Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky MAPE DEVELOPMENT a. s., sídlem Papírenská 1119/4a, Praha 6, zastoupené Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2025 č. j. 6 Cmo 235/2021-268, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. AS ZIZLAVSKY v. o. s., sídlem Široká 36/5, Praha 1, insolvenční správkyně dlužnice Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s. r. o. v likvidaci, 2. Mgr. Pavla Koutného a 3. Mgr. Martina Círa, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud již na tomto místě předesílá, že do řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, zasáhl svými vyhovujícími nálezy již dvakrát - poprvé nálezem sp. zn. III. ÚS 100/22 ze dne 15. 7. 2022 (N 83/113 SbNU 9) a podruhé nálezem sp. zn. III. ÚS 600/24 ze dne 12. 6. 2024. Nyní napadené rozhodnutí vrchního soudu je tak v pořadí třetím rozhodnutím o nákladech řízení (vrchní soud o žádné jiné otázce ani nerozhodoval). Jde-li o podrobnosti případu a vývoj řízení před vrchním soudem, lze v zájmu stručnosti odkázat na narativní část nálezu sp. zn. III. ÚS 600/24, zejm. na body 2 až 5. 3. Na tomto místě postačuje shrnout, že stěžovatelka podala proti vedlejším účastníkům (advokátní kanceláři a jejím bývalým jednatelům) žalobu o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, a to z toho důvodu, že nenakládali s finančními prostředky svěřenými do advokátní úschovy řádným způsobem (stručně řečeno, peníze složené do advokátní úschovy poslali na účet nezainteresované třetí osoby). Stěžovatelka po mnoha letech dosáhla vrácení deponovaných finančních prostředků ze strany první vedlejší účastnice. Žalobu proto vzala zpět v plném rozsahu. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v reakci na to řízení zastavil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů. Vrchní soud svým prvním usnesením změnil nákladový výrok městského soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi na nákladech prvostupňového řízení částku 86 696 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 17 484 Kč. Jeho usnesení však bylo zrušeno nálezem sp. zn. III. ÚS 100/22, v němž Ústavní soud vyčítal vrchnímu soudu porušení práva stěžovatelky vyjádřit se k podanému odvolání. 5. Vrchní soud následně svým druhým usnesením potvrdil nákladový výrok městského soudu (tj. ztotožnil se se závěrem, že žádný z účastníků nemá mít právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení) a žádnému z účastníků nepřiznal ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. I toto usnesení však bylo zrušeno nálezem sp. zn. III. ÚS 600/24, v němž Ústavní soud kritizoval vrchní soud za porušení práva třetího vedlejšího účastníka na řádné odůvodnění rozhodnutí (zejm. na poskytnutí alespoň nějakého odůvodnění k tomu, proč vrchní soud přehodnotil svůj dřívější postoj a přiklonil se k opačnému řešení). 6. Vrchní soud v návaznosti na to rozhodl třetím, nyní napadeným usnesením, a to podobným způsobem jako v prvním kole řízení. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 86 697 Kč (výrok I) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 34 843 Kč (výrok II). Tentokrát vrchní soud stěžovatelce zaslal k vyjádření všechny potřebné listiny. V odůvodnění poukázal na to, že stěžovatelka vzala žalobu zpět poté, co uzavřela s první vedlejší účastnicí dohodu o narovnání, v níž se mj. ve vztahu k ní vzdala práva na náhradu nákladů řízení. Třetí vedlejší účastník však nebyl stranou této dohody, pročež na něj nemůže dopadat ujednání o vzdání se práva na náhradu nákladů řízení. Tuto otázku je proto nutno posoudit zvlášť s ohledem na procesní zavinění zastavení řízení specificky ve vztahu ke třetímu vedlejšímu účastníkovi. K vyslovení závěru o jeho procesním zavinění by bylo nutné splnit dvě kumulativní podmínky - a) důvodné podání žaloby, b) zpětvzetí pro jeho chování. U třetího vedlejšího účastníka však nebyla splněna podmínka důvodnosti podání žaloby. Vrchní soud to odůvodnil tím, že podle tehdy platné právní úpravy se stěžovatelka mohla a měla domáhat uhrazení požadované částky vůči třetímu vedlejšímu účastníkovi (jednateli) až poté, co by marně uplatnila svůj nárok u první vedlejší účastnice (advokátní kanceláře). Členové statutárního orgánu advokátní kanceláře byli totiž "pouhými" ručiteli za závazky advokátní kanceláře. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje procesní vývoj, který považuje s ohledem na to, že vrchní soud rozhodoval v jednoduché věci a navíc pouze o nákladech řízení, za extrémně zdlouhavý a plný zbytečných pochybení. Domnívá se, že vrchní soud - znovu - nesplnil požadavky plynoucí z druhého vyhovujícího nálezu sp. zn. III. ÚS 600/24 a ve svém důsledku porušil její právo na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí vrchního soudu nepovažuje za řádně odůvodněné, a to zejm. s ohledem na to, že vrchní soud se nevypořádal se svým předchozím odlišným právním názorem ohledně možnosti aplikace moderačního práva. Vrchní soud zcela nečekaně změnil své předchozí (druhé) rozhodnutí, ačkoli Ústavní soud mu uložil pouze to, aby své druhé rozhodnutí lépe odůvodnil. Nezohlednil ani to, že třetí vedlejší účastník byl nejen členem statutárního orgánu první vedlejší účastnice (advokátní kanceláře), ale také "jedním z vedoucích advokátů". Napadené rozhodnutí se proto jeví jako extrémně nespravedlivé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti v pořadí již třetímu rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení, a to za situace, kdy jeho předchozí dvě rozhodnutí o nákladech byla zrušena nálezy Ústavního soudu. 10. Ústavní soud především považuje za nutné vyjádřit se k tomu, zda vrchní soud respektoval kasační závaznost vyhovujícího nálezu sp. zn. III. ÚS 600/24. Stěžovatelka totiž na otázku kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu opakovaně naráží, byť ji tímto způsobem výslovně neformuluje. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho vykonatelná rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Požadavky na respektování kasačního nálezu - jeho výroku a nosných důvodů - v následném rozhodnutí obecného soudu v dané věci jsou poměrně přísné. Kasační závaznosti nálezu Ústavního soudu lze za nezměněného skutkového stavu vyhovět pouze jeho bezpodmínečným respektováním. To neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení a zatěžoval účastníky (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3488/24 ze dne 24. 6. 2025, bod 23). 11. Nálezem sp. zn. III. ÚS 600/24 Ústavní soud uložil vrchnímu soudu, aby znovu důkladně posoudil všechny rozhodné skutkové a právní okolnosti věci, vypořádal se s relevantními argumenty stran a řádně odůvodnil své rozhodnutí, byť jde "pouze" o rozhodnutí týkající se nákladů řízení. Ústavní soud tímto nálezem nezavázal vrchní soud k přijetí konkrétního rozhodnutí o nákladech řízení, ani nijak nepředjímal, jak má být posouzena otázka procesního zavinění stran za zastavení řízení. Vrchnímu soudu tudíž nebylo uloženo, aby stejný výrok (tj. nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení) pouze "znovu a lépe" odůvodnil, jak naznačuje stěžovatelka, ale aby se vypořádal se všemi relevantními okolnostmi věci a na základě toho přijal nové, transparentně a pečlivě odůvodněné rozhodnutí o nákladech. Vrchní soud tyto požadavky respektoval a neporušil princip kasační závaznosti nálezu Ústavního soudu. 12. K porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo ani v důsledku toho, že třetímu vedlejšímu účastníkovi bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 121 540 Kč. Ústavní soud se k otázce nákladů řízení dlouhodobě staví velmi rezervovaně [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.), bod 34]. Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy zpravidla podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní roviny až při extrémním vykročení z pravidel upravujících občanskoprávní řízení, neodůvodněném vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, zjevné svévoli a absenci náležitého odůvodnění, jakož i při rozporu s dobrými mravy či v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2253/25 ze dne 29. 1. 2026, bod 21). K tomu však v posuzované věci nedošlo. 13. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru o procesním zavinění stěžovatelky za zastavení řízení ve vztahu ke třetímu vedlejšímu účastníkovi. Jeho závěry v zásadě stojí na tom, že ačkoli ve vztahu k první vedlejší účastnici (advokátní kanceláři) by bylo možné mít za to, že procesně zavinila zastavení řízení, k témuž závěru nelze dospět i ve vztahu ke třetímu vedlejšímu účastníkovi (bývalému jednateli advokátní kanceláře). Ten byl "pouze" v pozici ručitele závazků advokátní kanceláře, a i to navíc jenom v omezeném rozsahu. Stěžovatelka se po něm mohla domáhat náhrady škody jenom tehdy, pokud by se jí nemohla domoci na advokátní kanceláři (zjednodušeně řečeno, vrchní soud měl ve své podstatě za to, že stěžovatelka mohla a měla nejprve žalovat pouze advokátní kancelář). Jakkoliv lze mít pochopení pro stěžovatelčino rozčarování z délky i výsledku řízení, závěr vrchního soudu nevybočuje z ústavněprávních limitů. Způsob výkladu a aplikace § 146 odst. 2 občanského soudního řádu ze strany vrchního soudu netrpí svévolí nebo zjevnou nelogičností. Vrchní soud také přihlédl k relevantní právní úpravě a judikatuře obecných soudů a své úvahy podrobně odůvodnil. Ústavnímu soudu navíc zásadně nepřísluší posuzovat, zda ve věci byly nebo nebyly splněny podmínky pro využití moderačního práva soudu podle § 150 občanského soudního řádu, neboť to je úkolem obecných soudů. 14. Jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti nebrojila proti konkrétní výši přiznané náhrady nákladů řízení, Ústavní soud se touto otázkou podrobněji nezabýval. 15. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu