Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka, a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Kubíčkem, advokátem, se sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2025, č. j. 100 Co 271/2025-56 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. září 2025, č. j. 0 P 274/2023-34, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, A. P. a nezletilé M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel (dále též jako "otec") a vedlejší účastnice A. P. (dále jen jako "matka"), jsou rodiči nezletilé dcery, která se narodila z jejich manželského soužití v roce 2016. Nezletilé je nyní devět let. Ze soužití rodičů se narodili rovněž starší sourozenci nezletilé - dvojčata. V dubnu 2025 se stěžovatel u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud" nebo "opatrovnický soud") domáhal vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá svěřena do jeho výlučné péče, a matce by byl stanoven asistovaný styk. Otec tvrdil, že u nezletilé se začaly rozvíjet psychické potíže, které jsou do značné míry způsobeny bezhraniční výchovou matky, neomezeným přístupem k internetu a digitálním zařízením. Nezletilá je na těchto technologiích závislá. Otec se bojí odmítání kontaktu ze strany dcery (stejnou anabázi měl vztah se starší dcerou). Matka problémy dcery bagatelizuje, kupuje si děti benevolentním přístupem. 2. Okresní soud návrh otce zamítl (pozn.: nikoliv odmítl, jak uvádí stěžovatel). Uvedl, že nemůže svým rozhodnutím nahrazovat rozhodnutí ve věci samé, neshledal pro vydání předběžného opatření zákonné důvody, od zamítnutí posledního návrhu nedošlo k podstatné změně okolností. Ačkoliv soud připustil, že psychické potíže nezletilé mohou být způsobeny závislostí na digitálních technologiích, mohu stejně tak dobře být i reakcí na vyhrocený rodičovský konflikt, na "určitou urputnost otce", který z příčin konfliktu viní výlučně matku. Je třeba vyčkat závěrů znaleckého zkoumání a pokračovat ve společné terapeutické práci rodičů. 3. Otec podal odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen jako "krajský soud" nebo "odvolací soud"). Poukázal na nespornou povahu řízení, na povinnost soudu řádně vyšetřit všechny pro věc podstatné okolnosti a na to, že může jít o jednu z posledních možností, jak se nezletilá může před nástupem puberty uzdravit. Matka terapii bojkotuje, čekání na výsledky znaleckého dokazování je s ohledem na stav nezletilé neúnosné. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho usnesení potvrdil. 4. Otec napadá ústavní stížností usnesení okresního i krajského soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel poukazuje na to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 Ústavy. Měla by být proto zrušena. Rozhodnutí opatrovnického soudu je nedostatečně odůvodněno, soud vůbec nepřihlédl ke stěžovatelem přiloženým nahrávkám. Odvolací soud odůvodnil potvrzení usnesení opatrovnického soudu pouze obecně, s námitkami stěžovatele se nijak konkrétně nevypořádal. Obě napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nepřezkoumatelná. Obecné soudy nezvážily vydání předběžného opatření v jiném než stěžovatelem navrhovaném rozsahu (např. limitování nezletilé v přístupu k elektronice, stanovení povinnosti rodičů stanovit limity, sdílení rodičovské kontroly se stěžovatelem). Odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že řešení problému odložily do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci a daly tak "ruce pryč" od jeho řešení, byť situace je akutní. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. 6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 3. 2026 stěžovatel uvádí, že podle jeho mínění je na dceři pácháno matkou násilí, soudy tuto skutečnost přehlížejí. Matka nezletilou proti němu manipuluje. Soud v řízení ve věci samé opakovaně odmítl znalci zadat stěžovatelem formulované otázky. Stěžovatel vznáší námitky proti neúplnosti protokolace jednání před okresním soudem ze dne 17. 3. 2025 a dne 28. 4. 2025. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. 9. Stěžovatel svojí stížností napadá usnesení, kterými obecné soudy rozhodovaly o jeho návrhu na vydání předběžného opatření, tedy nikoliv rozhodnutí soudu ve věci samé. Ústavní soud k přezkumu takových (prozatímních, předběžných) rozhodnutí obecně zastává zdrženlivý postoj. Předběžná opatření jsou dočasného charakteru, nezasahují do práv a povinností účastníků řízení konečným způsobem [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297), bod 13]. Vzhledem ke specifické povaze rozhodnutí o předběžných opatřeních je Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. V rámci něj zkoumá, zda předběžné opatření (či rozhodnutí o něm) mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole či libovůle (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Pojem svévole v ustálené judikatuře Ústavního soudu znamená extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými a právními zjištěními, dále nerespektování kogentní normy, výklad, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), či užití zákonných pojmů v jiném významu, než jaký stanoví zákon nebo obecně přijímaná právní praxe [srov. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU). Žádný z uvedených projevů protiústavnosti však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 10. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele porušují jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jsou nedostatečně odůvodněná a tudíž nepřezkoumatelná. Obecné soudy měly zasáhnout, neboť zdravý duševní vývoj nezletilé je ohrožen závislostí na internetu a elektronických technologiích. Ústavní soud poukazuje na svoji roli v systému soudní ochrany práv objasněnou výše. V jeho pravomoci není přezkoumávat správnost rozhodnutí opatrovnických soudů ani napravovat nedostatky ve zjišťování skutkového stavu věci, tím méně ve vztahu k rozhodnutím předběžné či dočasné povahy. Opatrovnický soud má k situaci účastníků řízení nejblíže, může proto nejlépe zhodnotit všechny podstatné okolnosti, jak bylo uvedeno výše. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by v posuzované věci opatrovnický a odvolací soud ve svých rolích selhaly natolik zásadním způsobem, že by bylo třeba zásahu Ústavního soudu. 11. Především je třeba poukázat na předpoklady pro vydání předběžného opatření formulované v § 75c odst. 1 občanského soudního řádu. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků (zajišťovací důvod) musí být v řízení o vydání předběžného opatření prokázána. Aniž by Ústavní soud chtěl jakkoliv zlehčovat psychické obtíže, které stěžovatel u nezletilé pozoruje, lze přisvědčit závěrům obecných soudů, že spojitost této okolnosti s počínáním matky nezletilé, nebyla v řízení dostatečně přesvědčivě prokázána, a nebyl tedy dán důvod pro natolik intenzivní zásah do práva na rodičovskou péči matky, jaký navrhoval stěžovatel. Ústavní soud ve své judikatuře formuloval ústavněprávní kritéria pro rozhodování o péči nezletilých dětí, která je třeba v každém individuálním případě posuzovat. Je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do výlučné péče rodiče jednoho z rodičů pouze za situace, kdy tento rodič naplňuje tato kritéria výrazně lépe; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je nutné vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 27). Lze souhlasit se závěry obecných soudů, že v řízení o vydání předběžného opatření nebyly prokázány důvodné pochybnosti o snížení rodičovské kompetence matky, a také, že za stávající situace je možné na otázku optimálního rozvržení rodičovské péče odpovědět až na základě dokazování provedeného ve věci samé. Dále je třeba dát za pravdu krajskému soudu, že v posuzované věci (zatím) nic nenasvědčuje nutnosti eliminovat péči matky a nahradit ji asistovaným stykem (viz bod 17 usnesení odvolacího soudu). Jedná se o natolik omezující opatření v rodičovské péči, že musí být dány skutečně závažné důvody pro volbu této formy styku (nález sp. zn. II. ÚS 894/25, bod 36). Na základě uvedeného lze shrnout, že obecné soudy dostatečně jednoznačně a konkrétně zdůvodnily, proč neshledaly podmínky pro nařízení navrhovaného předběžného opatření (body 5 a 6 rozhodnutí okresního soudu; body 14, 16 a 17 rozhodnutí krajského soudu). 12. Ústavní soud se neztotožňuje s argumentem obecných soudů, že by vydáním předběžného opatření nepřípustně nahrazoval rozhodnutí ve věci samé, nebo že by nepřípustně upravoval faktické poměry. Některá zatímní opatření mohou do určité míry regulovat vztah mezi účastníky podobně jako rozhodnutí ve věci samé (srov. HRNČIŘÍK, V. Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016. s. 56-60; s. 71-72). Zákaz předjímat předběžným opatřením rozhodnutí ve věci samé nelze při rozhodování o poměrech nezletilých dětí vnímat jako absolutní. Z této premisy ostatně vychází i nová úprava prozatímní úpravy dítěte dle § 465a z. ř. s. účinná od 1. 1. 2026 (viz důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., s. 17). Ústavnost rozhodnutí obecných soudů však tyto závěry nezpochybňují, neboť další důvody, pro které obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, jsou dostatečně přesvědčivé (viz výše). 13. Za neústavní nelze považovat ani to, že okresní soud neupravil zatímně poměry nezletilé méně invazivním způsobem (např. ukládajícím matce limitovat nezletilé čas strávený s elektronickým zařízením). Jak bylo již uvedeno, psychické potíže nezletilé, nelze bez provedení adekvátního dokazování dávat bez dalšího do souvislosti s "bezhraniční výchovou" matky, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud u okresního soudu ověřil, že v řízení ve věci samé byly vypracovány znalecké posudky, na jednání soudu v květnu 2026 se předpokládá výslech znalců. Ústavní soud považuje (s ohledem na vyhrocený konflikt a jeho vliv na nezletilou) za důležité, vyčkat nyní výsledků dokazování v řízení ve věci samé, z něhož by měly vyplynout jasnější a konkrétnější informace o původu psychických problémů nezletilé a míře zachování rodičovských kompetencí na straně obou rodičů. Následně bude povinností primárně okresního soudu, aby tyto nově zjištěné okolnosti náležitě promítl do svého rozhodnutí. 14. Pro úplnost považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že v případě vyhroceného konfliktu mezi rodiči, který se nepodaří deeskalovat ani s odbornou pomocí, není namístě odkazovat rodiče na rodinnou terapii. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na závěry a doporučení 6. rodinněprávního sympozia Justiční akademie: "Nereagují-li rodiče na edukaci a odbornou pomoc, smírné řešení není možné. Odborná literatura se shoduje, že pokud rodiče uvíznou v intenzivním konfliktu, ať už se týká úpravy poměrů jejich dětí nebo vypořádání majetku, neobejdou se bez autoritativního zásahu státu. Konflikt, který dosahuje takové intenzity, že rodiče nejsou schopni reflektovat jeho dopady na život vlastních dětí, není řešitelný ve smyslu nápravy...Opakovaným doporučováním nebo ukládáním různých forem odborné pomoci (edukace, mediace, rodinná terapie) se pouze marní čas a oddaluje (stejně neodvratné) rozhodnutí ve věci." Odůvodnění zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, opírající se o apel na rodiče, aby pracovali na úspěšnosti rodinné terapie (viz bod 1 napadeného rozhodnutí obvodního soudu), tudíž není v podobných případech namístě. 15. Námitkami, které stěžovatel formuloval proti protokolaci z jednání před soudem v rámci řízení ve věci samé a proti postupu soudu při zadávání otázek znalci, se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto námitky se vztahují na řízení ve věci samé, které dosud nebylo skončeno. Stěžovatel je tedy případně může uplatnit v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci samé. 16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody, proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu