Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti STUDENT AGENCY TRAVEL, k. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno - Štýřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 2026 č. j. 4 As 75/2026-24 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2026 č. j. 3 A 22/2026-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Českého telekomunikačního úřadu, sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze napadeným usnesením podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. c) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí předsedy Rady vedlejšího účastníka ze dne 2. 12. 2025 č. j. ČTÚ-39 779/2025-603, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedeným rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatelky a potvrzeno usnesení vedlejšího účastníka ze dne 26. 8. 2025 č. j. ČTÚ-30 104/2025, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o nařízení ústního jednání v řízení o přestupku podle zákona č. 480/2004 sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není přípustná, protože napadené rozhodnutí je úkonem, kterým se upravuje vedení řízení, a lze se proti němu bránit až v rámci obrany proti meritornímu správnímu rozhodnutí. 3. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka kasační stížností, Nejvyšší správní soud ji však jako nedůvodnou zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka má za to, že výklad uvedených soudů představuje "nepřiměřeně extenzivní aplikaci" kompetenční výluky, jenž vede k faktickému odepření soudní ochrany proti zásahu do jejích ústavně garantovaných práv. Poukazuje na význam ústního jednání v řízení o správním trestání, tedy že představuje základní prostředek realizace základních procesních práv, a uvádí, že ústavní rovina ochrany základních práv nerozlišuje mezi procesními a hmotnými právy v tom smyslu, že by prvně uvedená požívala nižší ochrany. Výklad § 70 písm. c) s. ř. s. stěžovatelka označuje za formalistický, odporující materiálnímu pojetí ochrany základních procesních práv. 5. Ochrana proti případné vadě v rámci přezkumu konečného rozhodnutí (o přestupku) je podle stěžovatelky neefektivní, neboť z hlediska procesní ekonomie je vhodnější rovnou nařídit ústní jednání v rámci prvostupňového řízení, aby v něm mohla účinně realizovat svá procesní práva, než případné rozhodnutí rušit a věc vracet k novému projednání. Taková ochrana má být i "opožděná" a nedostatečná, protože neodpovídá povaze daného práva a vzniklý zásah již nelze plně zhojit zrušením konečného rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž zmiňuje možnost závažného zásahu do svých majetkových práv s poukazem na zákonem stanovenou horní výši pokuty a na to, že správní orgán postupoval formalisticky, když její žádost zamítl pro absenci odůvodnění, aniž by vzal v úvahu doplnění podání či jí poskytl poučení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Stěžovatelka namítá, že uvedené soudy vadně interpretovaly § 70 písm. c) s. ř. s., tedy podústavní právo. Opakuje však jen svou argumentaci, se kterou se Nejvyšší správní soud náležitě vypořádal, majíc (i nadále) za to, že žalobou napadený procesní úkon správního orgánu se neprojeví výlučně ve výsledném rozhodnutí, ale že ji zasahuje samostatně a bezprostředně (a je tudíž namístě její žalobu meritorně posoudit). Ani Ústavní soud však tento názor nesdílí, a protože nemá, co by úvahám obecných soudů obsaženým v odůvodnění napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti vytknul, zcela na ně stěžovatelku odkazuje. 9. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu