Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Nové Sedlo, zastoupené JUDr. Václavem Liksomerem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 1, Kralovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 5/2026-1106 ze dne 28. ledna 2026 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 20/2024-985 ze dne 10. června 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 3/2021-793 ze dne 11. prosince 2023 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 20/2024-871 ze dne 23. května 2024 byl na základě odvolání stěžovatelky uvedený rozsudek krajského soudu zrušen a stěžovatelka byla nově uznána vinnou ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 132/2025-942 ze dne 12. března 2025 byl na základě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatelky uvedený rozsudek vrchního soudu zrušen a věc byla vrchnímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. 3. Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl výše uvedený rozsudek krajského soudu znovu zrušen v celém rozsahu a stěžovatelka byla nově uznána vinnou ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - vyjádřeno s maximální stručností - v tom, že po dobu asi tří let různými formami týrala dítě útlého věku svého druha. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu. 5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání z formalistických důvodů, když má za to, že její dovolací námitky byly podřaditelné pod dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Tvrdí, že v průběhu trestního řízení bylo porušeno její právo na obhajobu, zásada kontradiktornosti a rovnosti zbraní v důsledku neprovedení podstatných důkazů a neodstranění rozporů ve výpovědích poškozeného. Připomíná, že poškozený byl vyslechnut jednak před zahájením trestního stíhání a jednak poté ve fázi vyšetřování. Poukazuje na konkrétní části těchto výpovědí, které považuje za rozporné, přičemž podle jejího názoru nejde o rozpory marginální, neboť se týkaly samotné existence či neexistence jednotlivých dílčích útoků, resp. jejich povahy a intenzity. Uvádí, že obecné soudy vycházely zejména z druhé z uvedených výpovědí poškozeného, avšak výpověď první mohla zásadně odůvodnit hodnocení věrohodnosti poškozeného. Podotýká, že i Nejvyšší soud v napadeném usnesení připustil použitelnost výpovědi poškozeného učiněné před zahájením trestního stíhání. Jako ústavně nedostatečný odmítá závěr obecných soudů, že přečtení protokolu o této první výpovědi poškozeného by nemohlo na posouzení věci nic změnit. Nejvyšší soud podle ní touto úvahou nahradil chybějící procesní postup soudů nižších stupňů. Má za to, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily její návrh na provedení výslechu poškozeného přímo v řízení před soudem. 6. Stěžovatelka dále namítá, že se obecné soudy při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody nedostatečně a nepřezkoumatelně vypořádaly s otázkou nejlepšího zájmu stěžovatelčiných dětí. Uvádí, že její starší syn musel být z důvodu nařízení výkonu trestu odnětí svobody rozsudkem opatrovnického soudu svěřen do péče stěžovatelčiných prarodičů. Tvrdí, že v napadeném rozsudku vrchního soudu (v souvislosti s vyměřováním trestu) chybí zvážení zájmů jejích nezletilých dětí. Nejvyšší soud pak podle ní nahrazoval absentující ústavně významné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, namísto aby zjednal nápravu. Domnívá se, že obecné soudy při ukládání trestu ani řádně a ani přezkoumatelným způsobem nezohlednily délku řízení, uhrazení přiznané nemajetkové újmy poškozeným a její osobní a rodinné poměry, resp. že se s těmito okolnostmi v napadených rozhodnutích vypořádaly nedostatečně. 7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde. 9. S námitkami stěžovatelky vztahujícími se k rozporům mezi výpověďmi poškozeného se velice důsledně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 31 až 39 napadeného usnesení. Nejvyšší soud zde podrobně reagoval na jednotlivé prvky výpovědi poškozeného, jež obhajoba označila za problematické, resp. rozporné ve vztahu k výpovědi předchozí. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že tyto tvrzené rozpory jsou jednak pochopitelné vzhledem k útlému věku poškozeného, jednak jsou vesměs marginální a zejména že nemají žádný potenciál vést k přehodnocení zásadních skutkových zjištění vyplývajících z této výpovědi. 10. Ústavní soud považuje toto vysvětlení za vyčerpávající a v plné míře na ně odkazuje. S ohledem na to považuje za ústavněprávní konformní závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v bodech 43 a 44 napadeného usnesení, že stěžovatelkou navrhované přečtení protokolu o první výpovědi poškozeného a provedení opětovného výslechu poškozeného v průběhu řízení před soudem nemohlo přinést nic nového k rozhodným skutkovým zjištěním vybudovaným na výpovědi realizované v průběhu vyšetřování. Takový úsudek Nejvyššího soudu nijak nekoliduje s principy spravedlivého procesu, neboť je-li výsledek určitého procesního úkonu provedeného v přípravném řízení seznatelný ze spisu (protokolu), je logické, že jej soud zváží již při úvaze, zda tento důkaz přenést (přečtením protokolu) do řízení před soudem. 11. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčino přesvědčení, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily zamítnutí jejího návrhu na provedení opětovného výslechu poškozeného. Nejvyšší soud v bodě 44 napadeného usnesení správně připomněl, že poškozený spadá do kategorie zvlášť zranitelných obětí, takže je zcela legitimní snaha vyvarovat se jeho retraumatizace v důsledku dalšího vyslýchání, zvláště když reálné riziko takové retraumatizace jasně vyplývalo ze znaleckého posudku a dosavadní výpovědi poškozeného nevykazovaly zásadní rozpory, jak již bylo vysvětleno. 12. V souvislosti se stěžovatelčinými námitkami souvisejícími s uloženým trestem Ústavní soud především připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. července 2010), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). 13. Námitka stěžovatelky, že obecné soudy při ukládání trestu nedostatečně zohlednily nejlepší zájem jejích nezletilých dětí, není opodstatněná. S touto stěžovatelčinou námitkou se vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší soud v bodech 52 až 55 napadeného usnesení, přičemž jeho argumentace zahrnuje i odkaz na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud na tuto argumentaci v plné míře odkazuje a pouze dodává, že doplnění úvah, které do odůvodnění svého rozhodnutí opomenul zahrnout soud nižšího stupně (v tomto případě tedy vrchní soud v napadeném rozsudku), představuje běžný a ústavněprávní konformní postup. 14. Ústavní soud připouští, že napadená rozhodnutí v souvislosti s vyměřováním stěžovatelčina trestu postrádají podstatnější zohlednění délky trestního řízení a okolnosti spočívající v nahrazení způsobené nemajetkové újmy poškozeným. S přihlédnutím k závažnosti spáchaného zločinu, vyplývající zejména ze způsobu a délky jeho páchání, však Ústavní soud nepovažuje uvedený nedostatek za natolik podstatný, aby odůvodňoval jeho kasační zásah. Uložený čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody totiž ani s přihlédnutím k délce řízení a splněné reparační povinnosti nelze považovat za excesivní, vybočující z mezí ústavnosti. 15. Ústavní soud uzavírá, že v provedeném dokazování ani v souvislosti s ukládáním trestu neidentifikoval v postupu obecných soudů ani v napadených rozhodnutích žádné pochybení ústavněprávní relevance. Nejvyšší soud neposuzoval podané dovolání formalisticky, jak tvrdí stěžovatelka, ale plně v intencích dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 trestního řádu a v souladu s judikaturou k tomu se vztahující. Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah. 16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. května 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu