Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, sídlem Kollárova 1064/18, Teplice, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2024 č. j. 4 To 373/2023-492, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 T 69/2019 se podává, že vůči stěžovateli a dalšímu spoluobviněnému byla vznesena obžaloba pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že jako příslušníci Policie České republiky, v úmyslu ulehčit si výkon služby, po příjezdu na místo oznámeného napadení, ačkoliv získali dostatečné indicie, že je nutné šetřit možné spáchání trestného činu, neučinili potřebné úkony k objasnění vzniku zranění poškozeného a o věci vytvořili nepřesné záznamy, nevyjadřující jasně nutnost vyšetřování, nýbrž formulované v tom směru, že není jasné, zda zranění poškozenému způsobila třetí osoba, nebo zda se nezranil pouhým pádem pod vlivem návykových látek. Tím měli dle obžaloby spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečin nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku. 3. Okresní soud usnesením ze dne 14. 10. 2020 č. j. 5 T 69/2019-348 podle § 222 odst. 2 trestního řádu věc postoupil řediteli Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, neboť podle něj nejde o trestný čin, avšak mohlo by jít o kárné provinění. Neuvěřil sice obhajobě obviněných, že nezískali dostatečně jasné informace, že zranění poškozeného mělo vzniknout napadením, nicméně vyšel z toho, že určité úkony obvinění učinili, a věc by museli došetřit dalšího dne (byť se to nestalo, protože jim byl případ okamžitě odebrán). Dospěl proto k závěru, že neměli úmysl prošetření oznámení zmařit. 4. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Podle krajského soudu okresní soud nedocenil, že k prověření útoku na poškozeného došlo nezávisle na vůli obviněných, z jejichž záznamu v informačním systému neplyne, že došlo k trestnému činu. 5. Okresní soud poté usnesením ze dne 16. 2. 2022 č. j. 5 T 69/2019-423, po dílčím doplnění dokazování, rozhodl obdobným způsobem jako dříve o postoupení věci. Přitom setrval na svém posouzení s tím, že obvinění v informačním systému případu přiřadili číslo jednací a s ohledem na nastavenou praxi kontrol nadřízenými nemohli jednat s vědomím, že si ušetří práci nebo že umožní neznámému pachateli vyhnout se postihu. Co do subjektivní stránky trestného činu podle okresního soudu obvinění věděli, že svým jednáním fakticky nemohou ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. 6. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2022 č. j. 4 To 157/2022-444 posledně uvedené usnesení zrušil. Vyslovil, že dokazování bylo doplňováno zbytečně, neboť podstatou jeho výtek vůči okresnímu soudu je, že přeceňuje význam kontrolních mechanismů, které měly obviněné druhý den donutit k dalšímu šetření. Jednání obviněných směřovalo k odložení věci, k čemuž sice díky kontrole nadřízených nedošlo, nicméně dané kontrolní mechanismy nejsou závislé na vůli obviněných. Dle krajského soudu je třeba, aby okresní soud svá skutková zjištění vyjasnil a nepřikládal některým zjištěným skutečnostem větší váhu, než si zaslouží. 7. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 7. 6. 2023 č. j. 5 T 69/2019-474 rozhodl obdobným způsobem jako dříve o postoupení věci. Nad rámec odůvodnění svých předchozích rozhodnutí okresní soud poukázal na to, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu k prosazení vlastního hodnocení důkazů, které sám neprovedl. 8. K dalšímu odvolání státního zástupce krajský soud napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu opět zrušil a věc byla okresnímu soudu vrácena (výrok I.); přitom bylo navíc rozhodnuto, že se podle § 262 trestního řádu nařizuje, aby tato trestní věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (výrok II.). Dle krajského soudu judikatura Ústavního soudu neznačí, že odvolací soud musí rezignovat na nesplnění povinnosti soudu prvého stupně hodnotit důkazy způsobem uloženým § 2 odst. 6 trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel má krajským soudem nařízený postup dle § 262 trestního řádu za neodůvodněný. Ačkoliv judikatura Ústavního soudu libovůli při aplikaci tohoto institutu zapovídá (nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20), v napadeném rozhodnutí nejsou uvedena žádná skutková zjištění ani konkrétní pochybení, která by ospravedlňovala tak závažný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele nebýt odňat svému zákonnému soudci. I krajský soud považoval dokazování za dostačující a vytkl okresnímu soudu jen to, že své setrvalé stanovisko o absenci trestní odpovědnosti za spáchaný čin neodůvodnil logickým, přesvědčivým a významné pochybnosti nevzbuzujícím způsobem. Přitom odvolací soud nemá dávat pokyny k hodnocení důkazů (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1804). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vyjádření k věci 11. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z nich poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a) obecná východiska 12. Čl. 38 odst. 1 Listiny zakotvuje ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Ten má především vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tedy garantuje způsob ustanovení senátu či samosoudce, který bude ve věci rozhodovat. Kromě toho však chrání i stabilitu obsazení soudu zákazem svévolné změny v jeho složení (obdobně nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, bod 31 a 33). 13. Možnost změny obsazení soudu upravuje trestní řád pro odvolací řízení ve svém § 262 větě prvé ("rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu") a pro stížnostní řízení v § 149 odst. 5. Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle těchto ustanovení je namístě pouze výjimečně, nejde však o úpravu protiústavní, při jejímž použití by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Právo na zákonného soudce je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje (podobně nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12, bod 17). Je na zvážení odvolacího či stížnostního soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. 14. Použití § 262 či § 149 odst. 5 trestního řádu musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Z odůvodnění musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu ten nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by nadřízený soud mohl aprobovat (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 3564/12, bod 19, či ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 761/24, bod 16). Příkladem takové situace může být opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, jako jsou instrukce, aby se prvostupňový soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy. 15. Rozhodnutí odvolacího či stížnostního soudu musí obsahovat konkrétní výhrady k napadenému rozhodnutí, tedy být vyjádřeno, k jakým došlo pochybením a jak mají být napravena (obdobně nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19, bod 30, srovnej i nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1837/16, bod 35). Absence odůvodnění, jeho přílišná vágnost, či uvedení důvodů evidentně nepřípadných, by mohla představovat porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud nicméně neshledává důvod ke svému zásahu, pokud sice odůvodnění není explicitní, nicméně pochybení nalézacího soudu je z kontextu rozhodnutí nepochybné (nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 839/21, bod 31 a 33). 16. Výhrady mohou souviset i s problematikou hodnocení důkazů, neboť odvolací soud sice napadený rozsudek na jedné straně nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení, aniž by provedl nějaké vlastní dokazování v odvolacím řízení, hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (viz rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. trest.), nicméně zároveň je jeho úlohou dohlížet, aby soud nalézací prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Soud rozhodující o opravném prostředku může dávat pokyny, aby dokazování a hodnocení důkazů bylo doplněno (podrobněji viz nález ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21, bod 69). Důvodem k odnětí pak může být, že nalézací soud v dosavadním složení senátu není s to vyhodnotit veškeré provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech (nález sp. zn. III. ÚS 761/24, bod 17). 17. Přitom je však nutno zdůraznit pravidlo, že soud rozhodující o opravném prostředku nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, potažmo své hodnocení takovýchto důkazů vnucovat soudu nižšího stupně. Nemůže mu například uložit, aby hodnotil určitý důkaz konkrétním způsobem (viz nález sp. zn. I. ÚS 1365/21, bod 70). Jde o projev zásady ústnosti, přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), ovládajících trestní proces, kteréžto zásady samy vyvěrají z požadavků kladených na něj ústavním pořádkem a nezbytností ochrany základních práv a svobod všech osob, jichž se trestní řízení dotýká. Vychází se z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění (František Púry in Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). Postřehy takového soudce ohledně chování a věrohodnosti svědka mohou hrát v posouzení případu klíčovou roli. Nerealizace uvedených zásad by navíc omezovala možnost stran trestního řízení v něm naplňovat své role. Odvolací soud tak nesmí, a to ať již ve prospěch obžaloby nebo obhajoby, sám nahrazovat hodnocení důkazů, provedených pouze soudem prvního stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení (obdobně nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19, bod 26 a 27, nález ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 1368/23, bod 28, srovnej i nález sp. zn. I. ÚS 1365/21, bod 50 a násl. a tam rozebíranou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Soudní rozhodnutí, založené na skutkových závěrech vycházejících z hodnocení důkazů soudem neprovedených, by bylo rozporné s právem obviněného na spravedlivý proces (srovnej nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1837/16, bod 41), eventuálně v případě zproštění obžaloby by mohlo představovat porušení práva poškozeného na účinné vyšetřování. Soud prvého stupně musí odepřít pokyn nadřízeného soudu k převzetí skutkových zjištění, která by nebyla výsledkem řádného procesu (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 1365/21, bod 71). 18. Od toho je třeba odlišovat situaci, kdy soud rozhodující o opravném prostředku koná vlastní dokazování, provedené důkazy zhodnotí a se závazným právním názorem věc vrátí soudu nižšího stupně. Dokazování a vyvozování skutkových zjištění není svěřeno pouze soudům prvního stupně. Má-li nadřízený soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních nalézacího soudu, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání o opravném prostředku (při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu) zopakoval důkaz či důkazy, z nichž nalézací soud tato skutková zjištění učinil, případně i provedl důkazy další. Nadřízený soud může tímto postupem sám změnit skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry nalézacího soudu, k nimž dokazování neprovede a je jimi podle § 263 odst. 7 trestního řádu vázán, může dosáhnout nového skutkového stavu a vydat rozhodnutí, které mu odpovídá. V případě, že po takové změně skutkového stavu dospěje nadřízený soud k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je namístě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 trestního řádu, ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil nalézacímu soudu a zavázal jej k tomu, aby stěžovatele uznal vinným. Nalézací soud je povinen v takovém případě vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen nadřízeným soudem, ovšem za podmínky, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna. Nalézací soud může samozřejmě doplnit dokazování, vyžádá-li si to procesní vývoj (nález sp. zn. II. ÚS 1837/16, bod 39, a III. ÚS 1368/23, bod 41). 19. Zvláště opatrně je třeba zvažovat důvodnost změny ve složení rozhodujícího orgánu v případech, kdy bylo soudem nižšího stupně rozhodnuto ve prospěch obhajoby na základě aplikace zásady in dubio pro reo. Ta značí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, jelikož ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Tím se rozumí pochybnost, která by způsobila, že orgán rozhodující v trestním řízení po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů bude tak nerozhodný, že nebude moci říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného), když nestačí pravděpodobné usvědčení pachatele (viz Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 34). Odsuzující rozsudek tedy může být vynesen až tehdy, pokud byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, přičemž není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby [viz také § 226 písm. a) trestního řádu], neboť nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina (nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 28 a 29). Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější (nález ze dne 24. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 110/20, bod 53). Nalézací soud nesmí být soudem rozhodujícím o opravném prostředku tlačen k nerespektování právě popsané zásady. Mohlo by tak totiž dojít k zásahu do principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 761/24, bod 18). b) vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 20. Projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci podobné ústavní stížnosti spoluobviněného vedené pod sp. zn. I. ÚS 1196/25, která byla již dříve odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit. 21. Podle Ústavního soudu byly podmínky pro změnu složení senátu v této věci splněny a napadeným rozhodnutím k porušení stěžovatelových práv nedošlo. Za významné považuje zejména to, že přes opakované, konkrétní výtky odvolacího soudu - především co do odvolacím soudem tvrzené nelogičnosti úvahy, že stěžovatelovo jednání nebylo trestné, neboť stěžovatel věděl o kontrolních mechanismech, a co do skutečnosti, že stěžovatelovo jednání nespočívalo jen v opomenutí služebních povinností, ale v aktivním vytvoření vlastní verze prošetřované události - okresní soud nebyl schopen odůvodnění svých rozhodnutí v relevantních částech upravit či doplnit. Místo toho se zaměřil nejdříve na v zásadě okrajové okolnosti (minulost poškozeného, množství prověřovaných případů) a poté na právně-teoretickou polemiku s právním názorem odvolacího soudu. Naopak pasáže věnované hodnocení důkazů, resp. právnímu posouzení skutku zůstaly víceméně beze změny. 22. Za těchto okolností lze mít za to, že nalézací soud opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu a nesplnil povinnost plynoucí z § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž se jeví pravděpodobné, že při ponechání věci stejnému samosoudci by se na těchto nedostatcích nic nezměnilo. 23. Ústavní soud se tím nijak nevyslovuje k vině stěžovatele, jejíž posouzení nadále náleží nalézacímu soudu. Z hlediska ústavní stížnosti je podstatné, že krajský soud nalézacímu soudu vytkl nedostatky, které je oprávněn z pozice odvolacího soudu řešit, a že na tyto nedostatky okresní soud patřičně nereagoval (byť třeba i při setrvání na zprošťujícím rozhodnutí). 24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 29. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu