Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Korečka, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. ledna 2026 č. j. 22 Co 281/2025-1215, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a společnosti TH REAL, a. s., sídlem Thunovská 192/27, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 1, čl. 90, čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem zamítl žalobu vedlejší účastnice proti stěžovateli na zaplacení 6 000 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti vedlejší účastnici. Účastníci řízení mezi sebou uzavřeli smlouvu o dílo, závazek z ní však zanikl v důsledku následné nemožnosti plnění. Žalovaná částka měla představovat přeplatek na zaplacené ceně díla při zohlednění nedokončeného a vadného provedení díla. Okresní soud ji zamítl z důvodu promlčení práv z vad. Právo na vydání bezdůvodného obohacení nevzniklo. 3. Krajský soud v napadeném usnesení rozsudek okresního zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle něho z provedeného dokazování nevyplynulo, že by docházelo k předávání díla po částech, docházelo pouze k placení faktur za provedeného práce. Závěr o absenci bezdůvodného obohacení je předčasný. Okresní soud neodůvodnil, kdy počal a kdy skončil běh promlčecí lhůty, nebyl proveden výklad dané smlouvy o dílo a jejího dodatku. Rozhodnutí okresního soudu bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů podle § 219a odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud v napadeném rozhodnutí bez jednání podle § 214 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu přehodnotil skutkové závěry okresního soudu, pokud jde o interpretaci obsahu smlouvy, aniž by tyto důkazy provedl a aniž by dal stěžovateli prostor k vyjádření. Závazně pro soud prvního stupně takto předurčil skutkový a právní rámec pro projednávanou věc. Krajský soud postupoval formalisticky. Došlo tak k porušení zásady přímosti a bezprostřednosti, předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ve svém důsledku práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel byl návazně již okresním soudem vyzván k doplnění svých tvrzení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 6. Ústavní stížnost je však nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v souladu se svou předchozí judikaturou zdůrazňuje, že ústavní stížnost tvoří procesní prostředek ochrany základních práv jednotlivců, který je vůči ostatním procesním prostředkům nápravy ve vztahu subsidiarity [srov. stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.), body 23 a násl.]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Po stránce materiální se princip subsidiarity projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval do rozhodovací činnosti orgánů moci veřejné až v okamžiku, kdy tyto orgány již nemohou protiústavní stav samy napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). 7. Za nepřípustné se proto považují jak ústavní stížnosti proti dílčím (procesním) rozhodnutím, tak ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím. Ústavní soud proto v minulosti odmítl pro nepřípustnost ústavní stížnosti i za situace, kdy sice stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky proti napadenému rozhodnutí, jímž však nebyla věc definitivně ukončena, ale byla pouze vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (viz např. usnesení ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 3345/18; usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Vázanost právním názorem instančně vyššího soudu nezakládá ani "uzavřenost" daného stadia řízení, ani se tím neklade překážka ústavněprávní obraně proti konečnému rozhodnutí (např. usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 4164/18; usnesení ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 3426/18; usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11). 8. Z uvedeného vyplývá, že je zásadně třeba, aby rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo pravomocným rozhodnutím o věci, nikoli jen rozhodnutím kasačním, které pouze ruší rozhodnutí jiného orgánu s tím, že řízení bude dál pokračovat před dotčeným orgánem. [srov. také nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 29, kde se Ústavní soud zabýval ústavní stížností proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu]. 9. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky pro použití § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek neshledal, ostatně stěžovatel se jich ani nijak nedovolává. 10. Nebude-li stěžovatel v navazujícím řízení a po vyčerpání všech (řádných i mimořádných) opravných prostředků úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a nové výsledky řízení. Ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení (usnesení ze dne 23. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 1797/24). 11. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 4. června 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj