Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2026 č. j. 20 Cdo 170/2026-37, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2025 č. j. 9 Cmo 123/2025-20 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2025 č. j. 16 C 30/2025-7, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Slavia pojišťovna a. s., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti také odmítá všechny soudce Ústavního soudu pro pochybnosti o jejich nepodjatosti. 2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě. 3. Podání stěžovatele nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu). Fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Návrh musí mimo jiné obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. 4. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se opakovaně obrací na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími týmiž vadami. Na tyto nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatel je tedy již dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Nadále však volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Přístup stěžovatele, který naopak řízení prodlužuje tím, že vyčkává, až jej Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jeho pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv. Jednání stěžovatele má však obstrukční charakter, a proto bez stanovení další lhůty k odstranění vad podání je ústavní stížnost odmítnuta. Soudce zpravodaj zde plně odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 3207/24, sp. zn. IV. ÚS 3085/24, sp. zn. IV. ÚS 3086/24, sp. zn. II. ÚS 2869/24, sp. zn. III. ÚS 2779/24 a desítky dalších, kde jsou důvody odmítnutí obdobných ústavních stížností podrobně vysvětleny). 5. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatele. Navíc odmítá-li stěžovatel všechny soudce Ústavního soudu, není v takové situaci na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout. 6. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu k výkladu § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, na kterou Ústavní soud stěžovatele v jeho dřívějších věcech již mnohokrát upozornil, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného právního zastoupení, dostávalo témuž stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli pravidlo, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, není účelné stěžovatele nadále poučovat o tomtéž. 7. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2024 ve věci Horyna proti České republice, č. stížnosti 6732/20, takovou praxi z hlediska povinností státu vyplývajících z Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod akceptoval. Stěžovateli již také tato praxe musí být bezpečně známa. 8. Nelze navíc přehlédnout, že v případě stěžovatele jde již o opakovaný nedostatek právního zastoupení. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (bod 6) popsal zneužívání práva na soudní ochranu a opakované řetězení opravných prostředků v reakci na nezaplacení soudních poplatků nebo nedostatečné právní zastoupení. Nedostatečné právní zastoupení bylo již jedním z důvodů přijetí napadeného rozhodnutí o odmítnutí dovolání proti rozhodnutím, kterými byly pro vady odmítnuty žaloba pro zmatečnost a na obnovu řízení. 9. Proto soudce zpravodaj za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. května 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj