Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem, se sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2026, č. j. 11 Co 87/2026-35, ze dne 23. dubna 2026, č. j. 18 Co 84/2026-46, ze dne 4. května 2026, č. j. 18 Co 91/2026-24, ze dne 13. května 2026, č. j. 13 Co 134/2026-61, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. dubna 2026, č. j. 14 Nc 2501/2026-29, ze dne 13. dubna 2026, č. j. 14 Nc 2502/2026-36, ze dne 16. dubna 2026, č. j. 14 Nc 2503/2026-9, ze dne 28. dubna 2026, č. j. 14 Nc 2504/2026-53, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích jako účastníků řízení a PUDIS, a. s., se sídlem Podbabská 1014/20, Praha 6, a Ředitelství silnic a dálnic, s. p., se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel podal návrh na nařízení předběžného opatření. Stěžovatel chtěl tímto návrhem zakázat vedlejším účastníkům vstupovat na jeho dva pozemky, provádět na nich zásahy, manipulovat s jeho majetkem a nakládat s pozemky bez souhlasu jeho opatrovníka a rozhodnutí opatrovnického soudu. 2. Obecné soudy návrhu nevyhověly. Stěžovatel totiž nesložil zákonem požadovanou jistotu ve výši 10 000 Kč, ze které by se případně hradila újma vzniklá předběžným opatřením. Stěžovatel nesplnil žádnou z podmínek pro osvobození od této povinnosti. Jeho návrh je navíc vadný, protože v něm stěžovatel dostatečně nepopsal skutečnosti odůvodňující nutnost zatímní úpravy poměrů a ani neuvedl, že má v úmyslu podat proti vedlejším účastníkům žalobu. Okresní soud proto jeho návrh odmítl a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil (usnesení č. j. 14 Nc 2501/2026-29 a 11 Co 87/2026-35). 3. Stěžovatel podal další tři návrhy na nařízení předběžného opatření. Obecné soudy rozhodly, že projednání těchto návrhů brání překážka věci zahájené (tzv. překážka litispendence). Stěžovatel podal již dříve obsahově stejný návrh a řízení o tomto návrhu dosud pravomocně neskončilo. Okresní soud proto řízení o dalších návrzích zastavil (I. výroky). Okresní soud zároveň zamítl jeho návrhy na osvobození od soudních poplatků (II. výroky) a uložil mu povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (III. výroky usnesení č. j. 14 Nc 2502/2026-36, 14 Nc 2503/2026-9 a 14 Nc 2504/2026-53). Krajský soud všechna rozhodnutí okresního soudu potvrdil (usnesení č. j. 18 Co 84/2026-46, 18 Co 91/2026-24, 13 Co 134/2026-61). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel podal ústavní stížnost a následná doplnění, ve kterých (1) navrhl zrušit všech osm popsaných rozhodnutí, (2) navrhl odklad vykonatelnosti výroků o povinnosti zaplatit soudní poplatek a (3) požádal o přiznání náhrady nákladů řízení. Napadená rozhodnutí podle něj porušují jeho práva podle Ústavy České republiky (čl. 1), Listiny základních práv a svobod (čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 a čl. 13). 5. Stěžovatel uvedl proti rozhodnutím o jeho prvním návrhu tyto námitky: a) Soudy odmítly návrh kvůli nesložení jistoty a údajným vadám návrhu, čímž popřely účel předběžného opatření jako rychlého ochranného nástroje. b) Závěr, že návrh neobsahoval vymezení budoucí žaloby, je nepřesný, procesně přepjatý a protiústavní. Z návrhu bylo zřejmé, k čemu ochrana směřuje, že zásah trvá, že je ochrana urgentní a že meritorní ochrana bude následovat. c) Stěžovatel nemůže nakládat se svým majetkem a složit jistotu, protože je omezen na svéprávnosti. Soudy upřednostnily formální nároky před nutností jeho zvýšené ochrany, vyložily institut jistoty mechanicky a neposoudily otázku přiměřenosti. 6. Stěžovatel uvedl proti rozhodnutím o jeho opětovných návrzích tyto námitky: a) Soudy mechanicky a svévolně použily překážku věci zahájené, ačkoli se skutkový stav vyvíjel, zásahy trvaly, docházelo k novým škodám a návrh reagoval na nové okolnosti. b) Uložení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč představuje nepřípustnou překážku, trest za snahu chránit svá práva a porušení nálezů Ústavního soudu. c) Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je formalistické, přebírá argumentaci nižšího soudu a nevypořádává se s námitkami stěžovatele. Značné části odůvodnění jeho rozhodnutí jsou totožné, což budí pochybnosti o individualitě přezkumu. d) Soudy na jedné straně tvrdí, že návrhy jsou totožné, ale současně stěžovatele vyzývají k doplnění tvrzení nebo mu vytýkají nové vady a absenci náležitostí. Časový konflikt návrhů navíc vznikl průtahy soudů při postoupení věci mezi soudy. 7. Stěžovatel proti všem napadeným rozhodnutím namítá, že nejde o izolovaná pochybení, ale o systémové nadužívání formalistických mechanismů, svévolné ukládání poplatků a aplikaci překážky litispendence a institutu zneužití práva. Soudy nezkoumaly přiměřenost a individualitu rozhodnutí, materiální stránku věci a naléhavost ochrany a nepřihlédly k námitkám, specifikům opatrovnictví a ochrany osoby omezené na svéprávnosti. III. Posouzení ústavní stížnosti 8. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda odmítnutí stěžovatelova prvního návrhu na nařízení předběžného opatření, zastavení řízení ohledně jeho opětovných návrhů a uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek porušilo jeho ústavně zaručená práva a svobody. 9. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 11. Každý se může domáhat ochrany svých práv u soudu a soudy mají povinnost poskytovat těmto právům ochranu. Soudy však mohou poskytnout ochranu právům jen tehdy, pokud se jí účastník řízení domáhá "stanoveným postupem". Konkrétní omezení práva na soudní ochranu jsou upravena v jednotlivých zákonech (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 90 Ústavy). 12. Právo na věcné projednání určitého procesního návrhu tedy podléhá omezením. Soudy mohou po účastnících řízení oprávněně požadovat, aby splnili určité formality či procesní podmínky řízení (např. nález sp. zn. IV. ÚS 3261/24). 13. Mezi ně patří i povinnost složit v souvislosti s návrhem na nařízení předběžného opatření jistotu, nemožnost projednat opětovný návrh v téže věci nebo povinnost zaplatit soudní poplatek. Pokud se tedy stěžovatel rozhodl podat návrh na nařízení předběžného opatření, byl povinen respektovat zákonná omezení, která jsou s tímto úkonem spojena. Ústavnost těchto omezení přitom nezpochybňuje stěžovatel ani Ústavní soud. 14. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani použití těchto zákonných pravidel v posuzovaném případě. Stěžovatel obviňuje obecné soudy z celé řady procesních i věcných pochybení. Jeho tvrzení však nezohledňují zákonnou úpravu a často zůstávají velmi obecná a neodůvodněná. 15. Obecné soudy naopak své závěry srozumitelně a podrobně odůvodnily a řádně reagovaly na stěžovatelovy námitky. Skutečnost, že vyšší soud souhlasí s argumentací účastníka nebo nižšího soudu, není protiústavní ani neobvyklá. Rozhodující je, že se soud s touto argumentací vnitřně ztotožnil a dospěl k ní na základě vlastního právního posouzení. Ústavní soud přitom (v podobné obecnosti jako stěžovatel) uvádí, že závěry napadených rozhodnutí nejsou formalistické, nepřiměřené, svévolné a ani jinak protiústavní. 16. Ústavní soud se proto vyjádří k námitkám stěžovatele jen stručně. Ústavní soud nejprve posoudí ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím o jeho prvním návrhu (část III.1) a poté se zaměří na rozhodnutí o jeho opětovných návrzích (část III.2). III.1 K rozhodnutím o prvním návrhu na nařízení předběžného opatření 17. Soudy odmítly stěžovatelův první návrh na nařízení předběžného opatření proto, že nesložil zákonem požadovanou jistotu a že jeho návrh označily za vadný. Ústavní soud uvádí, že přinejmenším první z těchto závěrů stěžovatel řádně nezpochybnil. 18. Podle zákona je navrhovatel předběžného opatření povinen složit nejpozději v den podání návrhu peněžitou jistotu. Ta slouží k náhradě újmy, která by vznikla předběžným opatřením (§ 75b odst. 1 občanského soudního řádu). Pokud tato jistota nebude složena, soud návrh na předběžné opatření odmítne (§ 75b odst. 2). Povinnost složit jistotu neplatí pouze tehdy, pokud je dána některá ze zákonných výjimek [§ 75b odst. 3 písm. a) až e)]. 19. Obecné soudy řádně vysvětlily, proč stěžovatel žádnou z těchto výjimek nesplnil - tedy proč nejde o druh řízení, v němž se jistota neplatí [písm. a) až c)], proč stěžovatel nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků [písm. d)] a proč stěžovatel neosvědčil nemožnost složit jistotu bez vlastní viny [písm. e)]. 20. Stěžovatel na toto odůvodnění nijak nereaguje. Stěžovatel nejpodrobněji vysvětlil protiústavnost požadavku na složení jistoty pouze takto: "opatrovanec nemá faktickou možnost volné dispozice, ochrana majetku je prioritní, institut jistoty nesmí být použit mechanicky, nesmí docházet k ekonomickému znemožnění ochrany" (strana 4 ústavní stížnosti). 21. Tato tvrzení však protiústavnost napadených rozhodnutí neodůvodňují. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem neprokázal, že mu jeho konkrétní omezení na svéprávnosti znemožňuje zaplatit částku ve výši 10 000 Kč. Samotné omezení na svéprávnosti účastníka od splnění povinnosti zaplatit jistotu neosvobozuje a ani její splnění neznemožňuje. Stěžovatel byl navíc v řízení zastoupen svým opatrovníkem, prostřednictvím kterého mohl tuto jistotu zaplatit. 22. V situaci, kdy stěžovatel jistotu nezaplatil a neprokázal splnění podmínek pro osvobození od jejího zaplacení, nemůže důvodně namítat, že soudy upozadily či ekonomicky znemožnily jeho ochranu. Stěžovatel nijak konkrétně nevysvětlil, proč podle něj soudy použily institut jistoty mechanicky. Pro tento závěr nenašel oporu ani Ústavní soud. Ohledně závěru o povinnosti složit jistotu tedy napadená rozhodnutí nejsou protiústavní. 23. Ústavní soud shrnuje, že soudy nevyhověly stěžovateli ze dvou samostatných důvodů. Soudy odmítly stěžovatelův první návrh na nařízení předběžného opatření jednak proto, že nesložil zákonem požadovanou jistotu, a jednak proto, že označily jeho návrh za vadný. Každý z těchto důvodů je schopen obstát samostatně a může sám o sobě postačovat k odmítnutí návrhu. Stěžovatel přitom první z nich v ústavní stížnosti řádně nezpochybnil. 24. Ústavní soud může v takové situaci ústavní stížnost odmítnout, aniž by posuzoval ústavnost druhého z těchto důvodů. Pokud totiž stěžovatel nezpochybní ústavnost jednoho samostatného důvodu, je nadbytečné se zabývat argumentací proti ústavnosti druhého samostatného důvodu. Opačný postup by vedl pouze k akademickému rozhodnutí bez přímého dopadu do právní sféry účastníků. Ať už by totiž Ústavní soud vyhodnotil druhý důvod jakkoli, napadená rozhodnutí by ve svém celku obstála (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1251/25, bod 16; IV. ÚS 2980/24, bod 12; IV. ÚS 3472/24, bod 12; IV. ÚS 3181/24, bod 15; I. ÚS 1367/24, bod 7). III.2 K rozhodnutím o opětovných návrzích na nařízení předběžného opatření III.2.1 K zastavení řízení z důvodu překážky litispendence 25. Obecné soudy zastavily řízení o stěžovatelových opětovných návrzích z důvodu překážky litispendence. Tyto návrhy se totiž podle nich týkají stejných účastníků řízení, stejného nároku a opírají se o shodná skutková tvrzení. 26. Překážka litispendence nastane tehdy, pokud dojde k zahájení opětovného řízení v "téže věci" (§ 83 odst. 1 občanského soudního řádu). O tutéž věc jde tehdy, pokud je v řízení dána totožnost účastníků řízení, totožnost žalobního petitu a totožnost skutku (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1715/2023, body 31 až 34). 27. Stěžovatel odůvodnil protiústavnost závěru o překážce litispendence pouze obecnými a strohými tvrzeními o údajném pokračování zásahů a nových škodách (strana 4 ústavní stížnosti, strany 2 až 3 jejího prvního doplnění a strana 4 jejího druhého doplnění). 28. Ústavní soud konstatuje, že tato obecná tvrzení neodůvodňují protiústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovatel k ústavní stížnosti nepřiložil své návrhy na nařízení předběžných opatření, nepopsal, jak přesně se údajné změny propsaly do jeho nových návrhů, a ani neuvedl žádnou jejich konkrétní pasáž, ve které by se tyto změny projevily. Jinými slovy, stěžovatel nevyvrátil odůvodněný závěr obecných soudů, že se v případě jeho dalších návrhů jednalo o totožné účastníky řízení, totožný skutek a totožný žalobní petit. Stěžovatelovy zbylé námitky přitom nejsou způsobilé tomto závěru cokoli změnit. III.2.2 K uložení povinnosti zaplatit soudní poplatky 29. Okresní soud uložil stěžovateli za podání opětovných návrhů povinnost zaplatit soudní poplatky ve výši 1 000 Kč. Stěžovatel totiž podal návrhy v době, kdy musel vědět, že o obsahově identickém návrhu probíhá jiné řízení. Řízení o jeho opětovných návrzích proto muselo být zastavena. Pokud účastník řízení zaviní zastavení řízení, je podle zákona povinen hradit jeho náklady (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu). 30. Ústavní soud konstatuje, že ani toto posouzení není protiústavní. Stěžovatel považuje soudní poplatek za nepřípustnou bariéru, odrazení a trest pro osobu, jejíž opatrovník se aktivně snaží chránit její majetek. Skutečnost, že má účastník řízení omezenou svéprávnost nebo že je zastoupen opatrovníkem, jej však obecně nezbavuje povinnosti zaplatit soudní poplatek. Tato skutečnost proto nemá na ústavnost napadených rozhodnutí vliv. Dobrý či legitimní úmysl, který vedl k podání návrhu - například snaha chránit stěžovatelův majetek - nehraje při vzniku poplatkové povinnosti roli. 31. Soudní poplatky ve výši jednotek tisíc korun nepředstavují nepřípustnou sankci nebo ekonomickou překážku. Obecné soudy navíc rozhodly, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Proti tomuto posouzení stěžovatel nic nenamítá. 32. Ústavní soud dodává, že výše sporných soudních poplatků je zcela zjevně bagatelní. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou přitom zjevně neopodstatněné, pokud věc neprovází zcela mimořádné okolnosti - typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; nálezy sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37; IV. ÚS 3502/20, bod 20). Stěžovatel tuto rovinu sporu nezohledňuje a žádné podobné okolnosti neuvádí. IV. Závěr 33. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 34. Ústavní soud nevyhověl návrhu na odložení vykonatelnosti výroku o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu po jejím obdržení (5. 5. 2026) a jednotlivých doplněních (20. 5. a 22. 5. 2026). Proto nebylo nutné, aby samostatně rozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti. Tento návrh přitom sdílí osud ústavní stížnosti (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 724/25, bod 23; III. ÚS 356/22, bod 31; II. ÚS 1440/21, bod 55). 35. Ústavní soud nevyhověl stěžovatelově návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení. Náklady řízení před Ústavním soudem si účastník řízení nese zpravidla sám. Jejich nahrazení je podle zákona možné jen tehdy, pokud účastník v řízení o ústavní stížnosti uspěje (§ 62 odst. 3 až 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 251/25, bod 24; III. ÚS 1998/24, bod 45). Stěžovatel však v řízení neuspěl, a proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu