Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2025 č. j. 7 To 107/2025-145 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. března 2025 č. j. 1 Nt 56/2022-132, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2025 č. j. 7 To 107/2025-145 a unesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. března 2025 č. j. 1 Nt 56/2022-132 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedená usnesení se ruší. Odůvodnění I. Předmět řízení 1. Předmětem řízení je posouzení opodstatněnosti změny ochranného léčení podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku z ambulantního na ústavní z důvodu nerespektování léčebného programu. II. Skutkové okolnosti případu 2. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň-venkov (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 27. 6. 2022 č. j. KRPP-45560-39/TČ-2022-031117 odložil trestní věc stěžovatelky, pro podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku, podle § 159a odst. 1 trestního řádu per analogiam k § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu. 3. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") usnesením ve veřejném zasedání dne 21. 10. 2022 č. j. 1 Nt 56/2022-20 uložil stěžovatelce ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Její stížnost Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v neveřejném zasedání usnesením ze dne 17. 1. 2023 č. j. 8 To 305/2022-50 zamítl jako nedůvodnou. Na základě pravomocného rozhodnutí krajského soudu okresní soud dne 2. 3. 2023 č. j. 1 Nt 56/2022-63 nařídil výkon ochranného léčení. 4. Napadeným usnesením okresní soud ve veřejném zasedání změnil podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku nařízené ambulantní ochranné léčení psychiatrické na ústavní. Následnou stížnost stěžovatelky krajský soud v neveřejném zasedání zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nedostatečnou argumentaci obecných soudů založenou na tvrzení o provedení potřebného rozsahu dokazování a na nutnosti přeměny léčby ambulantní na léčbu ústavní. Stěžovatelka uvádí, že projevila před soudem prvního stupně jasnou vůli se léčit. Prohlásila, že se dostaví k jakémukoli lékaři a podrobí se léčbě. Po rozhodnutí okresního soudu navštívila několik lékařů a žádala je o přijetí do jejich péče. Tito lékaři však její žádosti nevyhověli. Znalkyně slyšená ve věci odhadovala dobu léčby na měsíce, tedy na dobu poměrně dlouhou. Stěžovatelka sama pečuje o nezletilou dceru. Rozhodnutí o ústavní léčbě je rozhodnutím zásadně ovlivňujícím život a svobodu jedince a znamená tvrdý zásah do jejího soukromí a svobody. 6. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis soudu prvního stupně sp. zn. 1 Nt 56/2022 a vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení. 8. Okresní státní zastupitelství Plzeň-jih i Krajské státní zastupitelství v Plzni se postavení vedlejšího účastníka vzdala. Okresní i krajský soud toliko odkázaly na odůvodnění svých napadených usnesení. 9. Vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti ani důkazy, a proto Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelce k případné replice nezasílal. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a seznámení se se spisem soudu prvního stupně dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 12. Proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní řízení, bylo však prokázáno, že se šetřeného jednání dopustila ve stavu nepříčetnosti vyvolaném duševní chorobou. Na základě znaleckého zkoumání byla stěžovatelce diagnostikována závažná duševní porucha - Porucha s bludy (F 22.0; MKN 10). Ta se u stěžovatelky samovolně neprojevuje, nedotkne-li se hovor bludného okruhu, tématu. Pak je její chování motivováno neovladatelnou vnitřní pohnutkou (paticky), kdy je z chorobných duševních předpokladů nevyvratitelně přesvědčena o nereálných okolnostech týkajících se daného tématu, a realitu vnímá paranoidně. Nejde o vědomé či účelové jednání a nebezpečí představuje pro osoby, které jsou podle stěžovatelky zapojené do jejích bludných představ. Podle znalkyně nevykazovala stěžovatelka znaky agresivity, tu však směrem k dotčeným osobám nemohla vyloučit, a proto navrhla ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Na základě uvedeného znaleckého posudku policejní orgán věc odložil. 13. Okresní soud následně uložil stěžovatelce ochranné léčení podle § 99 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku v ambulantní formě. Poté, co byla následná stížnost zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci, byl nařízen výkon ochranného léčení ambulantního u stěžovatelkou zvoleného lékaře. Okresní soud v nařízení uvedl, že odmítne-li se stěžovatelka podrobit ochrannému léčení nebo se ukáže, že její pobyt na svobodě je jejímu okolí nebezpečný, anebo s ohledem na povahu choroby a léčebné možnosti nelze od ambulantní formy očekávat splnění účelu, může být nařízena ústavní forma ochranného léčení. 14. Jak je patrné z lékařských zpráv (č. l. 68 a 85) stěžovatelka nedodržovala léčebný režim, nenavštěvovala lékaře ani nereagovala na jeho výzvy, a to i přes upozornění soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2023 (č. l. 69), že důsledkem takového chování může být změna ambulantního ochranného léčení na ústavní formu. Proto ošetřující lékař (č. l. 85) a v důsledku toho i státní zástupkyně (č. l. 91), navrhli změnu ochranné léčby z ambulantní na ústavní. 15. Okresní soud nechal vypracovat nový znalecký posudek jinou znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle znalkyně stěžovatelka trpí závažnou duševní poruchou, jejímž průvodním znakem je neurologicko-psychiatrické neuvědomění si své poruchy (anosognosie) a odmítání nezbytné medikace k dosažení tzv. sociální úzdravy - stavu, kdy její chování a jednání neobtěžuje okolí (není nápadné) a je v souladu se společenskými normami. Jde o závažnou duševní poruchu v pravém slova smyslu, a to poruchu s bludy s tím, že bludy jsou u ní již přítomny trvale a jsou nevyvratitelné, a proto nelze bagatelizovat možný přechod verbální agrese v agresi fyzickou za situace, kdy budou aktivovány její bludné představy ať kontaktem s dotčenými osobami, nebo hovorem o bludných představách. Aby ochranné léčení plnilo svůj účel, musí se stěžovatelka podrobit medikaci a měla by probíhat psychoterapie; to se neděje, stěžovatelka se necítí být nemocná, ke svému zdravotnímu stavu je nekritická a její duševní stav se tak zhoršil. Nezačne-li se však adekvátně léčit, což nezbytně vyžaduje podávání antipsychotik (bez nich nemůže fungovat ani psychoterapie), bude se její stav s největší pravděpodobností dále zhoršovat. Obavy, že se její duševní stav v případě neléčení zhorší, se naplnily, což se projevilo například jejím trestním oznámením pro pomluvu a vydírání (politickým hnutím). Stěžovatelka tak opět rozšířila okruh osob podílejících se podle jejích bludných představ na jednání proti ní. Podle znalkyně vše nasvědčuje tomu, že ambulantní ochranné léčení nenaplnilo svůj účel, stěžovatelka odmítala terapii a medikaci, a proto znalkyně navrhla přeměnu ochranného léčení na formu ústavní. Deklaraci ochoty užívat léky považuje znalkyně za účelové vyjádření ve snaze odvrátit ústavní léčbu. Tento závěr převzal i okresní soud. 16. Krajský soud napadeným usnesením stížnost zamítl, neboť dospěl k závěru, že v řízení před okresním soudem nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, věc byla řádně projednána, stěžovatelka byla vyslechnuta, měla možnost se vyjádřit ke všem provedeným důkazům, mimo jiné i k závěrům slyšené znalkyně. Její práva byla zajištěna prostřednictvím zvoleného obhájce a v tomto směru tedy nebylo shledáno žádné pochybení. 17. K ochrannému léčení (§ 99 trestního zákoníku) Ústavní soud připomíná, že je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného, který poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými osobami postiženými duševními poruchami jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu (nebo činu jinak trestného), a to formou individuální prevence, jíž má být dosaženo nápravy a zajištění (zneškodnění). Cílem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčením pachatele, nebo alespoň snížením nebezpečí dalšího tak, aby jeho pobyt na svobodě nebyl nebezpečný. 18. Jde o jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takový zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně (například nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18). Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu (viz například nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10). 19. Pro závěr o pravděpodobnosti možného budoucího protiprávního jednání musí být zjištěn stupeň duševní poruchy mající vliv na nebezpečí pro společnost. Lze-li předpokládat, s ohledem na léčebné možnosti, povahu choroby a pachatele, že postačí léčba ambulantní, soud tuto nařídí. Léčená osoba je však povinna podrobovat se léčebnému režimu, přičemž je sice ponechána na svobodě, je ale povinna se podrobit léčebnému režimu podle pokynů pracovníků zdravotnického zařízení, kam má pravidelně docházet. 20. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno vyvozovat pouze z jeho jednání, neboť pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň jeho duševní poruchy, případně dosavadní projevy recidivy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost. Taková zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby musí být založena na podkladě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný. Avšak ani samo doporučení znalce-lékaře, zda je či není vhodné uložit ústavní léčbu není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu (viz též nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. II. ÚS 2022/25, bod 31). 21. Ústavní soud při přezkumu uložených ochranných léčení v ústavní formě vychází z toho, že jde o mimořádně závažné omezení osobní svobody, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména kvůli neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany ‚pachatele' je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Intenzita ochranného léčení je nicméně určena nejen stupněm nebezpečnosti pro společnost, ale též potřebou léčby pachatele (viz nález ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02). 22. Stěžovatelce bylo uloženo ochranné léčení, přičemž okresní soud původně ze dvou forem ochranného léčení zvolil tu mírnější (ambulantní). Naplněním podmínek ochranného léčení se tak obecné soudy zabývaly již v původní fázi řízení, kdy posuzovaly, zda existují důvody pro jeho nařízení ve stěžovatelčině případě [viz body 9-11 usnesení soudu prvního stupně (č. l. 22-24) či body 9 a 28-38 usnesení stížnostního soudu (č. l. 51-57)]. Stížnostní soud přitom uzavřel, že i s ohledem na další projevy stěžovatelky "hrozí nejen riziko recidivy, ale i riziko budoucí agrese" (č. l. 57). 23. V dané věci považuje Ústavní soud za klíčovou otázku proporcionality zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Důležité je posouzení postupu obecných soudů, tedy jak vyhodnotily provedené důkazy a jaké závěry z nich vyvodily, respektive jaký je vztah mezi obavou z hrozby znalců a důvody pro omezení osobní svobody. Nutnost uložení ústavního ochranného léčení totiž dovodil okresní soud především z výsledků znaleckého zkoumání, podle kterých stěžovatelka trpí závažnou duševní poruchou a její pobyt na svobodě může být pro společnost nebezpečný. 24. Přestože forma ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, přesto je přiměřenost formy léčby a spáchaného skutku (poškození či ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem) důležitou podmínkou pro ústavnost jeho uložení (viz nález sp. zn. III. ÚS 3675/16, bod 21). Proto uložení ochranného léčení v ústavní formě je na místě zejména tehdy, spáchá-li nepříčetná osoba čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak v případě jednání, které bylo zřejmě posouzeno jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy na místě uložení alternativního trestu, nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V případě stěžovatelky se nejednalo o závažný trestný čin, šlo o přečin pomluvy. 25. V projednávané věci byla, mimo podnětu ošetřujícího lékaře, relevantním poznatkem obava znalkyně, podle které je stěžovatelka už nyní "zcela nevyzpytatelná a nelze vyloučit, že by její zatím verbální agrese mohla přerůst do agrese brachiální." (viz znalecký posudek, č. l. 118 verte in fine). Jiné poznatky svědčící o její nebezpečnosti uvedeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů tak vycházela výhradně z tohoto konstatování. 26. Přestože okresní soud v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že při rozhodování o ochranném ústavním psychiatrickém léčení musí být dostatečně konkrétně popsána nebezpečnost pachatele v případě ponechání na svobodě, přičemž toto nebezpečí musí hrozit v době rozhodování o ochranném léčení (bod 9), podle Ústavního soudu nebyla otázka nebezpečnosti stěžovatelky na svobodě řešena, zejména ve vztahu k protiprávnímu jednání, jehož se měla dopustit. V této souvislosti je na místě připomenout, že šetřené protiprávní jednání, kterého se měla stěžovatelka verbálními útoky dopustit, je trestným činem nižší typové společenské nebezpečnosti, čemuž odpovídá i jeho ohrožení trestem odnětí svobody do jednoho roku. Není tedy podloženo, že u stěžovatelky hrozí opakování páchání (závažnější) trestné činnosti, pro kterou by byl její pobyt na svobodě nebezpečný. Obecné soudy se tedy náležitě nevyrovnaly s otázkou, zda nebezpečí, které od stěžovatelky v případě jejího pobytu na svobodě hrozí, je natolik závažné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě je nezbytné. VI. Závěr 27. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). 28. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a napadená usnesení okresního i krajského soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 29. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle ustanovení § 314h až § 314k trestního řádu, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Obecné soudy by měly doplnit dokazování v naznačeném směru a učinit závěr, zda jsou splněny zákonné podmínky pro uložení ústavní formy ochranného léčení stěžovatelky, zda hrozí reálné nebezpečí pro její okolí a zda je uložení tohoto ochranného opatření v jejím případě nezbytné či nikoliv. Při posuzování této otázky bude zřejmě třeba obstarat nové důkazy o aktuálním duševním stavu stěžovatele. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu