Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MOTeC spol., s r. o., sídlem Slunečná 480/4, Nový Lískovec, Brno, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2026 č. j. 10 Afs 213/2025-48, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že stěžovatelka podala dne 28. 1. 2022 odvolání proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj (dále jen "finanční úřad"). Dne 8. 2. 2022 ji finanční úřad vyzval k odstranění vad odvolání. Na základě žádosti stěžovatelky byla lhůta k doplnění odvolání prodloužena do 21. 3. 2022. Dne 30. 3. 2022 byla stěžovatelce doručena rozhodnutí, kterými finanční úřad zastavil řízení o jejích odvoláních proti dodatečným platebním výměrům, neboť stěžovatelka neodstranila vady odvolání. Stěžovatelka se proti rozhodnutím finančního úřadu o zastavení řízení odvolala, avšak její odvolání Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 19. 12. 2022 č. j. 47259/22/5200-11431-712136. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 29. 9. 2025 č. j. 30 Af 9/2023-40. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem. 3. Podle Nejvyššího správního soudu je správný závěr krajského soudu, že časový prostor pro doplnění odvolání proti rozhodnutí správce daně je odvolateli dán do okamžiku vydání rozhodnutí o odvolání (meritorního či procesního). S odkazem na § 111 odst. 2 a § 112 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), je za dobu, než je rozhodnuto o odvolání, nutné považovat dobu do vydání rozhodnutí správce daně o zastavení odvolacího řízení. V posuzované věci byla rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení podána do datové schránky právního zástupce stěžovatelky dne 30. 3. 2022 v 9:48:08 hodin, v 9:48:09 hodin a 9:48:10 hodin. Doplnění odvolání stěžovatelky bylo podáno u finančního úřadu téhož dne v 17:36:04 hodin. Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že je nepochybné, že stěžovatelka doplnila svá odvolání až po vydání rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení, tj. po uplynutí časového prostoru, který jí skýtá daňový řád. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že finančnímu úřadu odeslala prostřednictvím svého zástupce dne 21. 3. 2022 doplnění odvolání týkající se odlišného daňového subjektu a jiných daňových řízení, přičemž přílohou této datové zprávy mělo být doplnění podání týkající se nyní posuzovaného daňového řízení. Podle stěžovatelky bylo jejím nedopatřením v obou případech zasláno jedno a totéž podání. Stěžovatelka se o této okolnosti dozvěděla až v okamžiku doručení rozhodnutí finančního úřadu o zastavení odvolacích řízení dne 30. 3. 2022 a ihned téhož dne zaslala správnou přílohu. Stěžovatelka dále uvádí, že při tomto postupu vycházela z předpokladu, že rozhodnutí správce daně o zastavení odvolacího řízení je rozhodnutím, které nabývá svých účinků vůči adresátovi nejdříve posledním okamžikem dne, kdy je toto rozhodnutí doručeno. Stěžovatelka má dále za to, že Nejvyšší správní soud aplikoval svou judikaturu, aniž by dostatečným způsobem vzal v úvahu a zhodnotil okolnosti nyní posuzované věci. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatelky s výkladem § 111 odst. 2 daňového řádu, tedy s otázkou, do jaké doby byla oprávněna doplnit své blanketní odvolání. Na tuto otázku ovšem již detailně odpověděl Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. S odkazem na svou judikaturu konstatoval, že časový prostor pro doplnění odvolání je odvolateli dán do okamžiku vydání rozhodnutí o odvolání. V souladu s § 111 odst. 2 a § 112 odst. 3 daňového řádu je za dobu, než je rozhodnuto o odvolání, nutné považovat dobu do vydání rozhodnutí správce daně o zastavení odvolacího řízení. Okamžik vydání rozhodnutí v režimu daňového řádu je vymezen v § 101 odst. 2. Platí přitom, že rozhodnutí je vydáno okamžikem, kdy bylo odesláno do datové schránky či podáno k poštovní přepravě. Jiný výklad by nebyl logický a vyprazdňoval by uvedenou úpravu v daňovém řádu. 6. Ústavní soud současně musí poukázat na skutečnost, že Nejvyšší správní soud dostatečně jasně vzal v úvahu okolnosti souzené věci. Považuje z jeho strany za přehledné a věcné vypořádání se se stěžovatelčiným doplněním odvolání ze dne 21. 3. 2022, jež se však týkalo odlišného daňového subjektu a jiných daňových řízení (viz body 39 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku). Stručně řečeno v právě posuzované věci nebyly důvody, aby finančnímu úřadu vznikly jakékoliv pochybnosti o skutečném obsahu podání stěžovatelky. Naopak bylo logické, že finanční úřad podání přiřadil k příslušnému daňovému řízení. 7. Na uvedených závěrech proto Ústavní soud neshledal nic protiústavního včetně odkazů na použitou judikaturu. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou přesvědčivě a dostatečně odůvodněny a vypořádaly se se všemi tvrzeními stěžovatelky (a to včetně stěžovatelčina poukazu na její "nedopatření"). Ústavní soud v této souvislosti připomíná obecnou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), která vyžaduje od každého účastníka řízení odpovědný přístup k ochraně vlastních práv. Pokud právní zástupce stěžovatelky neodstranil vady odvolání proti dodatečným platebním výměrům včas, nelze se zákonem předvídaných procesních nástrojů k ochraně práv v daňovém řízení domáhat cestou ústavní stížnosti. 8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu