Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Řípové a Bc. Kamily Kaiserové, MBA, zastoupených JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2026 č. j. 1 Nc 723/2026-96, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a JUDr. PhDr. Davida Řípy, MBA, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu před nezávislým a nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nebýt odňat zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl, že soudce Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") Mgr. Jan Mikula není vyloučen z projednávání a rozhodování věci o nahrazení souhlasu s vydáním peněz a věcí ze soudní úschovy vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 C 1/2026. Námitku podjatosti stěžovatelek (jako žalovaných) odůvodnily tím, že uvedený soudce, jemuž byla věc přidělena, je vyloučen pro svůj vztah k vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci), neboť ten u okresního soudu cca 15 let vykonává funkci přísedícího na trestním úseku a má se všemi jeho soudci kolegiální a přátelské vztahy. Krajský soud vyšel z toho, že totožným tvrzením stěžovatelek se již zabýval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 9. 2. 2026 č. j. Ncd 11/2026-85 (a to na základě návrhu předsedy okresního soudu ze dne 29. 1. 2026 podle § 12 odst. 1 a 3 ve spojení s § 15 odst. 2 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že soudci okresního soudu podjatí nejsou. Následně uzavřel, že námitka stěžovatelek nemůže být opodstatněná z důvodů závazně vyřešených Vrchním soudem v Praze. 3. Možno dodat, že ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 30. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 984/26. 4. V ústavní stížnosti stěžovatelky (stručně řečeno) poukazují na vyjádření soudce Mgr. Jana Mikuly k námitce podjatosti a tvrdí, že šlo o závažnou skutkovou okolnost, kterou měl krajský soud samostatně a pečlivě vyhodnotit. 5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 6. Posledně uvedené ustanovení odráží zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci. Proto je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohl učinit tento obecný soud. 7. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce totiž soudní řízení nekončí a stěžovatelkám jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany jejich práv. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, budou-li se stěžovatelky i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jim otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nichž dojde ke kumulativnímu splnění dvou podmínek - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však v odkazovaném stanovisku vyložil, že rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce uvedené podmínky nesplňuje. 8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj