Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. B. B. R. B. F., st. přísl. Tuniská republika, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem. LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2025 č. j. 11 Tvo 10/2025-937, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel (dále též vyžádaný) se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Předmětem řízení před Ústavním soudem je nepřijetí peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby stěžovatele. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze vede pod sp. zn. Nt 408/2023 řízení, v němž se rozhodovalo o přípustnosti vydání stěžovatele do Tuniské republiky. Usnesením ze dne 23. 1. 2024 č. j. Nt 408/2023-586 městský soud rozhodl, že podle 95 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. m. j. s.") a čl. 31 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Tuniskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, o uznání a výkonu justičních rozhodnutí a o vydávání, s Dodatkovým protokolem, vyhlášené pod č. 40/1981 Sb., je přípustné vydání stěžovatele do Tuniské republiky k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, uloženého vyžádanému rozsudkem Soudu první instance v Tunisu ze dne 18. 5. 2021, č. 44249, za skutek popsaný ve výroku usnesení (založení gangu a drogová trestná činnost). O přípustnosti vydání bylo rozhodnuto za současného přijetí ujištění a záruk uvedených v žádosti Ministerstva spravedlnosti Tuniské republiky ze dne 16. 5. 2023 č. j. 2 n 1/03/2023, a za současného přijetí záruk uvedených v dopise Ministerstva spravedlnosti Tuniské republiky ze dne 2. 11. 2023 č. 557-34-03-2023. Stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení městského soudu, kterou soud neústavně vyhodnotil jako blanketní, byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze - následně ve věci zasáhl Ústavní soud nálezem ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1287/24. Vrchní soud proto rozhodoval znovu a zohlednil stěžovatelovo odůvodnění stížnosti. 3. Ještě předtím (v návaznosti na nález Ústavního soudu) však požádal stěžovatel o propuštění z předběžné vazby, kam byl vzat usnesením městského soudu ze dne 21. 4. 2023 č. j. Nt 408/2023-85 (které prošlo přezkumem vrchního i Nejvyššího soudu). Usnesením městského soudu ze dne 31. 12. 2024 č. j. Nt 408/2023-832 poté nebyla přijata nabídka peněžité záruky ve výši 125 000 Kč, jako náhrady předběžné vazby vyžádaného. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2025. Stěžovatel se podáním ze dne 7. 3. 2025 obrátil na Vrchní soud v Praze, aby v souvislosti s vydáním citovaného nálezu požádal o propuštění z předběžné vazby a nabídl jako náhradu předběžné vazby peněžitou záruku. 4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2025 č. j. 14 To 33/2024-908, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2025 č. j. 14 To 33/2024-913, rozhodl, že podle § 94 odst. 2 z. m. j. s. a § 73a odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je přípustné přijetí peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby stěžovatele, kterou složí jeho bratr. Výše peněžité záruky byla určena na 500 000 Kč a termín složení do 14 dnů od právní moci usnesení. Podle vrchního soudu trvaly důvody předběžné vazby. Nadále trval stav, kdy vyžádaný nemá na území České republiky žádné zázemí, kterým by byla vyvrácena či oslabena obava z jeho útěku. Za útěk ve smyslu § 94 odst. 1 z. m. j. s. je nutno považovat i jednání, kdy osoba, o jejíž vydání jde, opustí v průběhu předběžného šetření území České republiky, případně se jinak stane nedostupnou v důsledku toho, že její místo pobytu není známo. To má totiž za následek ukončení předběžného šetření ve smyslu § 92 odst. 7 písm. f) z. m. j. s., aniž by bylo dosaženo účelu vydávacího řízení. Tuto obavu shledal vrchní soud v případě stěžovatele i nadále zcela důvodnou. Stěžovatel byl žádán k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na doživotí. Se svým vydáním do Tuniské republiky nesouhlasí. Reálně hrozilo, že by v případě propuštění z předběžné vazby, v obavě před vydáním k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, opustil území České republiky a tím vydávací řízení zmařil. Důvod předběžné vazby stěžovatele tedy trval. Co se ale týče peněžité záruky, vrchní soud uvedl, že by peněžitou záruku složil bratr vyžádaného, kterého soud vyslechl. Vyžádaný, který byl též poučen o podmínkách připadnutí peněžité záruky státu, deklaroval souhlas s tím, aby peněžitá záruka jako náhrada předběžné vazby byla jeho bratrem složena. Řízení o přípustnosti vydání v době rozhodování vrchního soudu nadále probíhalo. Nadále také trval stav, kdy stěžovatel neměl na území České republiky žádné zázemí, kterým by byla vyvrácena či oslabena obava z jeho útěku. Vrchní soud ale nemohl odhlédnout od značné doby trvání předběžné vazby ani od příslibu ubytování stěžovatele na území České republiky (body 9 a 10 usnesení vrchního soudu). S ohledem na další předpokládané a nevyhnutelné průtahy (způsobenými řízením o mezinárodní ochraně, dožádáním apod.) dospěl vrchní soud k názoru, že předběžná vazba vyžádaného by mohla být nahrazena peněžitou zárukou, která by byla složena blízkým příbuzným. Opravným usnesením poté vrchní soud nahradil nesprávně uvedenou spisovou značku. 5. Nejvyšší soud ke stížnosti státní zástupkyně v záhlaví uvedeným usnesením zrušil rozhodnutí vrchního soudu a nově rozhodl tak, že se podle § 94 odst. 2 z. m. j. s. a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijímá nabídka peněžité záruky ve výši 500 000 Kč jako náhrada předběžné vazby učiněná stěžovatelovým bratrem. Nejvyšší soud předně konstatoval, že neshledal žádné průtahy v řízení nižších soudů. Konkrétní dobu trvání předběžné vazby stěžovatele není možné považovat za nepřiměřeně dlouhou, a to především s ohledem na složitou procesní situaci. Nejvyšší soud se po prostudování spisového materiálu se závěry vrchního soudu (co do možností nahrazení předběžné vazby) neztotožnil, protože vzhledem k okolnostem případu i závažnosti skutečností odůvodňujících předběžnou vazbu nebyly dány důvody k rozhodnutí o přípustnosti přijetí peněžité záruky. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu je patrné, že vrchní soud shledal obavu z útěku v případě vyžádaného i nadále za zcela důvodnou a uzavřel, že důvod předběžné vazby nadále trvá. Ve shodě se státní zástupkyní však Nejvyšší soud shledal, že účelu předběžné vazby v případě stěžovatele nelze dosáhnout přijetím peněžité záruky, a to ani za současného přijetí slibu vyžádaného a případného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí ve smyslu § 73a odst. 3 trestního řádu. Uvedená opatření totiž nejsou dostatečně účinná k tomu, aby zabránila vyžádanému opustit v průběhu předběžného šetření území České republiky, nebo zajistila, aby poskytoval potřebnou součinnost (byť vyžádaný tvrdí opak). Opatření nejsou způsobilá zabránit zmaření účelu extradičního řízení. Stěžovatel byl v Tuniské republice odsouzen za závažnou drogovou trestnou činnost k doživotnímu trestu odnětí svobody (tedy k jedné z nejpřísnějších trestních sankcí vůbec), spáchání trestné činnosti popírá, s vydáním vyjadřuje nesouhlas, nemá na území České republiky ani v současné době vytvořeny žádné pevnější vazby. Česká republika, kde byl zadržen, je pro něj pouhou tranzitní zemí, je osobou zvyklou cestovat do zahraničí, disponuje silným zázemím zejména ve Švédsku. Je tedy zřejmé, že za daného stavu nelze, a to s přihlédnutím k osobě vyžádaného, jakož i povaze projednávaného případu, dosáhnout účelu předběžné vazby přijetím peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, a to ani ve spojení s jinými opatřeními. Výše stanovené peněžité záruky se s ohledem na konkrétní okolnosti jeví jako nedostatečná k nahrazení předběžné vazby a zajištění účelu extradičního řízení [srov. § 73a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Z výslechu bratra stěžovatele ve věku 19 let navíc vyplynulo, že tento je v podstatě nemajetný a v současné době není s vyžádaným v blízkém kontaktu. Podle Nejvyššího soudu jsou také přítomny pochybnosti o tom, jakou část stanovené peněžité záruky by blízký stěžovatele hradil ze svých prostředků a zda by hrozba případného rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu jak pro něho, stejně tak i pro stěžovatele, znamenala reálnou újmu. II. Argumentace v ústavní stížnosti a vyjádření k ní 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud pominul, že obava z útěku je mylná a zcela nadbytečná. Svým útěkem by stěžovatel zhatil šanci na udělení mezinárodní ochrany, navíc by záruka jeho bratra připadla státu. Stěžovatel je přes dva roky ve vazbě a kontakt s jeho bratrem je velmi ztížený. Skutečnost, že nejmladší bratr musel peníze obstarat od širší rodiny, znamená vyšší míru jistoty - jejich případné připadnutí státu by znamenalo výraznou újmu jak pro stěžovatele, tak pro složitele, neboť by oba dlužili i dalším osobám. Částka 500 000 Kč je pro stěžovatele i jeho bratra velmi citelná. Nejvyšší soud dále nevzal v potaz probíhající azylové řízení a naopak se věnoval spekulacím o motivacích vyžádaného a jeho bratra, který za něj vysokou záruku nabídl, a kterou vrchní soud nejprve přijal po důkladném vyslechnutí stěžovatele i potenciálního složitele. Soudy neprojednaly věc v přiměřené lhůtě, ač ve vazebních věcech se ze své povahy jedná o mimořádně citlivé zásahy do osobní svobody jednotlivce. Soudy nedostatečně shromažďovaly potřebné informace a záruky. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že činil rozhodnutí toliko ve vztahu k možnosti nahrazení předběžné vazby vyžádaného, nikoliv však ve věci samé. Stěžovatel i nadále setrvává na svém stanovisku o neexistenci důvodné obavy z jeho útěku, jehož následkem by zcela nepochybně bylo zmaření účelu extradičního řízení. Tím podle jeho názoru staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Nejvyšší soud postupoval ve smyslu příslušných ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a trestního řádu a v řízení, resp. jeho rozhodnutím, nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiných jeho ústavně garantovaných základních práv či svobod. Ústavní stížnost je na místě odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. III. Posouzení Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. V průběhu řízení před Ústavním soudem vyšlo najevo, že podle § 95 odst. 1 z. m. j. s., a čl. 31 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Tuniskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, o uznání a výkonu justičních rozhodnutí a o vydávání, z důvodu uvedeného v § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. bylo rozhodnuto, že je vydání stěžovatele nepřípustné. Podle § 95 odst. 4 z. m. j. s. byl stěžovatel propuštěn z předběžné vazby, k realizaci propuštění došlo dne 13. 8. 2025. V doplnění stížnosti dal sám stěžovatel Ústavnímu sudu na vědomí, že odcestoval. 10. Ústavní soud se nyní zabýval pouze důvody, pro které Nejvyšší soud nepřijal nabídku peněžité záruky k nahrazení předběžné vazby, a pro které jako soud stížnostní výrok vrchního soudu změnil. Ve vztahu k nahrazení institutu vazby přijetím peněžité záruky Ústavní soud setrvale opakuje, že jsou to především obecné soudy, které s detailními znalostmi o konkrétní trestní věci, stadiu, ve kterém se nachází, a na základě vědomosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují (či trvají) vazební důvody a zda je na místě nahrazení vazby. Nedostatečným odůvodněním ponechání jednotlivce ve vazbě a nepřijetí peněžité záruky zasáhne obecný soud do práva na osobní svobodu, zaručeného čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 13/84 SbNU 159)]. 11. Využití zákonných institutů nahrazujících předběžnou vazbu je fakultativní. Lze je tedy využít, vyhodnotí-li příslušný orgán dané opatření z hlediska zajištění účelu probíhajícího trestního řízení jako dostatečné. Z pohledu Ústavního soudu je zásadní, zda je toto hodnocení - pozitivní či naopak negativní - zahrnuto v odůvodnění rozhodnutí, což bylo ve věci stěžovatele splněno. Nejvyšší soud podrobně popsal, proč nepovažuje nabízené záruky za dostatečné, odkázal přitom na povahu a rozsah trestné činnosti, nejisté vazby stěžovatele k České republice a naopak pevné vazby k zahraničí. 12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Z protokolu o vazebním zasedání konaném u vrchního soudu dne 10. 4. 2025 č. j. 14 To 33/2024-901 Ústavní soud zjistil, že (stručně shrnuto) bratr stěžovatele jako případný složitel peněžité záruky je narozený v roce XXXX (v době rozhodnutí vrchního soudu mu bylo 19 let). Od roku 2021 pobývá bratr stěžovatele v Evropě. Z výslechu obou bratrů vyšlo najevo, že spolu byli v osobním kontaktu zejména v době, než složitel nabyl věku dvou let, v současnosti již nejsou v blízkém kontaktu. V průběhu výslechu vyšlo najevo, že složitel (s pobytem v B.) sám hodnotí svou finanční situaci tak, že není příliš majetný, když uvedl: "Nejsem majetný, nevlastním nemovitosti, ani auto, bydlím v pronájmu. Vydělám měsíčně 1800 eur a nájem platím 470 eur". Složitelem by byl podle jeho slov on a manželka stěžovatele, aktuálně měl pro tyto účely připravenou částku 5 000 eur. 13. Závěry Nejvyššího soudu stály mimo jiné na okolnosti, že složitel nebyl se stěžovatelem od roku 2007 v nijak blízkém kontaktu a jeho osobní (majetkové) poměry nepředstavují pro vyžádaného dostatečnou motivaci pro jeho setrvání na území České republiky. Nejvyšší soud zohlednil, že Česká republika je pro vyžádaného pouhou tranzitní zemí, je osobou zvyklou cestovat do zahraničí, disponuje silným zázemím zejména ve Švédsku. Za daného stavu nebylo možné (s přihlédnutím k osobě vyžádaného, jakož i povaze projednávaného případu), účelu předběžné vazby dosáhnout přijetím peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, a to ani ve spojení s jinými opatřeními. Výši stanovené peněžité záruky považoval Nejvyšší soud za nedostatečnou k nahrazení předběžné vazby a zajištění účelu extradičního řízení. Podle Nejvyššího soudu byly také přítomny pochybnosti o tom, jakou část stanovené peněžité záruky by složitel hradil ze svých prostředků a zda by vůbec hrozba případného rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu představovala újmu pro něj i stěžovatele. Uvedené závěry se Ústavnímu soudu jeví jako racionální (s ohledem na skutkové okolnosti případu a se zohledněním provedených důkazů). Podle Ústavního soudu proto závěry Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. 14. Stěžovatel dále namítal, že se Nejvyšší soud nevěnoval proporcionalitě omezení na osobní svobodě, resp. relevanci nahrazení vazby v kontextu probíhajícího řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v České republice. Azylové řízení, k jehož vedení má být podle stěžovatele příslušná Česká republika, mělo být podle něj další zárukou, že se zdrží na území České republiky. Obecné soudy si byly vědomy probíhajícího azylového řízení, což plyne ze soudního spisu (např. z protokolu o vazebním zasedání č. j. 14 To 33/2024-901, či bodu 7 usnesení vrchního soudu). Ze skutečnosti, že tento argument nezmínil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, implicitně plyne, že trvající řízení nepovažoval za odpovídající záruku setrvání na území České republiky. Neexistence výslovné zmínky však sama o sobě - v okolnostech konkrétního případu - ke kasačnímu zásahu Ústavním soudem nevede. 15. Co se týče námitky stěžovatele, že soudy neprojednaly věc v přiměřené lhůtě, Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatel vznesl zcela v obecné rovině v závěru své ústavní stížnosti, aniž by tuto námitku blíže specifikoval (v tom smyslu, zda zamýšlel průtahy v samotném vazebním řízení nebo v řízení o přijetí záruky). Ústavní soud se proto - vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti - omezuje na konstatování, že zjevné průtahy v řízení o (ne)přijetí záruky na základě vyžádaného spisu neshledal. Co se týče případných průtahů v rámci vazebního řízení, nelze pominout roli Ústavního soudu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 202/02 ze dne 27. 8. 2002 (U 28/27 SbNU 325]; důvodnost takové argumentace by byla Ústavním soudem shledána pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001). V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že žádné průtahy v řízení nižších soudů neshledal, a konkrétní dobu trvání předběžné vazby stěžovatele tak není možné považovat za nepřiměřeně dlouhou, i s ohledem na složitou procesní situaci (souběh dalších řízení). Reagoval tím částečně na argumentaci vrchního soudu, který za jeden z důvodů přijetí peněžité záruky shledal dobu trvání omezení stěžovatele na osobní svobodě (Nejvyšší soud dovodil, že v daném řízení stěžovatele nejde o argument relevantní, a navíc ani pravdivý). Reagoval-li svou námitkou stěžovatel na tuto argumentaci v napadeném rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje i v tomto ohledu za racionální a ústavně souladné. 16. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu