Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti 1. F. Š. a 2. M. V., oba zastoupeni JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 5 Tdo 1103/2024-11511, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2024 č. j. 5 To 9/2024-11439 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2023 č. j. 17 T 30/2018-11402, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 9. 2019 č. j. 17 T 30/2018-10627, týkajícím se řízení proti pěti obžalovaným, byli oba stěžovatelé podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a odst. 5 trestního zákoníku; poškozené byly ve vztahu k nim odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Stěžovatelé se domáhali příznivějšího zproštění [§ 226 písm. a) trestního řádu], a proto podali odvolání, společně s odsouzenými a státním zástupcem. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 č. j. 5 To 78/2019-10768 odvolání stěžovatelů zamítl jako nedůvodná. 3. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a odsouzených Nejvyšší soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 25. 8. 2021 č. j. 5 Tdo 1251/2020-11049 v celém rozsahu zrušil rozsudky vrchního a krajského soudu, zrušil i další rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a krajskému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 4. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla odmítnuta jako nepřípustná usnesením ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 559/22. 5. Krajský soud napadeným rozsudkem v hlavním líčení uznal stěžovatele vinnými ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ze zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10 2020 a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a odst. 5 trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. Za to uložil prvnímu stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců; druhému stěžovateli trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jedenadvacet měsíců. 6. Vrchní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatelů ve veřejném zasedání zamítl jako nedůvodná. 7. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 8. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají, že obecné soudy svým postupem zasáhly jejich základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 9. Stěžovatelé předně poukázali na skutečnost, že stíhaného jednání se měli dopustit v letech 2008-2010, jako řadoví zaměstnanci (stavební technici zhotovitele) kdy sami neměli žádnou zkušenost s dotačními programy a mají za to, že jde o přepjaté posouzení čerpání dotací. 10. Základní pochybení spatřují stěžovatelé v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu, který překvalifikoval jejich jednání tak, že se měli dopustit trestné činnosti jako účastníci ve formě pokusu. Nejvyšší soud, aniž by provedl dokazování, posoudil zjištěné skutečnosti jinak než soudy nižších stupňů, dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu (nepřímý úmysl) a zhodnotil, že porušili své profesní povinnosti, neboť jejich činnost byla významným článkem v řetězci úkonů směřujících k vylákání dotačních prostředků. Podle stěžovatelů Nejvyšší soud protiústavním způsobem obecným soudům de facto nařídil, jak mají hodnotit důkazy a tím ovlivnil následný průběh řízení, s jehož výsledky se následně "ztotožnil". Takový postup nejde subsumovat pod závazný právní názor a koliduje s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (věc Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12) i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06, ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 a ze dne 2. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21). 11. Krajský i vrchní soud v prvním rozhodnutí dospěly k nespornému závěru, že nelze dovodit úmyslnou formu zavinění. Nový závěr proto stěžovatelé považují za extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jakož i nesprávné právní posouzení věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 1491/17), kdy podle nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15 lze v jejich věci uvažovat pouze o vědomé nedbalosti. Nejsou dány žádné relevantní skutečnosti, zakládající jejich srozumění se spáchaným trestným činem (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1038/17 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1101/2018). Úmysl nelze předpokládat, musí být na základě zjištěných skutečností prokázán. 12. K otázce účastenství uvádí, že pomocník musí mít určitou představu o konkrétním trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1340/2015), stěžovatelé však žádné takové povědomí neměli a samotná znalost, že stavba je financována z dotace není trestněprávně relevantní. Mají za to, že úmysl nebyl prokázán, neboť pouhé vzetí možnosti spáchání trestného činu hlavním pachatelem na vědomí a braní jej v potaz nepostačuje. 13. Stěžovatelé dále brojí proti postupu vrchního soudu, který v napadeném usnesení nereagoval na jejich námitky a Nejvyšší soud takový postup následně akceptoval. Tím bylo porušeno právo na přezkum rozhodnutí soudem vyššího stupně [čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 658/14, či rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (například věc Boldea proti Rumunsku (ze dne 15. 2. 2007, č. 19997/02, § 30)]. Vrchní i Nejvyšší soud rezignovaly na vypořádání argumentace stěžovatelů. 14. Podle stěžovatelů byla porušena rovněž subsidiarita trestní represe, neboť vytýkaného jednání se měli dopustit v době, kdy čerpání dotací nebylo běžné a povědomí stěžovatelů o nich bylo minimální a tápaly i dotační orgány. V projednávané věci tak jde o natolik významnou kumulaci skutečností snižujících společenskou škodlivost posuzované věci, která postih prostředky trestního práva fakticky vylučuje. Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 15. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i s rozhodnutími, která jim předcházela, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 16. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. 17. Úkolem Ústavního soudu není ochrana běžné zákonnosti, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných, než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. 18. Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelé poskytli součinnost hlavním pachatelům - příjemcům dotace (odsouzeni již prvním rozsudkem krajského soudu respektive, po kasaci rozhodnutí Nejvyšším soudem, prohlásili vinu podle § 206c trestního řádu). Stěžovatelé, jako zástupci dodavatele smluvního díla (stavby), v zájmu o rychlou realizaci díla, potvrdili nepravdivé dokumenty, které byly potřebné k poskytnutí dotace. Činili tak za situace, kdy stavba probíhala na základě jiné (projektové) dokumentace, než pro jakou byla dotace poskytnuta, přičemž tato okolnost jim byla známa. V prvním rozsudku krajský soud uvedl, že se stěžovatelé na trestné činnosti podíleli, v jejich případě však nebylo prokázáno úmyslné zavinění (bod 1) a jejich jednání nenaplnilo znaky trestného činu. 19. Stěžovatelé se opakovaně v řízení domáhali akceptace jejich pohledu na věc - pohledu stavebních techniků, kteří neměli zkušenosti s projekty dotovanými z veřejných prostředků, a v důsledku toho požadovali zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stíhaný skutek stal. Podstatou věci tedy bylo posouzení naplnění všech znaků skutkové podstaty příslušných trestných činů. 20. Trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 trestního zákoníku ve znění po 1. 10. 2020 se dopustí ten, kdo "v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí". Podle odst. 7 téhož ustanovení (nyní § 212 odst. 6 trestního řádu) je trestná i příprava. 21. Trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku ve znění po 1. 10. 2020 se dopustí ten, kdo "vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo zatají doklady nebo podstatné údaje, a tím umožní neoprávněné použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie...". 22. U trestného činu dotačního podvodu není významné, "zda poškozený jednal v omylu vyvolaném pachatelem. Stejně tak není významné, zda se pachateli ... podařilo dosáhnout podvodným jednáním poskytnutí dotace..." (viz Šámal, p. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2735). Uvedený trestný čin je dokonán tím, že pachatel v žádosti "uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí" a to bez ohledu na to, zda se uvedeným jednáním poskytnutí prostředků dosáhnou podařilo, popřípadě zda bylo odhaleno již na počátku páchání skutku. Naplněním uvedené skutkové podstaty bude i situace, kdy poskytnuté prostředky, v důsledku uvedení nepravdivých informací, byly použity "na stanovený účel a jenž bude mít společensky prospěšný efekt" (viz tamtéž, str. 2741). 23. Také trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie je dokonán už v okamžiku, kdy je popsaným jednáním vytvořena možnost, aby nastal poruchový následek, aniž by k takové poruše došlo (viz tamtéž, str. 3439). Obdobně též Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2015, s 1986, podle kterého k trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku "postačí samotné vyhotovení, použití nebo předložení dokladů vykazujících uvedené vlastnosti ... aniž by muselo dojít k důsledkům z toho hrozícím...". 24. Jak je patrné již z prvního rozsudku krajského soudu, bylo "bezpečně prokázáno, že obžalovaní [jeden z hlavních obžalovaných a stěžovatelé] opakovaně vytvářeli fiktivní zjišťovací a předávací protokoly o provedených stavebních pracích, kterými bylo deklarováno, že na stavbě byly provedeny takové práce, které ve skutečnosti provedeny nebyly, přičemž tyto protokoly se vystavují právě proto, aby se postavilo na jisto, co reálně bylo dodáno a podle toho se fakturuje." (bod 64). U stěžovatelů tedy "bylo prokázáno, že se dopustili jednání popsaného v obžalobě ... lze na základě provedeného dokazování uzavřít, že s velkou mírou pravděpodobnosti tušili, že se podílejí na čemsi nelegálním." (bod 104). Při posouzení věci však krajský soud uzavřel, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů. 25. Nejvyšší soud se ve svém prvním usnesení touto otázkou zabýval k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdy platném znění (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) a uzavřel, že ačkoli podstata věci spočívá v nesprávném hodnocení důkazů, které není dovolacím důvodem, byl dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] naplněn. Vzhledem k tomu, že podle předchozích rozsudků se hlavní pachatelé dopustili stíhané trestné činnosti za přispění generálního dodavatele (zaměstnavatel stěžovatelů) a stěžovatelů (bod 51), dovodil, že stěžovatelé byli minimálně srozuměni a že "si byli velmi dobře vědomi, že jimi vyhotovené doklady neodpovídají realitě, že svými podpisy stvrzují protokoly o provedení prací v rozporu s realitou, že podepisují dokumenty, které jsou nepravdivé či hrubě zkreslené, a že takové doklady budu předloženy dotačnímu orgánu při žádosti o čerpání dotace ... , že dotace neslouží k proplacení neexistujících věcí" (bod 52). Nebylo přitom nezbytné, aby stěžovatelé znali přesné podmínky poskytování dotací; "není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech". Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže soudy stěžovatele "zprostily obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, dopustily se nesprávného právního posouzení skutku, který se podle soudů obou stupňů stal, protože za daných skutkových okolností charakterizujících podstatu skutku není u [stěžovatelů] pochyb o naplnění znaků pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke spáchání žalovaných trestných činů spoluobviněných [hlavních pachatelů] při naplnění nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 psím. b) tr. zákoníku" (viz bod 52 in fine). 26. Jinými slovy řečeno, bez vědomé součinnosti stěžovatelů vyhotovujících nepravdivé doklady by nemohlo dojít k neoprávněnému vyplacení dotačních prostředků bez ohledu na to, že stěžovatelé neznali konkrétní dotační podmínky. Nejvyšší soud v projednávané věci svým prvním usnesením nehodnotil důkazy ani nedával návod, jak je hodnotit, naopak ze závěrů soudů nižších stupňů vycházel. Závěrem pak uvedl, že nedojde-li v novém hlavním líčení "k zásadním změnám ve výsledcích dokazování, tudíž budou zachována dosavadní skutková zjištění, bude třeba ... zabývat se otázkou trestní odpovědnosti obviněných [stěžovatelů], jejichž přispění k páchání trestné činnosti za daného skutkového stavu nelze přejít strohým tvrzením, že jednali na pokyn nadřízených bez důsledného vyhodnocení všech zjištěných okolností, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti. Jak již bylo vyloženo ... dosud zjištěné okolnosti zapojení obou těchto obviněných na páchání protiprávního jednání značí, že jejich účast představovala významný článek v řetězci úkonů směřujících k vylákání dotačních prostředků, neboť, stručně shrnuto, vyhotovovali větší množství zjišťovacích a předávacích protokolů ... a bez jejich přispění by nemohlo být dosaženo záměru hlavních pachatelů". (bod 109). Nejvyšší soud tedy v souladu se svým oprávněním posoudit důvodnost dovolání vyslovil závazný právní názor, jímž byl v obnoveném řízení sám vázán. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu, podle kterého se ruší napadené rozhodnutí a věc se přikazuje k novému projednání a rozhodnutí, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání. 27. Zjištění existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom vychází z popisu skutku obsaženého ve výroku (napadeného) rozhodnutí, popřípadě rozvedeného v odůvodnění. "O nesprávné právní posouzení půjde tehdy, jestliže popis skutkových okolností ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci." (viz Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s .458). Nejvyšší soud tedy rozhodl v rámci své kompetence a postupem, který trestní řád předvídá, přičemž zavázal svým právním názorem soudy příslušné k novému projednání věci. 28. V obnoveném (opakovaném) řízení provedl krajský soud další důkazy a na základě jejich vyhodnocení rozhodl napadeným rozsudkem. V rozsudku zohlednil míru podílu stěžovatelů na páchání trestné činnosti, specifika stíhaného protiprávního jednání i dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, respektive délku řízení, na jehož trvání neměli stěžovatelé žádný zásadní podíl. S ohledem i na možnost zmíněnou Nejvyšším soudem v jeho kasačním usnesení a existenci dalších důvodů uložil stěžovatelům trest pod dolní hranicí trestní sazby. 29. Odvolací námitky stěžovatelů směřovaly proti již vypořádaným okolnostem případu (byly opakováním obhajoby), a proto vrchní soud odkázal na podrobná odůvodnění uvedená v rozsudku (viz body 29, 34 a 35). Ztotožní-li se soud rozhodující o opravném prostředku se závěry vyslovenými v přezkoumávaném rozhodnutí, není nezbytné, aby tyto závěry opakoval a je postačující, odkáže-li na ně. To se v projednávané věci stalo a bylo na místě, aby se vrchní soud nezabýval každou jednotlivou námitkou sám znovu. 30. Snaha stěžovatelů vyvinit se spočívala v tom, že se nedopustili protiprávního jednání pouze tím, že poskytovali nepravdivé doklady, na jejichž základě byly fakturovány dotace. Podle stěžovatelů šlo o obvyklý postup při realizaci staveb, kdy rozhodný nebyl soulad informací ve zjišťovacích protokolech s realitou, ale se smluvními požadavky stran (s obsahem vzájemné dohody). Jak již bylo výše uvedeno, stíhaná trestná činnost klade důraz na objektivní stránku trestného činu a skutková podstata trestných činů je naplněna uvedením nepravdivých informací, při minimálním srozumění, že taková činnost či její důsledky jsou protiprávní. Reakce na tyto námitky stěžovatelů je patrná i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se jimi zabýval a podrobně je vypořádal. V napadeném usnesení k tomu uvedl, že stěžovateli vyhotovené zjišťovací protokoly nejenže deklarovaly neprovedené činnosti (spotřebovaný materiál a provedené práce), ale navíc ani nerespektovaly pravidla dohodnutá ve smlouvě o dílo (viz bod 26). 31. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, stěžovatelé i v ústavní stížnosti opakují svoji obhajobu a prezentují svoje vidění věci a odmítají způsob, jakým se s těmito jejich námitkami vypořádaly obecné soudy. Takovou argumentaci je však nutné považovat za polemiku s právními závěry, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. 32. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje záruku, že v řízení bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě předem stanovených pravidel. Toto právo, stejně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje a ani zaručit nemůže, že rozhodnutí soudu budou odpovídat očekávání účastníka řízení. Stěžovatelé byli stíháni ze zákonných důvodů a způsobem, který trestní řád upravuje, nejde proto přisvědčit ani jejich námitce o porušení práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny. 33. Pravidlo in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy či § 2 odst. 2 trestního řádu), stanoví, že jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného. Tomuto přístupu odpovídalo původní rozhodnutí krajského i vrchního soudu, avšak poté, co se krajský soud věcí nově zabýval, znovu přezkoumal formu účastenství stěžovatelů a požadavky na zákonné vymezení trestného činu, byly původní pochybnosti odstraněny. Je srozumitelné, že stěžovatelé takový závěr nesdílejí, napadená rozhodnutí se však naplněním všech znaků trestné činnosti zabývaly dostatečně. Již v počátku řízení přitom bylo popsáno jednání stěžovatelů ve spojení s jednáním hlavních pachatelů, přičemž řízení před obecnými soudy probíhalo zcela v souladu se zákonem. 34. V řízení nevyvstal stěžovateli tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ten by spočíval v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o jejich vztahu. Extrémní rozpor by byl dán zejména tehdy, bylo-li by hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), respektive neměla-li by skutková zjištění vůbec obsahovou spojitost s důkazy, nebo jestliže by skutková zjištění nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže by skutková zjištění byla opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). 35. Stěžovatelé neuvedli žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v jejich věci porušily jejich základní práva. Obecné soudy se věcí zabývaly opakovaně a řádně se vypořádaly s veškerými námitkami. V řádně vedeném trestním řízení obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů a svá rozhodnutí srozumitelně a dostatečně odůvodnily. 36. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu