Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastimila Houfka, zastoupeného JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem, sídlem Na Hřebenech II 1062, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 415/2026-228 ze dne 25. února 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 412/2024-134 ze dne 28. listopadu 2024 ve znění opravného usnesení č. j. 36 Co 412/2024-141 ze dne 10. dubna 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 52 C 210/2022-80 ze dne 6. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Ing. Romana Smitky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal určení, že je vlastníkem konkrétně určených nemovitých věcí (dvou bytových jednotek a spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemcích). 3. Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Obvodní soud zjistil, že podle zápisu v katastru nemovitostí je vlastníkem věcí, jež byly předmětem řízení, vedlejší účastník, který je nabyl ve veřejné dražbě. Stěžovatel se domáhal určení neplatnosti dražby, avšak s tímto návrhem v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 vedeným pod č. j. 15 C 45/2017 neuspěl. Dále v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9, v němž se vedlejší účastník domáhá na stěžovateli vyklizení nemovitostí, již byla pravomocně posouzena i otázka vlastnického práva k nemovitostem. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v rozhodnutí o věci samé a nákladový výrok změnil jen tak, že upravil výši nákladů řízení (vše výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Vyšel z toho, že stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti provedené nedobrovolné dražby byla pravomocně zamítnuta a že - především - platnost nedobrovolné dražby lze zkoumat výlučně jen v rámci řízení podle § 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. V posuzované věci tak nebylo možno platnost dražby již zpochybnit, kvůli čemuž nemůže být dovolání přípustné pro řešení žádné z právních otázek, které stěžovatel předložil v dovolání. Ke stěžejní otázce existence naléhavého právního zájmu na určení stěžovatelova vlastnického práva k nemovitým věcem vysvětlil, že i pokud by ji nižší soudy neposoudily správně, nemůže založit přípustnost dovolání, když již ze samotných žalobních tvrzení lze dovodit, že stěžovatelově žalobě nebylo možno vyhovět. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nedobrovolná veřejná dražba byla vedena na základě nezpůsobilého titulu. Tímto titulem byl notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, jímž byl uznán neexistující dluh. Podle stěžovatele tak soudy v posuzované věci neměly k této dražbě přihlížet, neboť jednání dražebníka nebylo možno pokládat za veřejnou dražbu. Soudy podle stěžovatele přehlédly, že jeho námitky se netýkaly pouze neplatnosti dražby, nýbrž i chybějících předpokladů, bez nichž nemohlo k veřejné dražbě dojít. Ve výsledku tak soudy formalisticky odepřely přezkum stěžovatelových argumentů poukazem na chybějící naléhavý právní zájem na určení a tím rovněž neposkytly ochranu stěžovatelovu vlastnickému právu. 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 8. Pro rozhodnutí v posuzované věci bylo podstatné, že podle judikatury Nejvyššího soudu není možno nabytí věci na základě dražby zpochybnit jinak než v řízení na určení neplatnosti dražby. Tuto judikaturu v minulosti aproboval i Ústavní soud (usnesení sp. zn. II. ÚS 2451/11 ze dne 20. října 2011 nebo sp. zn. III. ÚS 3925/16 ze dne 7. března 2017). 9. Stěžovatelova námitka, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti nebyl způsobilým titulem, je podle obsahu námitkou, že nebyly splněny podmínky § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, což je námitka, na jejímž základě je možno se domáhat určení neplatnosti podle § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. 10. Z ústavního hlediska tak obstojí, že soudy i na posuzovanou věc vztáhly judikaturní závěry, podle nichž nelze řešit otázku neplatnosti dražby v jiném řízení než v řízení o návrhu na určení neplatnosti dražby, a že již jen proto nebylo možno žalobě vyhovět. Jak vysvětlil Nejvyšší soud (bod 11 jeho usnesení), otázka existence naléhavého právního zájmu nebyla pro posuzovanou věc podstatná. Nejvyšší soud tak závěr nižších soudů o absenci naléhavého právního zájmu nepotvrzuje (ale ani výslovně nevyvrací), jeho rozhodnutí na tomto argumentu nestojí. Podstatné zde je, že již na základě stěžovatelových žalobních tvrzení se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva - určovací žaloba stojící na zpochybnění platnosti dražby byla od počátku předurčena k zamítnutí. Nikoli pro absenci naléhavého právního zájmu, ale proto, že z důvodů, které stěžovatel tvrdil, jeho vlastnické právo nemohlo vyplývat. Zamítnutí žaloby proto z ústavního hlediska obstojí, stěžovatelova ústavně zaručená základní práva tím nebyla porušena. 11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu