Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Süssmilicha, zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2025, č. j. 20 Cdo 1897/2025-131, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2025, č. j. 17 Co 24/2025-97, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ing. Lenky Dolejšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Proti stěžovateli bylo zahájeno exekuční řízení. Podle vykonatelného soudního smíru byl povinen zajistit vyvázání vedlejší účastnice z úvěru vůči stavební spořitelně a zajistit zrušení zástavního práva k nemovitostem, kterým byl tento úvěr zajištěn. 2. Obecné soudy nevyhověly stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce. Exekuční titul je podle nich materiálně vykonatelný, protože uložené povinnosti jsou dostatečně určité, srozumitelné a individualizované. Jejich splnění přitom není nemožné ani plně závislé na vůli třetí osoby. Povinný může splnit uložené povinnosti splněním dluhu z úvěrové smlouvy. Pokud exekuční titul ukládá povinnost něco "zajistit" či "obstarat", aniž by striktně určil konkrétní způsob, je na povinném, aby si způsob splnění zvolil sám. Okresní soud proto stěžovatelův návrh zamítl. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho práva zaručená Ústavou (čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1), Listinou základních práv a svobod (čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6). 4. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Soudy vyložily exekuční titul způsobem, který je nepřípustně rozšiřující, svévolný, nepředvídatelný a vnitřně rozporný. Uložené povinnosti nejsou dostatečně určité a jejich obsah je dovozován až následnou interpretací pomocí vágních kritérií. Soudy ztotožnily povinnost "zajistit" určitý výsledek s povinností splatit dluh. Exekuční titul však stěžovateli tuto povinnost výslovně neukládá. Závěr o nezávislosti plnění na vůli třetích osob je svévolný a odporuje skutkovým zjištěním i obsahu titulu. b) Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by se věcně zabýval dovolacími otázkami - konkrétně otázkou materiální vykonatelnosti exekučního titulu a otázkou, zda lze po stěžovateli požadovat splnění povinnosti, které je závislé na vůli třetích osob. Nejvyšší soud rezignoval na posouzení podstaty věci, nezvážil skutkové okolnosti případu, nevypořádal se s argumenty stěžovatele a neodůvodnil odmítnutí dovolání. III. Posouzení ústavní stížnosti 5. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy nevyložily exekuční titul protiústavně a zda Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem odmítl stěžovatelovo dovolání. 6. Rozhodování o návrhu na zastavení exekuce se odvíjí především od hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 7. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 8. Obecné soudy podrobně a srozumitelně uvedly, jakými právními východisky se při rozhodování řídily, z jakých skutkových okolností vycházely a proč stěžovateli nevyhověly. Ústavní soud nepovažuje jejich závěry za protiústavní. S námitkami uvedenými v ústavní stížnosti se navíc soudy již zčásti zabývaly a řádně na ně reagovaly. Ústavní soud se proto vyjádří ke stěžovatelovým námitkám jen stručně a v podrobnostech odkazuje na zmíněné body odůvodnění napadených rozhodnutí. III.1 K námitkám ohledně výkladu exekučního titulu 9. Ústavní soud nepovažuje výklad exekučního titulu ze strany obecných soudů za protiústavní. Stěžovatel se uzavřením soudního smíru zavázal zajistit vyvázání vedlejší účastnice z úvěru vůči stavební spořitelně a zajistit zrušení zástavního práva k nemovitostem, kterým byl tento úvěr zajištěn. Obecné soudy rozhodly, že soudním smírem uložené povinnosti jsou materiálně vykonatelné a že jejich splnění není nemožné ani výhradně závislé na vůli třetí osoby. Stěžovatel totiž může splnit obě uložené povinnosti tím, že splní dluh z úvěrové smlouvy. 10. Podle Ústavního soudu se obecné soudy nedopustily nepřípustného rozšíření exekučního titulu. Soudy pouze popsaly způsob, jakým může stěžovatel splnit povinnost, ke které se dobrovolně zavázal. Ani stěžovatel přitom netvrdí, že by splnění dluhu nepředstavovalo způsob, jakým může splnit vymáhané povinnosti - tedy povinnost vyvázat vedlejší účastnici z úvěrové smlouvy a zajistit zrušení zástavního práva. Tento postup není právně ani fakticky nemožný a ani závislý na vůli třetích osob (obdobně body 24 až 27 rozhodnutí krajského soudu a bod 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu). 11. Obecné soudy zároveň stěžovateli opakovaně vysvětlily, proč je exekuční titul materiálně vykonatelný. Exekuční titul podle nich obsahuje přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění. Ústavní soud nepovažuje tento závěr za svévolný, nepřiměřeně extenzivní a ani jinak protiústavní (body 21 až 22 rozhodnutí krajského soudu a body 8 až 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu). 12. Určitá míra výkladu je přirozená při posuzování jakéhokoli exekučního titulu. Pro Ústavní soud je však podstatné především to, aby tímto výkladem nebyla dovozena povinnost, která exekučním titulem nebyla uložena (obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2985/25, bod 7). Tato situace však v posuzovaném případě nenastala. Podřazení "splnění dluhu" pod povinnost "zajistit vyvázání z úvěru" a "zajistit zrušení zástavního práva" není svévolné, nepředvídatelné a ani jinak protiústavní. III.2 K námitkám ohledně odmítnutí dovolání 13. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Ústavní soud opakovaně uvedl, že se přezkum ústavnosti rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání fakticky omezuje na posouzení dvou otázek. Ústavní soud konkrétně zkoumá to, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli soudní ochranu tím, že (1) odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo že (2) aproboval právní výklad, který porušuje ústavně zaručená základní práva a svobody (např. rozhodnutí uvedená v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 22). 14. Rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou takovou vadu nemá. Nejvyšší soud nerezignoval na posouzení podstaty věci, zabýval se skutkovými okolnostmi případu a nedospěl k protiústavním závěrům. Nejvyšší soud zároveň reagoval na argumenty stěžovatele a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil - a to jak z hlediska své dřívější judikatury, tak z hlediska stěžovatelova případu (body 8 až 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu). 15. Stěžovatel namítá v konkrétní rovině především to, že se Nejvyšší soud věcně nezabýval otázkou týkající se materiální vykonatelnosti exekučního titulu a otázkou, zda lze po něm požadovat splnění povinnosti, které je podle stěžovatele závislé na vůli třetích osob. Ústavní soud však uvádí, že se Nejvyšší soud oběma těmito otázkami řádně zabýval. 16. Ve vztahu k první z těchto otázek Nejvyšší soud shrnul své dřívější závěry ohledně materiální vykonatelnosti exekučního titulu (body 8 a 9 rozhodnutí) a poté vysvětlil, proč krajský soud rozhodl v souladu s nimi (bod 10 rozhodnutí). Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že dovolání považoval za nepřípustné proto, že exekuční titul podle něj obsahoval všechny zákonné náležitosti - tedy přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění. Pokud přitom exekuční titul ukládá povinnému, aby něco obstaral, zajistil či zařídil, ale zároveň mu nestanoví, jak přesně toho dosáhnout, je podle Nejvyššího soudu na povinném, aby způsob splnění své povinnosti zvolil sám (body 8 až 10 rozhodnutí). Protiústavnost tohoto závěru stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal a za protiústavní jej nepovažuje ani Ústavní soud. 17. Na řešení druhé otázky - tedy splnění povinnosti, které je podle stěžovatele závislé na vůli třetích osob - přezkoumávané rozhodnutí podle Nejvyššího soudu nezávisí. Krajský soud totiž podle Nejvyššího soudu správně rozhodl, že vyvázat vedlejší účastnici z úvěrové smlouvy mohl i bez vůle a dohody s úvěrujícím, a to například zaplacením dlužné částky. Za těchto okolností pozbývá tato dovolací otázka relevanci, protože vychází z názoru, že stěžovatel ve své moci splnění povinnosti reálně nemá (bod 10 rozhodnutí). Ačkoli jsou tyto úvahy obecných soudů do jisté míry zjednodušující, Ústavní soud neshledal ani toto posouzení protiústavním (část III.1 tohoto usnesení). 18. Ústavní soud podotýká, že z obsahu opravných prostředků i ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel při uzavření smíru s vedlejší účastnicí předpokládal jiný vývoj situace ohledně možnosti jejího vyvázání z úvěrové smlouvy. Jeho odlišná očekávání však nečiní napadená rozhodnutí protiústavní. IV. Závěr 19. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu