Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů M. J. a P. J., obou zastoupených Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti výrokům I., II., IV., V., VI., VII. a VIII. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2025 č. j. 17 Co 199/2024-567, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a P. J., zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, sídlem Lesnická 787/10, Brno a nezl. J. J., zastoupeného Statutárním městem Brnem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2025 č. j. 17 Co 199/2024-567, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2025 č. j. 17 Co 199/2024-567, se proto ve výrocích I. a II., kterými bylo stanoveno výživné pro P. J., a ve výroku VIII. v rozsahu náhrady nákladů řízení o výživném P. J., ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví označených výroků napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2024 č. j. 84 P 78/2018-439 (dále jen "městský soud"), svěřil nezletilého vedlejšího účastníka - mladšího syna do péče stěžovatelky (výrok III.) Dále soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka - otce přispívat na výživu stěžovatele - staršího syna od 1. 12. 2020 částkou 10 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 částkou 15 000 Kč měsíčně (výrok I.) dále rozhodl o jeho povinnosti zaplatit (ve dvou splátkách) dluh na výživném pro staršího syna ve výši 527 500 Kč za období od 1. 12. 2020 do 31. 5. 2024 (výrok II.). Ve vztahu k nezletilému vedlejšímu účastníkovi - mladšímu synovi soud rozhodl o povinnosti otce přispívat na jeho výživu od 1. 1. 2021 částkou 9 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2023 částkou 4 500 Kč měsíčně, od 1. 9. 2023 částkou 5 500 Kč měsíčně a od 13. 6. 2024 částkou 10 000 Kč měsíčně (výrok IV.) a uložil otci povinnost uhradit dluh na výživném pro mladšího syna ve výši 282 000 Kč za období od 1. 12. 2020 do 31. 5. 2024 (výrok V.). Dále soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky přispívat na výživu mladšího syna od 1. 1. 2023 částkou 1 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2023 do 12. 6. 2024 částkou 2 000 Kč měsíčně (výrok VI.) s tím, že uložil stěžovatelce povinnost uhradit vzniklý dluh na výživném pro mladšího syna za období od 1. 12. 2020 do 31. 5. 2024 ve výši 30 000 Kč (výrok VII.). Soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). 3. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil výrok I. rozsudku městského soudu a uložil otci povinnost přispívat na výživu staršího syna od 1. 1. 2023 do 13. 5. 2025 částkou 10 000 Kč měsíčně (výrok I.), dále změnil výrok II. rozsudku městského soudu ohledně dlužného výživného a nově jej vyčíslil na částku ve výši 53 194 Kč (výrok II.). Krajský soud současně potvrdil rozsudek městského soudu ve znění, že mladší syn se svěřuje do péče stěžovatelky počínaje dnem právní moci rozsudku (výrok III.). Dále krajský soud změnil výrok IV. rozsudku městského soudu a uložil otci povinnost přispívat na výživu mladšího syna od 1. 1. 2023 částkou 5 000 Kč měsíčně a od právní moci tohoto rozsudku částkou 10 000 Kč měsíčně (výrok IV.); změnil rovněž výrok V. rozsudku městského soudu a nově vyčíslil dlužné výživné pro mladšího syna za dobu od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2025 na částku ve výši 30 000 Kč (výrok V.). Krajský soud rovněž změnil výroky VI. a VII. rozsudku městského soudu stran vyživovací povinnosti stěžovatelky tak, že je povinna přispívat na výživu mladšího syna od 1. 1. 2023 částkou 1 500 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2025 vyčíslil na částku ve výši 45 000 Kč (výroky VI. a VII.). Na závěr soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VIII.). 4. Krajský soud dospěl při rozhodování o stanovení vyživovací povinnosti otce k oběma synům na rozdíl od městského soudu k závěru, že od ledna 2021 do prosince 2022 rodiče vedli rodinnou domácnost a obnovili společné soužití nejen po stránce intimní, ale i po stránce plnění rodičovských funkcí ve vztahu k oběma synům; rodiče se dokonce zasnoubili. Otec v tomto období pobýval v místě bydliště stěžovatelky - což potvrdili oba synové -, kde hradil náklady na domácnost (byť si každý z rodičů hradil náklady na bydlení ve svém vlastním bytě), kupoval potraviny, hradil společné výlety i dovolené, hradil náklady na mimoškolní aktivity mladšího syna a dával mu kapesné. Rozchod rodičů v prosinci 2022 byl zapříčiněn jejich rozdílnými názory na výchovu staršího syna, který se v listopadu téhož roku pokusil o sebevraždu. Otec se koncem roku 2022 od stěžovatelky odstěhoval a od ledna 2023 praktikovali symetrickou střídavou péči o mladšího syna. Proto krajský soud uzavřel, že není důvodné od 1. 1. 2021 stanovit otci vyživovací povinnost k oběma synům, neboť ji plnil soužitím se stěžovatelkou a společnou péčí o děti; rozhodl o vyživovací povinnosti rodičů k tehdy nezletilým synům až počínaje 1. 1. 2023 (tj. od rozchodu rodičů). Ve vztahu ke staršímu (tehdy nezletilému) synovi soud rozhodl o povinnosti otce hradit výživné do 13. 5. 2025 (tj. ukončení přípravy na budoucí povolání). Vycházel na jedné straně jak z majetkových poměrů otce (zejména koupě nemovitosti do výlučného vlastnictví), tak i jím vykázaných příjmů při dvou vyživovacích povinnostech (v roce 2023 činila dílčí základ daně z příjmů částka 817 809 Kč). Současně zohlednil odůvodněné potřeby obou synů. Při úvahách o tom, zda a jaké výživné by mělo být stanoveno k úhradě stěžovatelce, soud vycházel z rozsahu péče o syny a z výše jejích příjmů; stěžovatelka při dvou vyživovacích povinnostech má příjem jen ze svého invalidního důchodu třetího stupně, který činí necelých 10 000 Kč měsíčně. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud odůvodnil tím, že neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak krajský soud posoudil otázku vyživovací povinnosti k nezletilým synům. Krajský soud se nesprávně odchýlil od závěrů městského soudu, a to následujícím způsobem: a) krajský soud pochybil při interpretaci pojmu rodinná (společná) domácnost i v posouzení otázky, zdali tuto rodinnou (společnou) domácnost stěžovatelka a otec vedli v období od ledna 2021 do prosince 2022. V průběhu řízení před městským soudem byla provedena celá řada důkazů k otázce zapojení otce do chodu domácnosti, avšak krajský soud sám žádné dokazování neprovedl. Přesto dospěl k odlišnému právnímu hodnocení skutkového stavu a nesprávně uzavřel, že "sporadické" zapojení otce do chodu domácnosti a jeho "občasné finanční příspěvky" splňují znaky společné domácnosti. S tím stěžovatelé nesouhlasí, protože podle nich by pojem společné domácnosti měl být v tomto typu řízení nahlížen z odlišných hledisek a "do popředí by se měly dostat hodnoty jako je nejlepší zájem dětí a jejich vůle společnou domácnost spoluutvářet, stejně jako společné fungování členů domácnosti v otázkách praktických (vaření, úklid, společné plánování) i hodnotových (společný program, vzájemná péče o druhého atd.)". To však krajský soud dostatečně nezkoumal; b) i kdyby stěžovatelé akceptovali nesprávný výklad pojmu "společná domácnost" a jeho posouzení krajským soudem a přijali též závěr, že spolu rodiče vedli společnou domácnost, nemůže to ničeho změnit na tom, že otci měla být za předmětné období stanovena vyživovací povinnost. I když spolu rodiče vedou společnou domácnost, neznamená to, že druhému rodiči automaticky nebude uložena povinnost hradit výživné na nezletilé děti spolužijící v této společné domácnosti. Vždy by mělo být zkoumáno (a v případě zpětného stanovení výživného se nelze vyhnout zkoumání zpětnému), zda se podle svých možností dostatečně podílejí na výživě svých dětí, a pokud tomu tak není, měla by jim být stanovena vyživovací povinnost. Krajský soud nadto k žádným vlastním skutkovým zjištěním ohledně finančního zapojení otce nedospěl, jelikož k této otázce neprovedl žádné dokazování; mělo mu být však zjevné, že částka přibližně 1 000 Kč měsíčně nemůže k řádné výživě obou nezletilých synů postačovat a jako přiměřenou sám spatřoval částku 10 000 Kč. Neprovedl jediný důkaz k tomu, aby si ověřil, že otec skutečně v tomto rozsahu svou vyživovací povinnost plnil (byť i tato částka je vzhledem k potřebám nezletilých a výdělkovým poměrům otce nepřiměřeně nízká). Krajský soud tedy zcela rezignoval na objasnění skutkového stavu, tedy na zjištění všech okolností relevantních pro určení rozsahu vyživovací povinnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ústavní soud usnesením ze dne 26. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 2614/25, ustanovil opatrovníkem nezletilého mladšího syna Statutární město Brno, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají zájmů nezletilého, který má v řízení postavení vedlejšího účastníka a jehož zákonní zástupci jsou v postavení účastnice řízení (stěžovatelka) a vedlejšího účastníka řízení; existuje proto důvodná obava, že by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů. IV. Vyjádření účastníků, vedlejších účastníků a replika stěžovatelů 8. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, vedlejšího účastníka řízení i opatrovníka nezletilého k vyjádření se k ústavní stížnosti. 9. Krajský soud v zaslaném vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření zejména zdůraznil, že krajský soud se podrobně zabýval existencí rodinné domácnosti a své závěry opřel o provedené důkazy. Své úvahy řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil; "správně dovodil, že tam, kde je vyživovací povinnost naplňována v rámci společného soužití rodičů, není autoritativní určování vyživovací povinnosti namístě." O tom, že se vedlejší účastník podílel na nákladech domácnosti a plnil si svoji vyživovací povinnost nemůže být žádných pochyb; předložil řadu důkazů o nákupech potravin, hotových jídel apod. Ostatně je logické, že "pokud by neplnil svoji vyživovací povinnost, stěžovatelka by podala návrh na stanovení výživného nikoliv až po ukončení soužití v roce 2023, ale již v průběhu let 2021 a 2022". 11. Opatrovník nezletilého se v zaslaném vyjádření zabýval pouze stručně vztahem rodičů k nezletilým i mezi nimi (rodiči) navzájem. Uvedl, že oba rodiče jsou výrazně temperamentní osobnosti, ne vždy měli nad svými emocemi plnou kontrolu. Rozhodnutí ponechal na úvaze soudu a dodal, že "k věci nemá další vyjádření než to, které zaznělo v rámci soudních řízení". 12. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření krajského soudu, vedlejšího účastníka i opatrovníka nezletilého stěžovatelům k případné replice; ti však svého práva vyjádřit se ve stanovené lhůtě nevyužili. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. 14. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, či usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5]. A) Obecná východiska 15. K nároku na výživné Ústavní soud na úvod konstatuje, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám [nález ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 1487/23 (N 31/122 SbNU 312), bod 26]. 16. Výživné je osobním nárokem nezletilého (popř. i zletilého) dítěte. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Přihlíží se také k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí [§ 913 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.")]. Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 o. z.). 17. Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tedy není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu [nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10 (N 82/61 SbNU 277)]. Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (eventuálně jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb (srov. např. Holub, M. a kol. Zákon o rodině s komentářem. Praha: Leges, 2011, s. 314 an.). 18. Obecné soudy musí pro stanovení adekvátní výše výživného zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Vychází přitom nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Současně musí přihlédnout také k celkové sumě movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni. Ta je dána bydlením, zájmovými aktivitami a koníčky, způsobem trávení dovolené atd. (nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23, body 18 a 19). 19. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 29. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 3131/24, bod 13]. Přezkoumatelná má být přitom nejen konečná úvaha soudu o výši výživného, ale též musí být v odůvodnění rozhodnutí soudu přezkoumatelným a jasným způsobem uvedeny skutečnosti, ze kterých při stanovení výše výživného vycházel (nálezy sp. zn. IV. ÚS 2173/23, bod 29, sp. zn. IV. ÚS 2906/18, bod 13). 20. Jako obecné pravidlo pro všechny formy vyživovací povinnosti platí, že nárok lze uplatnit jen ode dne zahájení soudního řízení, s výjimkou výživného pro děti (zletilé i nezletilé), u nichž lze výživné přiznat i za dobu tří let před zahájením tohoto řízení. (§ 922 odst. 1 o. z.). Stanoví-li § 922 odst. 1 o. z., že výživné pro děti lze přiznat i za dobu nejdéle tří let zpětně, je třeba toto ustanovení vykládat s ohledem na čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Pokud navzdory prokázané změně poměrů nezletilému bez odpovídajícího zdůvodnění a relevantních důvodů pro výjimku soudy zpětné zvýšení výživného nepřiznají, volí až na výjimky postup jdoucí k tíži nezletilého a nevykládají zákon ústavně konformním způsobem. 21. Smyslem možnosti zpětného přiznání či zvýšení výživného je ochrana dětí závislých na výživě jiných osob. Nepřiznání zpětného zvýšení výživného může být fakticky projevem nepřípustného sankcionování dítěte za postup rodičů, kteří nejsou schopni v jeho zájmu upravit své vztahy na rozumnou úroveň, a jde o výklad rozporný s ústavně zaručenou ochranou dětí a mladistvých i s nejlepším zájmem dítěte (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Takový výklad porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že pomíjí jiný možný a ústavně konformní výklad. Prostor pro výjimečné zpětné nepřiznání výživného na základě individuálních okolností a poměrů na straně povinného rodiče nezletilého či rodiče, který jej má v péči, sice zůstává zachován, avšak nelze tak činit paušálním způsobem a s obecným odůvodněním bez bližší vazby na konkrétní specifika případu. Vždy bude nezbytné posuzovat okolnosti jednotlivých případů, přičemž si lze představit situace, kdy výživné zpětně přiznáno nebude (např. pro rozpor s dobrými mravy či z důvodů zneužití práva) (viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 871/24, ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 1760/24 či ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2173/23). 22. Současně je třeba zdůraznit, že plnění vyživovací povinnosti rodičů k dětem (či dětí k rodičům) je v běžných situacích (logicky) zajištěno tzv. naturálně, a to participací členů domácnosti na jejím fungování a (osobní) péči o její členy. Pouze v případě, kdy je zjištěno, že tento model je nefunkčním, je třeba zajistit plnění vyživovací povinnosti stanovením výživného. Soužití rodičů a potomků ve společné domácnosti totiž žádného z nich samo o sobě vyživovací povinnosti nezbavuje (viz § 919 odst. 1 o. z.). B/ Aplikace obecných východisek na nyní posuzovanou věc 23. Ve vztahu k nyní posuzované věci je předně třeba uvést, že obecné soudy rozhodovaly již o změně dosavadního rozvržení péče o mladšího syna a o změně výživného, naposledy stanoveného rozsudkem městského soudu ze dne 12. 3. 2018 č. j. 84 Nc 82/2017-28. Tímto rozsudkem byla schválena dohoda rodičů, na základě níž byli oba tehdy nezletilí svěření do střídavé péče rodičů po týdnu, přičemž stěžovatelka se zavázala platit výživné na staršího syna ve výši 600 Kč měsíčně, otec ve výši 1 500 Kč měsíčně a na mladšího syna se stěžovatelka zavázala platit výživné ve výši 400 Kč měsíčně a otec ve výši 1 000 Kč měsíčně. Následně došlo ke změně rozsudkem městského soudu ze dne 3. 10. 2018 č. j. 84 P 78/2018-47 tak, že starší syn byl svěřen do péče otce a stěžovatelka se zavázala přispívat na jeho výživu od 1. 10. 2018 částkou ve výši 1 200 Kč měsíčně. Situace se v následujících letech měnila, přičemž starší syn byl od listopadu 2020 naopak v péči stěžovatelky poté, co jej vyzvedla v psychiatrické léčebně, kde byl hospitalizován po pokusu o sebevraždu; mladší syn byl v péči stěžovatelky od ledna 2021 do prosince 2022 (konkrétně pobýval v domácnosti stěžovatelky, nikoliv již střídavě i u otce) a od 1. 1. 2023 je ve střídavé péči rodičů (pozn.: uvedené nebylo nijak upraveno rozhodnutím soudu). Dne 3. 2. 2023 podala stěžovatelka návrh na změnu úpravy péče a výživného k mladšímu synovi a tehdy nezletilému staršímu synovi. 24. Současně jde v nyní posuzovaném případě o velmi specifickou situaci, kdy stěžovatelka podala (spolu s dnes již zletilým starším synem) žádost o zvýšení výživného (spolu s návrhem na změnu péče u mladšího syna) poté, co se (opět) rozešla s otcem obou dětí po znovuobnovení jejich vztahu (po rozvodu); výživné navrhovala zvýšit, resp. přiznat zpětně i za dobu, kdy měla spolu s otcem jejích dětí opětovně "vztah" (byli zasnoubeni). 25. Jakkoliv obecné soudy poměrně podrobně zkoumaly otázku společného soužití rodičů, resp. problematiku společné domácnosti, ve věci je stěžejní posouzení, zda se oba synové mohli podílet na životní úrovni otce i v době, kdy opět žili společně s oběma rodiči v jedné domácnosti. V tomto ohledu je třeba zohlednit primárně to, v jaké míře se otec podílel na jejich výživě, hrazení nákladů spojených s chodem domácnosti a aktivit tzv. volnočasových, včetně například dovolených apod. B. 1./ Plnění vyživovací povinnosti ve vztahu k mladšímu synovi 26. Jde-li o závěry krajského soudu, který neshledal důvody pro stanovení výživného otci ve vztahu k mladšímu synovi již od 1. 1. 2021, protože svou vyživovací povinnost k němu plnil v průběhu soužití se stěžovatelkou v dostatečné míře, nelze je označit ve světle výše uvedeného za nijak extrémní či svévolné. Soud přihlédl k tomu, že mladší syn po dobu soužití rodičů čerpal výživné od otce, který svou povinnost vůči němu plnil formou osobní péče, nákupů potravin, popř. hotových jídel, kapesného, hrazení tehdy provozovaných mimoškolních aktivit či společných dovolených a výletů. Mladšímu synovi tím bylo umožněno participovat na jeho životní úrovni. 27. Se stěžovateli nelze souhlasit v tom, že by krajský soud rezignoval na objasnění skutkového stavu relevantního pro určení rozsahu vyživovací povinnosti otce ve vztahu k mladšímu synovi. Krajský soud v tomto případě vycházel jak z důkazů provedených městským soudem, tak i z těch provedených v odvolacím řízení a shrnutých při jednání dne 3. 6. 2025 (viz též bod 18 napadeného rozsudku krajského soudu). Právě při tomto jednání vyslechl nejen oba rodiče, ale i oba syny a zaměřil se na možnost jejich participace na životní úrovni otce skrze nákupy, výlety apod., dále na jejich vztah s otcem či jeho aktuální majetkové poměry. Z pohovoru s mladším synem přitom nevyplývá, že by mezi jím a otcem byly vztahy v době společného soužití rodičů (i v období jemu předcházejícím) špatné; mladší syn byl dlouhodobě ve střídavé péči rodičů, přičemž ke zhoršení jejich vztahu došlo až po rozchodu rodičů (což vyústilo ve svěření mladšího syna do péče stěžovatelky). 28. Jde-li o výživné pro mladšího syna stanovené od 1. 1. 2023, krajský soud jej stanovil v obdobné výši, jako městský soud. Krajský soud vycházel ze zjištěných příjmů a majetkových poměrů otce a přihlédl k tomu, že mladší syn byl do právní moci rozsudku ve střídavé péči rodičů (proto stanovil výživné od 1. 1. 2023 ve výši 5 000 Kč a následně již ve výši 10 000 Kč). Stěžovatelka nadto v ústavní stížnosti konkrétní námitky ve vztahu k této otázce neuplatňuje; na tom nic nemění ojedinělá poznámka o tom, že (výživné) je nepřiměřeně nízké vzhledem k potřebám dětí a výdělkovým poměrům otce. B. 2./ Plnění vyživovací povinnosti ve vztahu ke staršímu synovi 29. Jde-li o závěry krajského soudu stran posouzení možnosti participace staršího syna na životní úrovni otce v době, kdy spolu s rodiči a mladším synem žil ve společné domácnosti, tyto z pohledu výše uvedených požadavků a principů neobstojí. 30. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí městského soudu či obsahu spisu plyne, že stěžovatelé soustavně po celou dobu řízení tvrdili, že mu nebylo umožněno podílet se na otcem poskytovaných plněních, ať již formou nákupů potravin (kdy si nemohl brát z lednice jídlo kupované otcem), hotových jídel, kapesného, hrazení mimoškolních aktivit či výletů a dovolených. Dále bylo zjištěno, že starší syn se s otcem dlouhodobě nestýká, jejich vztahy jsou vyloženě špatné (což dle tvrzení staršího syna plyne mj. i z dřívějšího agresivního chování a fyzických úroků ze strany otce); otec to v průběhu řízení nepopíral, naopak potvrdil, že jeho vztah se starším synem je velmi špatný od doby, kdy jej stěžovatelka vyzvedla v psychiatrické léčebně (při pobytu u otce se měl pokusit o sebevraždu). Jejich špatné vztahy potvrzoval i mladší syn mj. i při své výpovědi před krajským soudem dne 3. 6. 2025. 31. Všechny tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí hodnotil městský soud; krajský soud dospěl na základě prakticky týchž důkazů ke zcela odlišným závěrům, avšak již bez toho, aby je blíže zdůvodnil. 32. Krajský soud se primárně v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s tvrzením staršího syna, že mu otec zakazoval brát si jídlo z lednice, nebral jej na společné výlety či dovolené; popřípadě neuvedl, že by jeho tvrzení "neuvěřil", nebo že by bylo vyvráceno jinými důkazy, které by potvrdily, že se starší syn mohl podílet na životní úrovni otce. Krajskému soudu lze proto vytknout, že se s ohledem na zjištěné skutečnosti dostatečně nezabýval situací (zejména) staršího syna, pokud jde o míru čerpání otcem plněného výživného v době, kdy spolu všichni (minimálně většinu týdne) pobývali ve společné domácnosti. Vzhledem ke zjištěnému stavu totiž nelze bez dalšího uzavřít, že by otec plnil vyživovací povinnost ke staršímu synovi společným bydlením, natož ve výši, kterou určil jako adekvátní městský soud ve výroku I. rozsudku, tj. od 1. 12. 2020 ve výši 10 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 ve výši 15 000 Kč měsíčně. Je proto třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí v tomto rozsahu trpí znaky zjevné svévole, přičemž příslušné závěry krajského soudu jsou tu v extrémním rozporu s provedenými důkazy a obsahem spisu. 33. Uvedené lze vztáhnout i na závěry krajského soudu stran stanovení výživného od 1. 1. 2023, které "snížil" z 15 000 Kč (výrok I. rozsudku městského soudu) na 10 000 Kč (výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu). Napadený rozsudek krajského soudu v tomto směru postrádá náležité a přezkoumatelné odůvodnění, popř. též úvahy, které soud vedly k jeho závěru o výši výživného. Z jeho odůvodnění totiž neplyne, že by krajský soud při určení výživného počínaje 1. 1. 2023 vycházel z jiných důkazů než těch, které provedl městský soud (viz body 118 a násl. rozsudku městského soudu a bod 24 napadeného rozsudku krajského soudu). Přesto svůj odklon od závěrů městského soudu co do výše výživného pro staršího syna prakticky nijak nezdůvodnil (s výjimkou ukončení jeho přípravy na budoucí povolání a s tím spojeného ukončení vyživovací povinnosti otce). Není přitom zřejmé ani to, jaký vliv mají mít "celkové majetkové poměry otce, který si koupil nemovitost v hodnotě 12 000 000 Kč" na soudem stanovenou výši výživného; soud tuto skutečnost pouze konstatoval bez toho, aby ji ve vztahu k výpočtu výživného zhodnotil. B. 3/ Stanovení vyživovací povinnosti stěžovatelce ve prospěch mladšího syna 34. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že formálně ústavní stížnost směřuje i proti výrokům napadeného rozsudku krajského soudu, kterými byla stěžovatelce stanovena vyživovací povinnost ve prospěch mladšího syna. Ústavní stížnost však žádné námitky v tomto směru neobsahuje; krajský soud výši vyživovací povinnosti stěžovatelky oproti městskému soudu dokonce snížil. Vyživovací povinnost stěžovatelky - ve smyslu placení výživného k rukám otce, navíc skončila svěřením mladšího syna do její výlučné péče a ve skutečnosti šlo pouze o úhradu dlužného výživného ve výši 45 000 Kč s tím, že "do částky dlužného výživného je třeba zohlednit a započítat všechny jí hrazené částky, které otci zaslala po vyhlášení napadeného rozsudku v průběhu odvolacího řízení" (viz bod 28 napadeného rozsudku krajského soudu). V závěrech krajského soudu přitom nelze shledat žádné ústavněprávně relevantní pochybení. Naopak je třeba vyzdvihnout postup stěžovatelky, která dlužné výživné minimálně zčásti již dobrovolně uhradila dokonce ještě před vyhotovením rozsudku. IV. Závěr 35. Ústavní soud proto uzavírá, že v nyní posuzované věci krajský soud zatížil své rozhodnutí kvalifikovanou vadou spočívající ve zjevné svévoli a nepřezkoumatelnosti, pokud jde o jeho závěry stran stanovení výživného otci ve prospěch staršího syna. Krajský soud tímto svým postupem porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 36. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl v části, která směřovala proti výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu, tedy v rozsahu, kterým došlo ke změně výroku I. rozsudku městského soudu ohledně výživného stanoveného otci ve prospěch staršího syna počínaje od 1. 12. 2020 a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek krajského soudu v tomto rozsahu a v akcesorickém nákladovém výroku VIII. zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 37. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že vyhovující výrok nálezu vychází z toho, že při rozhodování obecných soudů o návrhu na určení výživného pro nezletilé dítě je částečné nevyhovění ("zamítnutí") návrhu zahrnuto ve výroku obecných soudů jen implicitně. 38. Od ústního jednání Ústavní soud upustil, neboť od něj nešlo očekávat další objasnění věci, a ani nepovažoval za potřebné provádět dokazování. 39. Úkolem krajského soudu nyní bude - ve světle výše uvedených závěrů - důkladně prověřit skutečnosti významné pro stanovení vyživovací povinnosti otce ve vztahu ke staršímu synovi a své závěry dostatečně upřesnit tak, aby v nich nebyly patrné znaky svévole, nebyly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a byly náležitě a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. 40. Ústavní soud si na tomto místě pro úplnost dovoluje znovu zdůraznit, že v nyní posuzované věci jde o velmi specifickou situaci, kdy spolu rodiče dvou (tehdy) nezletilých synů po rozvodu opět obnovili partnerský vztah i společnou domácnost. Při běžném chodu domácnosti by plnění vyživovací povinnosti rodičů k synům probíhalo tzv. naturálně a žádné výživné by ani jednomu z rodičů soudním rozhodnutím stanoveno nebylo. Mezi otcem a starším synem však byly již v této době velmi špatné vztahy, které ovlivňovaly i jeho participaci na čerpání "výživného" poskytovaného v naturální formě otcem (jídlo, výlety, dovolené, kapesné apod.). 41. Vzhledem k tomu, že krajský soud tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí přezkoumatelných způsobem nezohlednil a de facto blíže nijak přezkoumatelně nevyhodnotil, je třeba, aby tak učinil znovu nyní. Bude na něm, aby zjistil, jak starší syn čerpal od otce výživné, resp. zda tak vůbec činil a v jaké míře (pokud se mají jeho závěry opět odchýlit od úvah městského soudu); to platí tím spíše, že v daném případě je řada indicií napovídajících tomu, že otec staršímu synovi neposkytoval žádné výživné (byť v naturální formě). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu