Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hrdličky, zastoupeného Mgr. Dianou Koťovou, advokátkou, sídlem Kollárova 1879, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2026 č. j. 4 Afs 136/2025-51, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2025 č. j. 22 Af 26/2023-60 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 7. 2023 č. j. 23999/23/5300-22444-704601, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principy zakotvené v čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "finanční úřad") doměřil stěžovateli dodatečnými platebními výměry ze dne 14. 10. 2016 na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2014 daň ve výši 149 650 Kč a současně mu stanovil povinnost uhradit penále ve výši 29 930 Kč; za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2014 daň ve výši 157 759 Kč a současně povinnost uhradit penále ve výši 31 551 Kč a za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2014 daň ve výši 135 255 Kč a současně povinnost uhradit penále ve výši 27 051 Kč. Učinil tak na základě výsledků daňové kontroly, během které stěžovatel neprokázal oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně z plnění (práce, dodávky materiálu, zařízení a vybavení při čištění lakovny) přijatých od společnosti STARK Technologics, s. r. o. (dále jen "společnost STARK") podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 6. 2017, resp. neprokázal, že předmětná plnění přijal od deklarovaného dodavatele. 3. Odvolání stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 2. 11. 2017 č. j. 45741/17/5300-2244-710968. Toto rozhodnutí bylo však k žalobě stěžovatele zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2019 č. j. 22 Af 1/2018-43. Odvolací finanční ředitelství se odvoláním stěžovatele zabývalo znovu, a rozhodnutím ze dne 27. 10. 2020 č. j. 38424/20/5300-22444-710968, je opět zamítlo a potvrdilo napadená rozhodnutí. I toto rozhodnutí bylo k žalobě stěžovatele zrušeno, a to rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 8. 2022 č. j. 22 Af 62/2020-86. Odvolací finanční ředitelství se poté odvoláním stěžovatele zabývalo potřetí, načež jej ústavní stížností napadeným rozhodnutím opětovně zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Dospělo k závěru, že stěžovatel neprokázal dodání plnění deklarovaným dodavatelem a není zde ani jistota ohledně dodání předmětného plnění osobou v postavení plátce daně z přidané hodnoty. 4. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Kasační stížnost pak zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud. Ztotožnil se závěry Odvolacího finančního ředitelství i krajského soudu ohledně nevyvrácení pochybností ve vztahu k dodání plnění deklarovaným dodavatelem. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh věci, jakož i svou argumentaci v daňovém i soudním řízení. Setrvává na svém postoji, podle kterého důkazní břemeno dostatečně unesl a postup správních orgánů i správních soudů je příliš formalistický. Namítá, že orgány finanční správy přistoupily ke svědecké výpovědi, resp. využití mezinárodního dožádání bulharského občana Stefana Petrova, který byl v dotčeném období jednatelem společnosti STARK, až v roce 2019, kdy už tato osoba nebyla kontaktní. Polemizuje s možnostmi jeho kontaktování a namítá, že správní soudy dostatečně nezohlednily fakt, že společnost STARK byla v letech 2013-2018 vedena jako spolehlivý plátce daně z přidané hodnoty. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně vyložil závěry rozhodnutí rozsudku SDEU ze dne 9. 12. 2021, ve věci C-154/20, Kemwater ProChemie, s. r. o. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství (dále jen "Kemwater ProChemie, s. r. o.") a dostatečně přesvědčivě neodůvodnil nepředložení stěžovatelem navrhované předběžné otázky k SDEU týkající se prokázání daňového podvodu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace práva v dané věci byla neústavní (viz např. již nález sp. zn. I. ÚS 504/03). 8. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nejde pouze o spor o výklad podústavního práva, jeho argumentace zůstává pouze v této rovině. Podstatou posuzované věci je to, že stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno, přičemž v ústavní stížnosti setrvává na svém postoji, že své důkazní břemeno unesl. Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč tomu tak není. Poukázal na to, že krajský soud k otázce důkazního břemene již ve svém druhém zrušujícím rozsudku konstatoval, že byla prokázána realizace posuzovaných plnění, avšak ani po doplnění odvolacího řízení provedeném v návaznosti na jeho první zrušující rozsudek nebylo prokázáno, že plnění realizoval deklarovaný dodavatel, tzn. společnost STARK. V ústavní stížností napadeném rozsudku pak krajský soud s ohledem na uvedené rozhodnutí ve věci Kemwater ProChemie, s. r. o. shledal, že zde není ani jistota ohledně dodání plnění jinou osobou v postavení plátce daně z přidané hodnoty. Stěžovatel tedy neunesl své sekundární důkazní břemeno oproti pochybnostem orgánů finanční správy, neboť neprokázal přijetí plnění od deklarovaného dodavatele. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti argumentoval, že nárok na odpočet prokázal předložením daňových dokladů, tím unesl pouze své primární důkazní břemeno. Na to finanční úřad reagoval v souladu s § 92 odst. 4 daňového řádu výzvou ze dne 26. 10. 2015 k prokázání skutečností, v níž přednesl důvody svých přetrvávajících pochybností ohledně dodání plnění deklarovaným dodavatelem, čímž přenesl důkazní břemeno zpět na stěžovatele. Při následném dokazování k odstranění pochybností nedošlo, a Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel neuvádí žádný konkrétní argument, čím a jak tyto pochybnosti vyvrátil, ale pouze orgánům finanční správy vytýká jednotlivá pochybení v jejich postupu při dokazování. 9. K námitce stěžovatele, že orgány finanční správy přistoupily k využití mezinárodního dožádání za účelem zajištění výslechu bulharského občana, Stefana Petrova, který byl v dotčeném období jednatelem společnosti STARK, až v roce 2019, kdy již nebyl kontaktní, Ústavní soud opět odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (bod 25). Ten poukázal na to, že o jeho výslech finanční úřad usiloval od počátku daňové kontroly, tj. již v roce 2015, a to marně formou opakovaného předvolání, které adresoval nejprve na adresu osoby zapsané v obchodním rejstříku, a poté do datové schránky společnosti STARK, ale vždy bez odezvy. Místo skutečného pobytu Stefana Petrova nezjistilo ani Ministerstvo vnitra. Nebylo tedy možné využít institutu předvedení. Stěžovatel sice navrhoval výslech této osoby cestou mezinárodního dožádání v Bulharsku, ale ani on nebyl schopen uvést, na jaké adrese se má zdržovat. Jak z tohoto vyplývá, orgány finanční správy usilovaly od roku 2015 o zajištění výslechu tohoto svědka, avšak nebylo v jejich možnostech jej zajistit. Nejvyšší správní soud současně zdůraznil, že popsanou nekontaktnost Stefana Petrova správně stěžovateli nepřikládaly k tíži. 10. Námitce týkající se návrhu na předložení předběžné otázky SDEU věnoval Nejvyšší správní soud dostatečnou pozornost v bodech 29-31 svého rozsudku. Uvedl, že stěžovatelem navrženou předběžnou otázku považuje již za zodpovězenou (acte éclaire) v citovaném rozhodnutí Kemwater ProChemie, s. r. o., v němž SDEU vyložil, že "Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládána v tom smyslu, že uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) zaplacené na vstupu musí být odepřeno, aniž je správce daně povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu na DPH nebo že věděla či vědět měla, že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně, bylo součástí takového podvodu, jestliže skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani nepodá důkaz o tom, že tento dodavatel měl postavení osoby povinné k dani, to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel toto postavení měl." Nejvyšší správní soud dále s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že orgány finanční správy postupovaly správně, když nepřistoupily k šetření podvodu za situace, kdy předtím nedošlo k prokázání hmotněprávní podmínky v podobě dodání plnění plátcem daně z přidané hodnoty. 11. Z výše uvedeného je zřejmé, že oba správní soudy se s námitkami stěžovatele, které opětovně předložil v ústavní stížnosti, srozumitelně a detailně vypořádaly. Není úkolem Ústavního soudu, aby tyto závěry podroboval opětovnému zevrubnému přezkumu. 12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu