Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem, sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 437/2025-19428 ze dne 28. ledna 2026, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 8/2024-19126 ze dne 21. října 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 29 T 9/2019-18838 ze dne 20. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu účastenství ve formě organizátorství na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a), § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Společně s ním byli za související jednání odsouzeni obžalovaný K. K. (obžalovaný K.) a J. R. (obžalovaný R.). Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že nejméně od února 2015 do srpna 2015 od obžalovaného K., náměstka ředitele Krajského ředitelství policie X kraje pro službu kriminální policie a vyšetřování, soustavně a pravidelně zjišťoval a neoprávněně si cíleně nechával sdělovat konkrétní informace z trestních řízení, které nebyly přístupné osobám stojícím mimo tato trestní řízení, obžalovanému K. sděloval svůj názor na postup policie v konkrétních trestních věcech, mj. aby se postup policie v konkrétních trestních věcech nedotkl například osoby obžalovaného R. Takto získané informace sděloval dalším osobám, přičemž byl srozuměn s tím, že i tímto poskytnutím informací by mohlo dojít k ohrožení či maření dosažení základního cíle trestního řízení. V rozsudku krajského soudu bylo dále popsáno osm konkrétních případů, kdy se stěžovatel měl popsaného jednání dopustit. Krajský soud stěžovateli uložil podmíněně odložený trest odnětí svobody a peněžitý trest. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel, spoluobžalovaní i státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Olomouci na základě odvolání státního zástupce zrušil rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o uložení peněžitého trestu a ve vztahu k obžalovanému K. v celém výroku o trestu. Stěžovateli nově vyměřil peněžitý trest, obžalovanému K. pak uložil nový trest. Odvolání stěžovatele i spoluobžalovaných vrchní soud zamítl. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel i spoluobžalovaní dovolání. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil ve vztahu ke stěžovateli a obžalovanému K. rozsudek krajského soudu i rozsudek vrchního soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným z výše popsaného skutku, který právně posoudil jako organizátorství na přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a), § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; nově uznal vinným i obžalovaného K. Nejvyšší soud nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a peněžitý trest v celkové výměře 1 050 000 Kč (150 denních sazeb ve výši 7 000 Kč). 5. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebylo zřejmé, jakým konkrétním technickým způsobem byly pořízeny některé odposlechy a záznamy, resp. zda šlo o odposlech telekomunikačního provozu, nebo o záznamy pořízené v rámci sledování osob a věcí. Zpochybňuje rovněž, zda pro každý takový jednotlivý zásah existoval zákonný titul, zda byl takový zásah povolen věcně a místně příslušným orgánem, zda důvody uváděné pro jejich nasazení byly konkrétní, pravdivé a existovaly již v době povolování a zda zásahy obstojí z hlediska nezbytnosti a proporcionality. Tvrdí, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nerespektovalo právo na zákonného soudce, když o prohlídkách, odposleších a vazbách rozhodoval Okresní soud v Ostravě, jenž podle stěžovatele evidentně nebyl příslušný, neboť stíhaný čin se měl stát v O. Má za to, že prostorové odposlechy nebyly použitelné, neboť byly pořizovány bez soudního povolení (povolil je pouze státní zástupce), anebo povolení vydal soud, který k tomu nebyl věcně ani místně příslušný. 6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nedostatečně individualizovaly a vyhodnotily závažnost jednotlivých informací, které měly být obžalovaným K. předávány stěžovateli, a bez potřebné konkretizace dovodily jejich způsobilost ohrozit či zmařit účel trestního řízení. Závěr obecných soudů, že měl obžalovanému K. sdělovat názory na postup policie, tento postup schvalovat či s ním vyjadřovat nesouhlas, podle něj není ve vztahu k jednotlivým skutkům dostatečně podložen; tuto námitku posléze rozvádí právě ve vztahu k jednotlivým případům, které byly v odsuzujícím rozsudku vymezeny. Za spekulativní považuje rovněž závěr obecných soudů, že byl srozuměn s negativními dopady na trestní řízení, jichž se týkaly informace poskytované obžalovaným K. Domnívá se, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda jednání, které mu bylo přičítáno, svou intenzitou a společenskou škodlivostí skutečně dosahovalo úrovně předpokládané trestním právem, tedy zda v jeho případě nemělo dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. 7. K zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele při samotném provádění důkazů odposlechy. Tvrdí, že obžaloba neoznačila konkrétní části nahrávek, z nichž dovozovala jeho vinu, a soud následně provedl důkaz toliko formálním způsobem, tj. předložením nosičů dat, aniž by byly relevantní části přehrány a podrobeny kontradiktornímu řízení. Má za to, že soud přenášel na obhajobu důkazní břemeno, když po ní požadoval, aby označila konkrétní pasáže odposlechů, které mají být přehrány a rozporovány. Je přesvědčen, že obecné soudy v jeho případě nerespektovaly princip in dubio pro reo, když se nedostatečně zabývaly povahou dané komunikace, kterou označuje za tzv. hospodskou řeč. 8. Stěžovatel napadá ústavní stížností také rozsudky krajského a vrchního soudu, avšak Nejvyšší soud napadeným rozsudkem oba tyto rozsudky zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušených rozsudcích krajského a vrchního soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 9. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde. 10. Ústavní soud dále připomíná, že rozhodnutími napadenými touto ústavní stížností se již v nedávné minulosti zabýval na základě ústavní stížnosti podané dalším z odsouzených - obviněným K. Jeho ústavní stížnost odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 847/26 ze dne 15. května 2026. Námitky uplatňované v této předchozí ústavní stížnosti se přitom z velké části shodovaly s těmi, které v ústavní stížnosti nyní předestírá stěžovatel. 11. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 847/26 nepřisvědčil námitkám vztahujícím se k zákonnosti nařízení a způsobu provedení odposlechů, a to s tím, že obecné soudy na tyto námitky již adekvátně reagovaly (srov. bod 5 usnesení). Jedná se o totožný usvědčující důkazní materiál, ze kterého obecné soudy vycházely i ve vztahu ke stěžovatelově odsouzení, Ústavní soud (III. senát) v nyní posuzované věci nemá důvod zaujmout k této otázce jiný postoj. Proto pouze ve stručnosti - obecné soudy racionálně vysvětlily, že odposlechy prováděné v kavárenském prostoru (v rámci sledování osob a věcí) nespadaly pod režim předpokládaný v § 158d odst. 3 trestního řádu, takže jejich realizace nevyžadovala předchozí povolení soudce (srov. např. bod 53 rozsudku Nejvyššího soudu, body 92 až 106 rozsudku vrchního soudu a body 595 až 605 rozsudku krajského soudu). Totéž platí ve vztahu k námitce nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě k rozhodování o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (srov. bod 54 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu) a k námitce týkající se způsobu provádění důkazů odposlechem (srov. bod 586 rozsudku krajského soudu a bod 56 rozsudku Nejvyššího soudu). Dlužno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti na odkazovanou argumentaci obecných soudů nijak nereaguje a omezuje se na pouhé opakování uvedených námitek. 12. Ústavní soud dále opakuje závěr vyjádřený již v bodě 5 usnesení sp. zn. I. ÚS 847/26, že obecné soudy opakovaně odmítly obhajobu obžalovaných (včetně stěžovatele) založenou na tvrzení o nevážném charakteru komunikace zachycené při odposleších, tedy že šlo o tzv. hospodské řeči. I tentokrát se Ústavní soud spokojí s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. body 194 a 263 rozsudku vrchního soudu či body 127 či 129 rozsudku Nejvyššího soudu), neboť ani v tomto případě stěžovatel na tuto argumentaci obecných soudů v ústavní stížnosti nijak nereaguje. 13. Ústavní soud jako neopodstatněné vyhodnotil i námitky týkající se významu informací, které si stěžovatel nechával sdělovat od obžalovaného K., a jejich potenciálu ohrozit účel trestních řízení, k nimž se tyto informace vztahovaly. I na tyto námitky totiž obecné soudy reagovaly dostatečně a přesvědčivě, přičemž otázkou významu daných informací se zabývaly velmi pozorně, a to mj. v souvislosti s možným závěrem o způsobení následku v podobě vážné poruchy v činnosti Policie České republiky, tedy v souvislosti s možnou právní kvalifikací podle § 329 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, která byla nakonec napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zcela odmítnuta, a to i z hlediska možného pokusu (srov. body 88 až 94 a 99 až 102 rozsudku Nejvyššího soudu). Ústavní soud nemá důvod rozporovat v tomto směru stěžejní závěr obecných soudů, že již samotné vyzrazení skutečnosti, že některé např. projekty či dotace jsou předmětem prověřování ze strany policejního orgánu, učiněné ze strany vysoce postaveného příslušníka Policie České republiky vůči osobě aktivně činné v podnikatelském prostředí s kontakty na místní politickou scénu, je možné hodnotit jako informace ohrožující účel trestního řízení, zvláště když by zjištěné skutečnosti byly sdělovány osobám, které jsou na prověřovaných kauzách přímo zainteresovány. 14. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelův názor, že ve vztahu k jednotlivým skutkům nebyl dostatečně podložen závěr obecných soudů, že obžalovanému K. sděloval názory na postup policie, resp. že tento postup schvaloval či s ním vyjadřoval nesouhlas. Odkazuje v tomto ohledu na bod 739 rozsudku krajského soudu a bod 252 rozsudku vrchního soudu, kde byl uvedený závěr dostatečně odůvodněn a konkretizován. 15. Obecné soudy se neopomněly důsledně vypořádat ani se stěžovatelovým tvrzením, že jeho jednání nedosahuje takového stupně společenské škodlivosti, který je nezbytný k uplatnění trestní represe, tedy že by v jeho případě měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. I v tomto ohledu považuje Ústavní soud argumentaci obecných soudů (srov. body 743 a 744 rozsudku krajského soudu, body 259 a 260 rozsudku vrchního soudu a bod 105 rozsudku Nejvyššího soudu) za racionální a vyčerpávající, takže nemá potřebu k ní cokoli dodávat, zvláště když na ni stěžovatel v ústavní stížnosti opět nijak nereaguje. 16. Ústavní soud tedy uzavírá, že v postupu obecných soudů ani v napadených rozhodnutích neidentifikoval žádné nedostatky ústavněprávní relevance, které by mohly odůvodňovat jeho kasační zásah. 17. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. června 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu