Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026, č. j. 5 Tdo 6/2026-446, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud překročil své pravomoci, když přehodnocoval důkazy, které sám neprovedl, nepřijatelně deformoval důkazy provedené a zavázal soudy nižších stupňů neústavním pokynem. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Předmětem trestního řízení před obecnými soudy byla obžaloba za způsobení dopravní nehody, v jejímž důsledku zemřel stěžovatelčin otec. 2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem. 3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku. 4. Z ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z toho je zřejmé, že řízení v dané věci bude nadále pokračovat. Zůstává nadále povinností všech orgánů veřejné moci (a zejména soudů podle čl. 4 Ústavy) chránit základní práva a svobody všech účastníků řízení. Ačkoliv je soud vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", jde-li o jeho úkol naplnění garance ochrany základních práv a svobod. To platí tím spíše, namítá-li stěžovatelka, že postup a pokyny Nejvyššího soudu překračují rámec jeho pravomocí a zasahují do jejích základních práv a svobod, což musí, jako ústavně relevantní (nikoliv nutně důvodné) námitky, každý obecný soud posoudit. Jelikož tyto námitky může stěžovatelka v řízení stále uplatnit, nejsou splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Zásah Ústavního soudu do běžícího řízení by proto byl předčasný. 5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2026 Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka