Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Burďáčka, zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 421, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2025 č. j. 22 Cdo 1495/2025-173, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2025 č. j. 26 Co 298/2024-152 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. září 2024 č. j. 8 C 79/2024-118, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AGRO PODLESÍ, a. s., sídlem Červené Janovice 55, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva ke specifikovanému pozemku v katastrálním území Svatá Kateřina u Svatého Mikuláše. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky mimořádného vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť se chopil držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy posoudily institut vydržení na základě formální existence historického věcného břemene, aniž by zkoumaly faktický výkon či případný zánik služebnosti, její dlouhodobé nevyužívání, skutečný stav užívání pozemků po několik desetiletí, dlouhodobé oplocení, nepřetržitou držbu, nečinnost skutečného vlastníka nebo historický vývoj pozemků. Podle stěžovatele soudy nesprávně dovodily neexistenci dobré víry i nepoctivý úmysl pouze z možnosti seznámit se se stavem v katastru nemovitostí, aniž hodnotily všechny relevantní skutkové okolnosti; závěr o nepoctivém úmyslu přitom nebyl výsledkem dokazování. Dále namítá, že mimořádné vydržení bylo vyloučeno v rozporu s jeho smyslem a účelem, přestože u něj není vyžadována poctivá držba a vylučujícím kritériem je pouze prokázaný nepoctivý úmysl. Za nesprávné považuje i posouzení otázky rozsahu výměry drženého pozemku, které podle něj soudy provedly bez zohlednění konkrétních skutkových okolností. 4. Současně stěžovatel vytýká soudům, že neprovedly jím navržené důkazy (výslech stěžovatele, výslech svědků, ohledání na místě samém), ačkoli směřovaly k prokázání klíčových skutečností významných pro posouzení dobré víry a existence držby, přičemž jejich neprovedení nebylo přesvědčivě odůvodněno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 7. Argumentace stěžovatele představuje převážně pokračující polemiku se závěrem obecných soudů, že se chopil držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 občanského zákoníku, a tedy nesplnil podmínky mimořádného vydržení. Ústavní soud však neshledal, že by tento závěr byl svévolný nebo nedostatečně odůvodněný. Obecné soudy naopak na základě konkrétních skutkových zjištění a srozumitelných úvah vysvětlily, proč dospěly k závěru o existenci nepoctivého úmyslu. Není potom úlohou Ústavního soudu jejich právní posouzení v rovině podústavního práva dále přehodnocovat nebo nahrazovat vlastní úvahou. 8. Obecné soudy řádně odůvodnily, že s ohledem na existenci služebnosti spočívající ve spádu dešťové vody a údržbě dělícího plotu musel stěžovatel vědět, že dědictvím nenabyl i vlastnické právo k sousednímu pozemku, v jehož prospěch byla služebnost zřízena. Tyto závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné se skutkovými zjištěními ani jako formalistický výklad institutu mimořádného vydržení. 9. Není přitom pravda, že by obecné soudy opřely závěr o nepoctivém úmyslu pouze na existenci historické služebnosti či možnosti stěžovatele seznámit se s jejím zápisem. Z jejich rozhodnutí vyplývá, že zohlednily rovněž skutečnost, že stěžovatel nabyl v dědictví pozemek o výměře nedosahující výměry pozemku, jehož vydržení se následně domáhal. Závěr o nepoctivém úmyslu tedy nebyl vystavěn izolovaně na jediné okolnosti. Skutečnost, že obecné soudy některým okolnostem přiznaly jinou váhu než stěžovatel nebo je nehodnotily způsobem, který považuje za správný, protiústavnost nezakládá. Ani případná odlišná úvaha Ústavního soudu o existenci nepoctivého úmyslu by sama o sobě neodůvodňovala zásah do rozhodovací činnosti civilních soudů. 10. Obecné soudy se rovněž dostatečně vypořádaly s relevantní argumentací stěžovatele, kterou znovu opakuje v ústavní stížnosti (zejm. otázkou reálného využívání služebnosti a její existence). Ústavní soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)]. Obecné soudy totiž odůvodnily, proč některé důkazy navržené stěžovatelem neprovedly (srov. zejména bod 11 rozsudku odvolacího soudu), a vysvětlily, že ani jejich provedení by nemohlo zpochybnit stěžejní skutkové okolnosti, z nichž dovodily existenci nepoctivého úmyslu, zejména existenci služebnosti a poměr výměry dotčených pozemků. 11. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu