Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů M. R. a L. R., zastoupených JUDr. Zuzanou Staňkovou, advokátkou, sídlem Rostislavova 1363/22, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2026 č. j. 28 Cdo 3092/2025-268, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2025 č. j. 26 Co 88/2025-246 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. ledna 2025 č. j. 5 C 2/2023-208, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a D. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou domáhal na stěžovatelích vydání bezdůvodného obohacení v částce 70 740 Kč s příslušenstvím. Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 37 131,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 33 608,50 Kč žalobu zamítl (výrok II), žalobu zamítl ve vztahu ke stěžovatelce (výrok III) a rozhodl, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 42 154 Kč (výrok V). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se bezdůvodně obohatil "nadužíváním" domu ve X za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, který vlastní spolu s vedlejším účastníkem, současně shledal zčásti důvodnou námitku započtení některých nákladů, jež stěžovatel vynaložil na údržbu domu. 3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil ve výrocích I a III tak, že se žaloba zamítá i co do částky 4 401 Kč s příslušenstvím a že povinnost k zaplacení částky 32 729,75 Kč s příslušenstvím se ukládá i stěžovatelce, jinak ho ve výroku I potvrdil (výrok I), potvrdil ho i ve výroku II (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - neshledal nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice, dále zkorigoval výši vzniklého bezdůvodného obohacení a zohlednil i některé další výdaje stěžovatele na údržbu domu, zbývající pohledávky shledal nejistými, resp. "nekompenzabilními" (§ 1987 odst. 2 občanského zákoníku). 4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) a h) téhož předpisu přípustné. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé uvádějí, že se s vedlejším účastníkem dohodli na užívání domu a že sporná byla maximálně úplatnost této dohody, neboť její existenci vedlejší účastník svou výpovědí potvrdil. Vytýkají obecným soudům, že se nevypořádaly s klíčovými důkazy, jež prokazují, že vedlejší účastník dům fakticky užíval (zejména že měl klíče, byl ve výkonu trestu a měl tam hlášen trvalý pobyt), a že "formalisticky vyžadovaly" dohodu o bezúplatnosti, ačkoliv taková dohoda může vzniknout i neformálně. Ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 (ST 48/91 SbNU 669; 260/2018 Sb.) přitom plyne, že užívání společné věci může být určeno dohodou spoluvlastníků, aniž by byl rozhodující formalizovaný režim či výslovné určení úplatnosti, resp. taková dohoda nemusí nutně obsahovat výslovné ujednání o úplatnosti. Pokud byl souhlas k užívání (byť tichý) udělen, nelze právní vztah subsumovat pod institut bezdůvodného obohacení. 6. Dále poukazují na to, že vedlejší účastník v řízení před okresním soudem připustil existenci souhlasu s užíváním, který měl být následně v průběhu řízení "odvolán". Obecné soudy se však nezabývaly tím, zda lze takový souhlas (dohodu o užívání) odvolat, zejména zda takové právní jednání může mít zpětné účinky. Tato otázka měla význam pro posouzení, zda uplatněný nárok lze subsumovat pod bezdůvodné obohacení nebo zda jde o vztah z dohody spoluvlastníků o užívání společné věci. Pokud by se tím soudy zabývaly, musely by reflektovat, že zpětné působení takového odvolání je v rozporu s principem právní jistoty a zákazem pravé retroaktivity. Dané posouzení nedopadá jen na otázku právní kvalifikace uplatněného nároku, ale i stěžovatelčiny pasivní legitimace. 7. Nadto měly obecné soudy podle stěžovatelů dospět k závěru o pasivní legitimaci stěžovatelky na základě vadného posouzení její dobré víry (§ 2994 občanského zákoníku). S poukazem na § 7 občanského zákoníku argumentují, že obecné soudy měly zkoumat, zda bylo prokázáno, že stěžovatelka nebyla v dobré víře, což se nestalo. Pokud obecné soudy vyšly z výpovědi stěžovatelky, podle stěžovatelů z ní nevyplývá, že by šlo o neoprávněné užívání, ale o užívání na základě souhlasu, a byl-li odvolán, stěžovatelka o tom v rozhodném období nevěděla. Požadavek na náhradu navíc stěžovatelé považují rozporný s dobrými mravy, neboť jednak byl vedlejší účastník v rozhodném období ve výkonu trestu, jednak v širším smyslu dům užíval, neboť jeho adresu ohlásil jako místo trvalého pobytu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli (s ohledem na nesprávné poučení krajského soudu lhůta o možnosti podání dovolání lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet až doručením napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelé byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Směřuje-li však ústavní stížnost i proti rozhodnutí soudů nižších stupňů, kterým byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta, či proti rozhodnutí okresního soudu, které bylo krajským soudem změněno, jde v prvním případě o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť takovým rozhodnutím mohl být dotčen pouze vedlejší účastník, ve druhém případě jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť takové rozhodnutí "právně neexistuje", a znovu zrušit je nelze. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Domáhají-li se stěžovatelé zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, a tudíž je takový návrh zjevně neopodstatněný. K odlišnému závěru Ústavní soud nedospěl ani ohledně zbývající části ústavní stížnosti. Stěžovatelé jsou si vědomi, že ji podávají v tzv. bagatelní věci (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13), argumentují však tím, že napadená rozhodnutí zakládají prejudiciální skutkový a právní rámec pro další řízení, které probíhá u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 293/2023 a jehož předmětem je plnění přesahující 400 000 Kč, a že bez zásahu Ústavního soudu dojde k zásadnímu zásahu do jejich majetkové sféry. Z uvedeného ale plyne, že tento zásah je pouze hypotetický, jenž na bagatelní povaze této věci nic nemění. 12. Ústavní soud k věci samé dodává, že stěžovatelé namítajíce neoprávněnost nároku uplatněného vedlejším účastníkem, vycházejí v prvé řadě z toho, že byla uzavřena dohoda o užívání domu a že u stěžovatelky nebyla prokázána absence dobré víry. Soudy nižších stupňů však v napadených rozsudcích zdůvodnily, proč dospěly k jinému závěru (viz zejm. bod 26 a 29 rozsudku krajského soudu), a jejich posouzení nelze označit za zjevně nepřiměřené (tzv. extrémní), jež by z hlediska ústavnosti nemohlo obstát; ostatně stěžovatelé nezpochybňují, že dům fakticky užívali výlučně oni, a připouštějí i spornost (bez)úplatnosti jimi tvrzené dohody o užívání. Možná nesprávnost takového posouzení relevantní není, neboť v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nejde o referenční hledisko ústavněprávního přezkumu. 13. Posouzení otázky, zda za daných okolností výkon práva vedlejšího účastníka zakládá rozpor s dobrými mravy, je věcí volné úvahy obecných soudů (viz nález ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 299/18, bod 29), do které Ústavní soud není oprávněn v zásadě zasahovat, ledaže by přijatý závěr byl očividně "neudržitelný" (tj. zejména pokud by byl projevem svévole či libovůle). Pochybení takové povahy však v posuzované věci shledáno nebylo. 14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. c) a d), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu