Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jakuba Klímy, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2025 č. j. 22 Cdo 191/2025-439 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2024 č. j. 13 Co 393/2024-403, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a dále a) Adama Strejce, b) Anny Strejcové a c) Dany Strejcové, zastoupených Mgr. et Mgr. Pavlem Pytlíkem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejším účastníkům nepřiznává. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2023 č. j. 7 C 319/2019-345 (ve věci samé již druhým) určil, že stěžovatel je vlastníkem tam vymezeného pozemku v katastrálním území T., neboť vlastnické právo k němu (mimořádně) vydržel. 3. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba o určení vlastnického práva zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že stěžovatel zákonné podmínky mimořádného vydržení nesplnil, neboť se chopil držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zaprvé namítá, že rozsudek odvolacího soudu vykazuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry. Uvádí, že okresní soud správně porovnával pouze výměru vlastněného a vydržovaného pozemku a zohlednil okolnosti svědčící v jeho prospěch, zatímco odvolací soud do porovnání svévolně zahrnul i další pozemek ve vlastnictví obce K. (pozemek p. č. X), který se sporným pozemkem nesouvisel a k němuž navíc nebylo v odvolacím řízení prováděno dokazování (vyjma zmínky o kupní smlouvě při jednání v "prvním kole" rozhodování), zejména ohledně užívání, výměry či historického vývoje tohoto pozemku. Odvolací soud nezohlednil, že v době nabytí pozemku v roce 1996 neexistovalo současné parcelní členění a část ploch byla ve faktické držbě vedlejších účastníků či jejich právních předchůdců. 6. Zadruhé stěžovatel namítá překvapivost rozsudku odvolacího soudu; zdůrazňuje, že odvolací soud jej předem neupozornil, že bude pozemek p. č. X při svém rozhodování zohledňovat a neposkytl mu možnost se k této nové úvaze vyjádřit, tudíž rozhodnutí pro něj bylo překvapivé. 7. Zatřetí stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s otázkou, zda lze při posuzování mimořádného vydržení zahrnout do porovnání výměr i pozemky třetích osob, a měl přihlédnout také k tvrzeným ústavněprávním deficitům rozhodnutí odvolacího soudu, zejména k absenci potřebného dokazování a překvapivosti rozhodnutí. III. Vyjádření vedlejších účastníků a replika stěžovatele 8. Ústavní soud v průběhu řízení obdržel vyjádření vedlejších účastníků k ústavní stížnosti, v němž uvedli, že s ní nesouhlasí, což dále rozvedli. Podle jejich názoru stěžovatel nevysvětlil, jak měla být porušena jeho základní práva, a pouze opakuje argumentaci z dovolacího řízení, zejména ohledně výpočtu poměru výměr pozemků. K námitce překvapivosti rozhodnutí uvádějí, že nebyla v dovolání dostatečně rozvedena, a že ji stěžovatel v podstatě formuloval pouze obecně, aniž by na ní stavěl dovolací argumentaci. Nevyčerpal tak prostředky ochrany práv řádným způsobem. Současně zpochybňují, že by šlo o překvapivé rozhodnutí, neboť otázka pozemku p. č. X byla podle nich předmětem řízení od počátku, byla součástí argumentace vedlejších účastníků i jejich odvolání, a stěžovatel se k ní mohl kdykoliv vyjádřit. 9. Dále vedlejší účastníci upozorňují na rozporuplnost tvrzení stěžovatele, který po většinu řízení tvrdil, že o nesouladu výměr nevěděl, avšak v dovolání nově uvedl, že se o odkup připloceného obecního pozemku snažil již od roku 1996. Tím podle nich sám potvrdil, že o existenci cizích pozemků v oploceném celku věděl již v době nabytí daru. Namítají také, že otázka pozemku p. č. X byla v řízení dokazována (zejména geometrickým plánem, kupní smlouvou a svědeckými výpověďmi). Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle nich logicky vyšlo z celého oploceného souboru pozemků, o němž se vedlo dokazování od samého počátku řízení, a nešlo tedy o žádnou novou či překvapivou úvahu. Poukazují také na jejich snahu o smírné řešení věci. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl, a přiznal vedlejším účastníkům právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. 10. Stěžovatel v replice především zrekapituloval svou argumentaci z ústavní stížnosti. Pro přehlednost vymezil tři relevantní pozemky (pozemek obdržený od prarodičů, sporný pozemek a pozemek, který koupil od obce) a setrvává na tom, že držby sporného pozemku se chopil bez nepoctivého úmyslu společně s pozemkem obdrženým od prarodičů. Dále trvá na tom, že okresní soud správně vycházel z poměru výměr těchto dvou pozemků a současně zohlednil další okolnosti (funkční celek, oplocení, terén, dlouhodobé rodinné užívání), které vylučují nepoctivý úmysl. Stěžovatel opakuje, že odvolací soud změnil skutkový základ věci tím, že do úvah nově zahrnul i nesouvisející pozemek p. č. X, čímž vytvořil "extrémní rozdíl výměr" (až cca 6násobek), aniž by mu poskytl možnost se k této konstrukci vyjádřit, což označuje za překvapivé rozhodnutí. Současně je takový postup podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k mimořádnému vydržení, která podle něj vychází výlučně z poměru nabytého pozemku a pozemku, jehož držby se držitel chopil, nikoli z dalších oplocených pozemků ve vlastnictví držitele. Bylo třeba zohlednit i další kritéria svědčící ve prospěch stěžovatele, jak to učinil okresní soud. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 13. Podstatou první námitky je nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, že se chopil držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 občanského zákoníku. Zejména brojí proti tomu, že odvolací soud do úvah o nepoměru výměr pozemků zahrnul rovněž připlocený pozemek p. č. X, tedy pozemek odlišný od pozemku nabytého darovací smlouvou a pozemku sporného. 14. Ústavní soud předně připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž platí, že jsou-li okolnosti případu tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Pro takový závěr sice nepostačuje pouhý, byť i jinak neomluvitelný omyl držitele, situace však musí vykazovat znaky, ze kterých lze dovodit, že držitel o rozdílu věděl, respektive vědět musel, přičemž je nutné vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023 či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023). Tato obecná východiska přitom Ústavní soud již dříve shledal ústavně konformními (viz např. usnesení ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 476/24 či usnesení ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 812/24). 15. Posouzení konkrétních okolností a jejich významu náleží především obecným soudům. Ani případná odlišná úvaha Ústavního soudu o existenci nepoctivého úmyslu přitom sama o sobě neodůvodňuje zásah do rozhodovací činnosti civilních soudů. Jak Ústavní soud uzavřel v usnesení ze dne 11. 6. 2025 sp. zn. II. ÚS 1079/25, považovaly-li soudy zásadní nepoměr výměr pozemků za klíčové kritérium vypovídající o nepoctivém úmyslu - oproti okolnosti dlouhodobého připlocení nebo užívání - nelze takové hodnocení považovat za svévolné či ústavně excesivní. Zároveň však ani vyšší nepoměr výměr pozemků neznamená automatickou existenci nepoctivého úmyslu na straně držitele (viz také usnesení ze dne 4. 12. 2025 sp. zn. III. ÚS 3202/24). 16. Ve světle těchto východisek Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud při hodnocení konkrétních skutkových okolností vybočil z ústavních mezí. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní skutečnost, že odvolací soud při úvahách o zjevném nepoměru vydržovaného pozemku (o výměře 272 m2) zahrnul celý oplocený soubor pozemků, tedy kromě darovaného pozemku (o výměře 186 m2, z níž bylo zhruba 93 m2 zastavěno rekreačním objektem), také pozemek p. č. X (o výměře 198 m2). Tím Ústavní soud současně nestanoví obecné pravidlo, že je třeba vždy zahrnovat všechny oplocené pozemky, neboť mu takový abstraktní výklad podústavního práva nepřísluší. Nelze ani vyloučit případy, kdy podobný postup namístě nebude. V nyní projednávané věci však takovou úvahu nepovažuje a priori za protiústavní. 17. Současně odvolací soud nevycházel pouze z poměru výměr připlocených pozemků. Zabýval se rovněž osobními a rodinnými poměry stěžovatele, historickými souvislostmi, absencí okolností, které by mohly zjevný nepoměr omlouvat, i následným jednáním stěžovatele po zjištění nesouladu právního a faktického stavu (srov. body 15 až 23 rozsudku odvolacího soudu). Závěr o nepoctivém úmyslu tedy nebyl vystavěn izolovaně na jediném kritériu. Skutečnost, že odvolací soud některým okolnostem přiznal jinou váhu než stěžovatel nebo je nehodnotil způsobem, který stěžovatel považuje za správný, sama o sobě protiústavnost nezakládá. 18. Druhá námitka se týká tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel namítá, že nebyl upozorněn na možnost, že odvolací soud do svých úvah zahrne také pozemek p. č. X, a neměl možnost se k takové úvaze vyjádřit. Předně je třeba uvést, že stěžovatel tuto námitku řádným způsobem neuplatnil v dovolacím řízení, ačkoliv tak učinit mohl jako otázku procesního práva potenciálně relevantní pro posouzení Nejvyšším soudem. Ústavní soud z podaného dovolání ověřil, že stěžovatel se o překvapivosti úvahy odvolacího soudu pouze zmínil u jedné z předložených otázek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení. Za takové situace je tato námitka materiálně nepřípustná (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 57/25, bod 17, či usnesení ze dne 17. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 1984/24, bod 15). 19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že princip zákazu překvapivých rozhodnutí neznamená, že účastníci řízení musí předem znát právní závěry soudu [nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost rozhodnutí je třeba navíc posuzovat v kontextu průběhu celého řízení (usnesení ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15). Z procesního spisu Ústavní soud ověřil, že vedlejší účastníci přinejmenším v odvolání výslovně argumentovali nutností zohlednit při posouzení nepoměru celý soubor oplocených pozemků, včetně pozemku p. č. X (viz strana 8 odvolání na č. l. 366). Odvolací soud následně tuto argumentaci převzal do odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho bod 15). Závěr odvolacího soudu proto nemohl být pro stěžovatele překvapivý a měl možnost na něj reagovat. 20. Konečně stěžovatel brojí proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem a namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkou, zda lze při posuzování mimořádného vydržení zahrnovat do porovnání výměr i pozemky třetích osob. Ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu však žádné ústavněprávní vady Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, proč dovolání nepovažuje za přípustné, a uzavřel, že úvahy odvolacího soudu vycházející z individuálních okolností konkrétní věci nejsou zjevně nepřiměřené ani v rozporu s jeho ustálenou judikaturou. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že otázku zahrnutí dalších pozemků do posouzení nepoměru výměr implicitně posoudil jako součást hodnocení individuálních skutkových okolností, jejichž přezkum zásadně nepřísluší dovolacímu soudu, nejsou-li závěry nižších soudů zjevně excesivní. Ani v ústavní stížnosti ostatně stěžovatel neoznačil konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž by takový závazný právní názor vyjádřil. Jak přitom poznamenal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí se týkala vždy individuálně určeného případu. 21. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. 22. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si každý účastník i vedlejší účastník řízení zásadně hradí své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak. Ustanovení § 62 odst. 4 téhož zákona sice umožňuje, aby Ústavní soud ve výjimečných a odůvodněných případech podle výsledků řízení uložil některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit náklady jinému účastníkovi, toto ustanovení je však třeba vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I. ÚS 142/94 (N 45/4 SbNU 11)]. Ústavní soud proto přiznává náhradu nákladů řízení pouze zcela výjimečně [srov. např. nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19 (N 39/99 SbNU 28) či nález ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3252/24, bod 59]. O takový případ se však nyní nejedná. Ani okolnosti uváděné vedlejšími účastníky, spočívající zejména v jejich snaze o smírné řešení sporu či v tvrzeném omezení jejich vlastnického práva, nepředstavují mimořádné důvody odůvodňující odchylku od obecného pravidla. Nelze v této souvislosti také pominout, že vedlejší účastníci předložili své vyjádření k ústavní stížnosti z vlastní iniciativy, nikoliv na výzvu Ústavního soudu. Za těchto okolností Ústavní soud neshledal důvod k přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkům. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu