznesenými námitkami. Opět tedy není tvrzen poměr senátu 7 To k projednávané věci či jiný zákonný důvod pro vyloučení orgánu činného v trestním řízení předpokládaný v § 30 odst. 1 trestního řádu. 16. Opodstatněnost nelze přiznat ani stěžovatelově námitce, že městský soud nepřihlédl k jeho podání, jež bylo odesláno ve stejný den, kdy tento soud vydal napadené usnesení, resp. bylo doručeno (podle toho, co sám stěžovatel tvrdí) devatenáct minut před tímto rozhodnutím. Při takovém minimálním předstihu doručení podání nelze po soudu spravedlivě požadovat, aby se s tímto podáním před vydáním rozhodnutí seznámil, zvláště když měl stěžovatel od podání stížnosti více než půl roku na to, aby ji doplnil. Podle stěžovatelova tvrzení navíc uvedené podání obsahovalo jednak upozornění na vznesenou námitku podjatosti (která byla vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná, viz výše) a jednak informace o stěžovatelových rodinných a pracovních poměrech a o zdravotní situaci jeho nezletilých dětí, tedy o okolnostech, které nemohly přivodit z pohledu stěžovatele příznivější rozhodnutí, jak bude ještě blíže rozebráno. 17. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že krátká doba trvání neveřejného zasedání, na niž poukazuje, objektivně vylučovala provedení náležitého přezkumu napadeného usnesení obvodního soudu a důkladného posouzení všech podstatných aspektů případu. Členové senátu se totiž samozřejmě mohou se spisem seznamovat i mimo neveřejné zasedání, nehledě k tomu, že tentýž senát již o stížnosti stěžovatele předtím rozhodoval (byť ústavněprávně nesouladným způsobem, což vedlo ke zrušení jeho původního rozhodnutí nálezem sp. zn. IV. ÚS 3037/25 ze dne 24. února 2026), takže s případem již byl obeznámen. Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadeného usnesení je přitom podstatné, že jeho obsah (jak bude ještě více vysvětleno) svědčí o náležitém a nikoli jen formálním přístupu městského soudu k rozhodování o stížnosti stěžovatele. 18. Rovněž stěžovatelova námitka, že v řízení před městským soudem bylo porušeno jeho právo být slyšen, je zjevně neopodstatněná. Z judikatury Ústavního soudu ani Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá, že by v řízení, v němž je rozhodováno o osobní svobodě obviněného, bylo nutné na všech stupních konat jednání umožňující přímou účast obviněného, tedy že by bylo vyloučeno konat neveřejné zasedání o opravném prostředku. Obvodní soud v posuzované věci rozhodoval ve veřejném zasedání, v němž měla obhajoba plnou možnost se k věci vyjádřit. Městský soud rozhodoval na základě stížnosti stěžovatele, v níž stěžovatel mohl předložit svou kompletní argumentaci. Ústavní soud tak neidentifikoval žádnou okolnost, která by svědčila o porušení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní. 19. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že obecné soudy rozhodly o nařízení výkonu trestu odnětí svobody přepjatě formalisticky, bez náležitého zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, bez vysvětlení nemožnosti jiného postupu, bez hodnocení jeho aktuálních poměrů a bez provedení testu přiměřenosti zásahu do osobní svobody s ohledem na jeho aktuální osobní, rodinné a sociální poměry. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovateli byla dokonce dvakrát prodloužena zkušební doba podmíněného odsouzení, tzn. že dvakrát bylo podmíněné odsouzení výjimečně ponecháno v platnosti, přestože stěžovatel zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu v důsledku spáchání nových trestných činů v průběhu zkušební doby (srov. § 83 odst. 1 trestního zákoníku a bod 5 napadeného usnesení městského soudu). Jinak řečeno, nejenže dostal příslovečnou druhou šanci v podobě samotného podmíněného odsouzení, ale dostal i třetí a čtvrtou šanci prokázat, že je schopen se vyvarovat opakování trestné činnosti. Ani tyto další šance nevyužil a v (prodloužené) zkušební době spáchal další trestný čin, a to přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, když řídil motorové vozidlo pod vlivem metamfetaminu, ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel (viz bod 5 napadeného usnesení obvodního soudu). 20. Tato okolnost reálně vylučovala učinit jakýkoli jiný závěr, než že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení (opět) nevedl řádný život. Spáchání tří trestných činů v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení rovněž naprosto vylučuje úvahy o možnosti vyhnout se nařízení výkonu trestu odnětí svobody s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. Jestliže obecné soudy konstatovaly, že jiné možnosti řešení (tj. výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti) nepřichází v úvahu, neboť již dvakrát takové řešení selhalo, a že se nařízení výkonu trestu odnětí svobody jeví jako nezbytný prostředek pro dosažení účelu trestu (srov. bod 10 usnesení obvodního soudu a bod 5, s. 8 a 9 usnesení městského soudu), Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám vytknul. 21. V návaznosti na to považuje Ústavní soud za ústavněprávně souladný též závěr obecných soudů o nadbytečnosti doplnění dokazování navrhovaného stěžovatelem za účelem bližšího objasnění jeho aktuální rodinné a sociální situace. Jak správně uvedl městský soud v bodě 5 (s. 9) napadeného usnesení, osobní a rodinné poměry odsouzeného lze zohledňovat pouze při rozhodování o tom, zda lze výjimečně vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Takový postup však - jak již bylo vysvětleno v bodech 19 a 20 - v posuzovaném případě reálně už nepřicházel v úvahu právě pro opakovaně promarněné šance, které stěžovateli byly dříve dány, ač již dříve zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a přesto podmíněné odsouzení bylo po dvakrát ponecháno v platnosti. Další ponechání podmíněného odsouzení v platnosti v konkrétních okolnostech se tak již zcela míjelo s dosažením účelu trestu, a přes tvrzené osobní a rodinné poměry (které tak nebylo třeba ani prokazovat, neboť jejich prokázání by na závěru ničeho nezměnilo) zde bylo opodstatněné již přistoupit k nařízení výkonu trestu. Ústavní soud k tomu dodává, že si je samozřejmě vědom negativních důsledků, které pocítí stěžovatelova rodina v důsledku jeho uvěznění. Jde o účinek spojený s povahou nepodmíněného trestu odnětí svobody. Péče o děti však nemůže představovat důvod, který by automaticky "omlouval" pachatele z výkonu trestu odnětí svobody. Opět je třeba zopakovat, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil hned tří trestných činů (zahrnujících i řízení motorového vozidla pod výrazným vlivem metamfetaminu). Právě toto jeho vlastní chování primárně koliduje s nejlepším zájmem jeho dětí. 22. Rozpory v obsahu protokolu o veřejném zasedání konaném před obvodním soudem, zvukového záznamu o tomto zasedání a odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu, na které stěžovatel poukazuje, se Ústavnímu soudu jeví jako marginální a z hlediska ústavněprávní konformity napadených rozhodnutí nevýznamné. S námitkou stěžovatele, že obvodní soud necelé dva měsíce před vydáním napadeného usnesení rozhodl o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti uloženého stěžovateli, se pak přesvědčivě vypořádal městský soud v bodě 5 (s. 8) napadeného usnesení. Vysvětlil, že při rozhodování o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti obvodní soud posuzoval stěžovatelovo vedení řádného života pouze ve vztahu k období od 1. května 2024 do 30. června 2025 (trest zákazu činnosti byl uložen za jiný trestný čin, než kterého se týkalo podmíněné odsouzení a u něhož byl v posuzované věci nařízen výkon trestu odnětí svobody; konkrétně šlo o ohrožení pod vlivem návykové látky, které stěžovatel spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, jak již bylo uvedeno). Jelikož se stěžovatel výše zmíněného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dopustil krátce před tímto časovým úsekem (konkrétně 27. února 2024), nemohlo jeho spáchání vést k závěru, že v uvedeném období nevedl řádný život. 23. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 19. května 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu