Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2026 č. j. 22 As 4/2026-23, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví označenému rozhodnutí. 2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě. 3. Podání stěžovatelky nenaplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byť informuje, že žádostí ze dne 22. 4. 2026 požádala o jeho určení Českou advokátní komoru, proto žádá o stanovení lhůty k odstranění vady povinného právního zastoupení do doby, než ČAK o její žádosti rozhodne. 1. Stěžovatelka se v minulosti mnohokrát obrátila na Ústavní soud s vadnými ústavními stížnostmi, byla mnohokrát vyzývána k odstranění jejich vad a upozorňována na následky spojené s jejich neodstraněním (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3399/16, sp. zn. I. ÚS 3518/17, sp. zn. II. ÚS 3891/17, sp. zn. II. ÚS 3975/17, sp. zn. III. ÚS 2346/20 nebo sp. zn. IV. ÚS 2203/24). Stěžovatelce jsou tedy známy formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně nutného zastoupení advokátem již při jejím podání. Přesto nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. 2. Důvodem pro poskytnutí lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti není sama o sobě skutečnost, že stěžovatelka požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta. Je nepochybné, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování poskytováním dalších lhůt k doplňování či odstraňování vad by mělo být výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. 3. V této věci nelze navíc přehlédnout skutečnost, že jde již o řetězený nedostatek právního zastoupení. Stěžovatelka v řízení před správními soudy napadala několik rozhodnutí vedlejší účastnice, kterými nebylo vyhověno jejím žádostem o určení advokáta. Žaloba byla Městským soudem v Praze zamítnuta. Kasační stížnost byla následně odmítnuta z důvodu nedostatků v právním zastoupení. Nejvyšší správní soud opakovaně srozumitelně vysvětlil, proč nebude vyčkávat rozhodnutí vedlejší účastnice (body 5 a 6 napadeného usnesení). Vyčkávání dalších rozhodnutí vedlejší účastnice vede jen k řetězení sporů, jejich dalšímu napadání, bez věcného opodstatnění. 4. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Horyna proti České republice č. 6732/20 rozhodl, že Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o dodatečné poskytnutí lhůty a může ústavní stížnost odmítnout bez dalšího, jestliže stěžovatel byl nepochybně obeznámen s tím, že v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupen advokátem. 5. Vzhledem k uvedeným důvodům soudce zpravodaj přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. května 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj