Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Adamem Szmolenem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. dubna 2026 č. j. 13 Co 76/2026-262, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a L. V. a nezletilého M. V., jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 36 odst. 1 čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavní soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 1. 2026 č. j. P 280/2025-246, 11 P a Nc 429/2025 a 11 P a Nc 26/2026 ke společnému řízení spojil řízení o neshodách stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "matka") jako rodičů vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") o významných věcech v rámci rodičovské odpovědnosti a řízení o péči a výživě nezletilého (výrok I), nezletilému ustanovil město X opatrovníkem k zastupování v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") s tím, že se toto rozhodnutí vztahuje i na případná další řízení, pokud budou zahájena do pravomocného skončení posledního z probíhajících řízení, s výjimkou řízení, kde byl jmenovaný opatrovník navrhovatelem, (výrok II) a zamítl návrh matky na přenesení příslušnosti na Okresní soud v Havlíčkově Brodě (výrok III). 4. K odvolání matky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení okresního soudu v napadeném výroku III tak, že okresní soud přenáší svou příslušnost na Okresní soud v Havlíčkově Brodě a že posledně uvedenému soudu bude po právní moci usnesení postoupen opatrovnický spis. K tomu uvedl, že zde byla dána věcná i místní příslušnost okresního soudu, ten však vydal ve věci péče soudu o nezletilého rozsudek ze dne 1. 4. 2025 č. j. 11 Nc 2662/2024-160, ve kterém určil místo bydliště nezletilého na adrese XY, tj. v obvodu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Došlo tedy ke změně okolnosti, podle které se příslušnost posuzuje (§ 5 z. ř. s.), a tudíž byly naplněny zákonné předpoklady pro její přenesení. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl contra legem, neboť z fakultativního institutu přenesení příslušnosti podle § 5 z. ř. s. učinil povinnost. Má za to, že jde pouze o možnost, a interpretaci krajského soudu označuje za exces. S poukazem na mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2500/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115) namítá, že v napadeném usnesení zájem dítěte nefunguje jako skutečné rozhodovací kritérium, ale jen jako slovní obrat zakrývající absenci individuální úvahy. Krajský soud nezohlednil, že probíhá řízení o jeho návrhu na změnu péče tak, že by o nezletilého rodiče pečovali v týdenních intervalech. Nelze proto přijmout premisu, že těžiště života nezletilého je stabilně a výlučně v obvodu soudu navrhovaného matkou, a závěr krajského soudu je tudíž předčasný, nehospodárný a bezpředmětný. 6. Stěžovatel dále namítá, že jeho argumentace nebyla náležitě vypořádána, a tudíž odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyhovuje ústavním požadavkům [nález ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1644/21 (N 148/107 SbNU 247)]. Došlo-li k přenesení místní příslušnosti bez individuálního posouzení zájmu dítěte a dalších okolností a stalo-li se tak na základě nesprávné teze, jak bylo zmíněno sub 5, došlo k porušení práva účastníků řízení na zákonného soudce [nález ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2732/20 (N 39/104 SbNU 403)]. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu bylo třeba podle stěžovatele zohlednit procesní historii, stadium řízení, kontinuitu rozhodování, hospodárnost řízení a dopad do práv účastníků, krajský soud však jako rozhodné kritérium zvolil geografickou vazbu k místu bydliště matky. Ve stadiu otevřeného sporu o péči nešlo o neutrální organizační krok, ale krajský soud posílil postavení jednoho z rodičů. V návaznosti na výše uvedené poukazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti soudů posuzovat zájem dítěte, řádně odůvodnit svá rozhodnutí a respektovat kogentní normy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměl. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Stěžovatel v prvé řadě vytýká krajskému soudu nesprávnou interpretaci § 5 z. ř. s. Ústavní soud však nemá, co by krajskému soudu z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) vytknul. Uvedené ustanovení zakotvuje (kumulativně) dvě podmínky, za nichž je soud oprávněn přenést svou příslušnost - první je změna okolností pro posouzení příslušnosti a druhou je zájem dítěte. Vzhledem k tomu, že orgány veřejné moci jsou povinny postupovat vždy v souladu s nejlepším zájmem dítěte, je to v případě splnění obou podmínek současně povinností soudu (srov. rovněž Lavický, P., a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních: Praktický komentář, Wolters Kluwer, 2015, § 5, bod 5, podle kterého slovo "může" vyjadřuje kompetenci soudu k přenesení příslušnosti). Současně platí, že i když je u soudu, kam má být řízení přeneseno, naplněna podmínka blízkosti, je to právě zájem dítěte, co ponechává soudu určitou míru uvážení o (ne)přenesení příslušnosti (srov. Jirsa, J., a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář, Wolters Kluwer, 2023, komentář k § 5). Jak sám stěžovatel argumentuje (poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2500/2018) v zájmu dítěte je, aby rozhodl soud, který k tomu má nejlepší podmínky. 10. Naplnění první podmínky (§ 5 věta první ve spojení s § 4 odst. 2 z. ř. s.) stěžovatel nezpochybňuje. Jde-li o posouzení druhé podmínky krajským soudem (tj. zájem dítěte), z napadeného usnesení je patrno, že nezletilý se podle sdělení opatrovníka zdržuje ve XY více než rok, zde rovněž vykonává působnost i místně příslušný orgán sociálněprávní ochrany. Opatrovník proto vyjádřil názor, že by řízení mělo probíhat v místě skutečného bydliště, neboť tam má soud nejlepší předpoklady pro zjištění skutkového stavu věci, provádění dokazování i spolupráci s místními institucemi. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice vytkl krajskému soudu, že se nezabýval celou řadou kritérií, nicméně jeho věcná argumentace spočívala a spočívá v podstatě jen v tom, že podal u okresního soudu návrh, aby se mohl na péči o nezletilého podílet co největší možnou měrou. Sama tato skutečnost však ještě oporu pro závěr, že by se přenesení příslušnosti neslučovala s účinnou ochranou práv nezletilého, neskýtá, naopak z důvodů zmíněných opatrovníkem se jeví, že aktuálně je to Okresní soud v Havlíčkově Brodě, jenž má pro projednávání podaného návrhu a rozhodnutí o něm nejlepší podmínky. Závěr krajského soudu, byť by zde bylo namístě explicitní vyjádření k zájmu dítěte, se z hlediska ústavnosti neakceptovatelným nejeví. 12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu