Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS – METAL, s. r. o., sídlem Jiráskova 399/11, Krásno nad Bečvou, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem, Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2025 sp. zn. KSOS 39 INS 24539/2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Josefa Novosada a Mgr. Ladislavy Kolínové, insolvenční správkyně, sídlem Pardubická 298/22, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává následující. Stěžovatelka před Krajským soudem v Ostravě (dále též „krajský soud“ nebo „insolvenční soud“) požadovala, aby krajský soud určil lhůtu k uspokojení stěžovatelčiny pohledávky, přisouzené usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2025 sp. zn. 26 ICm 718/2025 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2025 sp. zn. 13 VSOL 194/2025, kterými byla vedlejší účastnici (insolvenční správkyni vedlejšího účastníka) uložena povinnost zaplatit stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 14 689 Kč a ve výši 2 601,50 Kč, celkem tedy 17 290,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení. Usnesení nabylo právní moci i vykonatelnosti, ale insolvenční správkyně na svém závazku i přes výzvu neuhradila ničeho. 3. Krajský soud však v záhlaví uvedeným rozhodnutím návrh stěžovatelky zamítl. Obecně platí, že k uplatnění pohledávek za majetkovou podstatou nebo pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou [§ 168 a § 169 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „IZ“] zákon nestanovuje žádnou lhůtu. Tyto pohledávky se uspokojují v průběhu insolvenčního řízení kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Nejzazší okamžik jejich uspokojení insolvenční zákon nestanoví, nicméně Vrchní soud v Praze ve svém usnesení č. j. 1 VSPH 42/2009-B-52 dovodil v případě konkursu, jehož se týká i posuzovaná věc, že se tak musí stát nejpozději před vydáním rozvrhového usnesení. Podle § 203 IZ žaloba na úhradu pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky na roveň jí postavené, podaná u obecného soudu má z hlediska věřitele význam jen tehdy, pokud insolvenční správce (jako osoba s dispozičními oprávněními) odmítá uhradit pohledávku za majetkovou podstatou, i když na její uspokojení má finanční prostředky (tzn., odmítá-li pohledávku za podstatou uznat). Žaloba nemá význam tehdy, jestliže insolvenční správce nemá žádné nebo nemá dostatek finančních prostředků na úhradu všech pohledávek za majetkovou podstatou nebo pohledávek na roveň jim postavených, které mají shodné pořadí uspokojení (srov. ust. § 305 odst. 2 IZ). Z obsahu spisu krajský soud dovodil, že insolvenční správkyně pohledávku věřitele eviduje a nerozporuje její zaplacení (body 2 a 7 napadeného usnesení). Z dalšího však vyplývá, že správkyně nemá v současné době dostatek finančních prostředků k uhrazení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. V současné chvíli tak nelze určit lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky. K jejímu uspokojení může dojít, až bude nepochybné, že je v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků, a uspokojením této pohledávky nebudou kráceny nároky ostatních věřitelů. V opačném případě by mohlo dojít k porušení základních zásad insolvenčního řízení i § 305 IZ, tedy poměrného uspokojení věřitelů. Krajský soud proto návrhu stěžovatelky nevyhověl. II. Argumentace v ústavní stížnosti 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Jde-li o lhůtu k plnění, tak byla v daném případě stanovena již přímo v pravomocném usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2025 sp. zn. 26 ICm 718/2025, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2025 sp. zn. 13 VSOL 194/2025 tak, že je insolvenční správkyně povinna zaplatit do tří dnů od právní moci usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 19. 9. 2025. S ohledem na pravomocné výroky již nelze polemizovat o jejich správnosti. Za této situace již insolvenční soud nemůže rozhodnout, že nelze určit lhůtu k uspokojení pohledávky. 5. Jde-li o přihlášené věřitele, pak je zde pouze jeden jediný věřitel a tím je samotná stěžovatelka. Její zjištěná pohledávka P2 ve výši 687 200 Kč byla v celém rozsahu insolvenční správkyni uspokojena. Ve hře je ještě pohledávka stěžovatelky P1 ve výši 8 318 800 Kč, jejíž určení však bylo co do částky 7 157 417,71 Kč zamítnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. 44 ICm 767/2020 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. 14 VSOL 62/2024 a tímtéž rozsudkem byla pohledávka určena jen co do částky 1 161 381,29 Kč. Proti zamítavé části rozsudku odvolacího soudu bylo stěžovatelkou podáno dovolání, o kterém doposud Nejvyšší soud nerozhodl. Dále bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. KSOS 39 INS 24539/2016 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2024 sp. zn. 3 VSOL 340/2024 rozhodnuto tak, že se celá přihlášená pohledávka P1 v celkové výši 8 318 800 Kč odmítá a právní moci tohoto usnesení účast stěžovatelky ve vztahu k této pohledávce P1 v insolvenčním řízení končí. I zde stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž doposud Nejvyšší soud nerozhodl. Významné však je, že celá pohledávka P1 je pohledávkou zajištěnou zástavním právem k nemovitostem insolvenčního dlužníka, takže i kdyby stěžovatelka uspěla v dovolacích řízeních a byla by uspokojována její pohledávka P1, dělo by se tak výlučně jen v rámci práva na oddělené uspokojení z předmětu zajištění. Vždy by tak zůstal k dispozici pro uspokojení jiných pohledávek majetek dlužníka sestávajícího ze splátek jeho starobního důchodu. Podle sdělení insolvenční správkyně ze dne 13. 11. 2025 má v majetkové podstatě k dispozici ze splátek důchodu insolvenčního dlužníka celkem 52 247 Kč. Z této částky lze jistě plně uspokojit pohledávku stěžovatelky ve výši 17 290,50 Kč. 6. Insolvenční soud, aniž by se zabýval tím, jaké pohledávky za majetkovou podstatou či postavené jim na roveň přicházejí v úvahu k uspokojení, a aniž by tyto pohledávky konkretizoval co do jejich právního základu, co do jejich výše a co do osoby věřitele, tak zcela mechanicky přejal stanovisko insolvenční správkyně, že zde takové pohledávky jsou a jejich existence brání uspokojení pravomocně přiznané pohledávky stěžovatelky, protože by tím bylo ohroženo případné poměrné uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou či jim postavených na roveň dle § 305 IZ. Takový postup je ústavně nepřijatelný a svévolný. III. Posouzení Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. V posuzované věci se ústavní stížnost týká částky 17 290,50 Kč, která představuje dlužnou náhradu nákladů řízení vedeného v rámci insolvenčního řízení. Pokud spor týkající se bagatelní částky neprovází žádná mimořádná okolnost, která by připuštění k věcnému přezkumu zakládala, je třeba ke sporu přistupovat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu jako k běžné bagatelní věci. Ne vždy je však hodnota sporu určující. Ústavněprávní relevance může být dána i vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, bod 33, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1121/25, bod 13). Nejde ale o rozhodující či jediné hledisko, zda se Ústavní soud bude tou či onou ústavní stížností plnohodnotně zabývat (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2571/16, bod 15, nebo sp. zn. II. ÚS 2355/22). V nyní posuzovaném případě Ústavní soud žádnou mimořádnou okolnost neshledal a stěžovatelka se k mimořádným okolnostem k věcnému posouzení bagatelní věci ani nijak nevyjádřila. 9. Ve své judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá již ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. To se týká i přezkumu rozhodování obecných soudů v otázkách týkajících se stále probíhajícího insolvenčního řízení. Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zasáhne toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle. 10. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že k uspokojení pohledávky dojde, avšak nikoliv nyní, ale až v budoucnu (nejpozději před vydáním rozvrhového usnesení). Jestliže stav majetkové podstaty uspokojení přisouzené pohledávky neumožňuje, insolvenční soud návrh podle § 203 odst. 5 IZ „protentokrát“ zamítne. Vyhovující i zamítavé rozhodnutí insolvenčního soudu má povahu rozhodnutí při dohlédací činnosti a není proti němu přípustný opravný prostředek. Úlohou Ústavního soudu není v probíhajícím insolvenčním řízení (a ještě před ukončením řady probíhajících sporů, na které sama stěžovatelka ústavní stížností upozornila), zasahovat do způsobu uspokojení pohledávek různých věřitelů. 11. V minulosti se Ústavní soud (kvazimeritorně) zabýval například situací, kdy podle § 203 odst. 5 IZ zatímně nebyla určena lhůta k uspokojení pohledávky ani určena část majetkové podstaty, z níž k tomuto uspokojení dojde. Ústavní soud tehdy vyslovil, že jde z podstaty věci o rozhodnutí procesní povahy, které nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní, to znamená, že stěžovateli nebyla upřena soudní ochrana v podobě uspokojení přiznané pohledávky či nuceného výkonu nařízením exekuce (usnesení sp. zn. III. ÚS 3654/17). V souladu se závěry vyplývajícími z právě citovaného usnesení, či z usnesení sp. zn. II. ÚS 1930/18 a sp. zn. I. ÚS 403/22, v nichž se zabýval skutkově a právně obdobnými případy, Ústavní soud konstatuje, že předmětem posouzení je toliko výklad a aplikace podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. 12. Vedlejší účastnice (insolvenční správkyně) v řízení před krajským soudem uvedla, že nárok stěžovatelky nerozporuje a pohledávku vede ve svém účetnictví mezi dalšími zapodstatovými pohledávkami. Uvedla, že aktuálně jsou v insolvenčním řízení vedlejšího účastníka mimo jiné vedeny incidenční spory stěžovatelky, o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Vedlejší účastnice ke dni podání evidovala na účtu majetkové podstaty částku 52 247 Kč, ale tuto částku nelze v současné době použít na úhradu zapodstatových pohledávek stěžovatelky s ohledem na další evidované a neuhrazené zapodstatové pohledávky. Konstatovala, že je již zřejmé, že výtěžek zpeněžení na účtu majetkové podstaty nebude stačit na 100 % úhrady zapodstatových pohledávek podle §§ 168 a 169 IZ. Insolvenční správkyně tak bude muset přistoupit k jejich úhradě podle § 305 IZ. V současné době tak nedokáže odhadnout míru procentuálního uspokojení všech zapodstatových pohledávek. Dále insolvenční správkyně eviduje neuhrazené hotové výdaje jako cestovné, archivace a poštovné. Tyto náklady jsou vždy stanoveny na konci insolvenčního řízení při vyčíslení a struktuře dokladů, kdy neuhrazené cestovní výdaje nyní činí 2 928 Kč, neuhrazené poštovné a neuhrazená odměna insolvenční správkyně budou vyčísleny v konečné zprávě a náklady spojené s ukončením konkurzu budu činit minimálně 500 Kč. S ohledem na skutečnost, že v insolvenčním řízení v současné době ještě probíhají incidenční spory a nelze odhadnout, zda i z těchto sporů bude uložena nějaká povinnost k úhradě nákladů řízení nebo zda v případě úspěchu žalobce nebude insolvenční správkyně tohoto věřitele uspokojovat, a po konečné zprávě tedy chystat rozvrhové usnesení, nedovoluje si insolvenční správkyně v tuto chvíli vyplatit právnímu zástupci stěžovatelky dlužnou částku v plné výši (viz bod 2 napadeného usnesení). Dospěl-li za této situace insolvenční soud v napadeném usnesení k závěru, že k uspokojení pohledávky stěžovatelky může dojít teprve tehdy, až bude nepochybné, že je v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků a uspokojením této pohledávky nebudou kráceny nároky ostatních věřitelů, Ústavní soud nemá důvod ve věci zasahovat. 13. Ústavní stížnost stěžovatelky je formulována s nevolí k postupu insolvenčního soudu v napadeném usnesení, který bez ohledu na pariční lhůtu v titulu o přiznání pohledávky (tj. v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2025 sp. zn. 26 ICm 718/2025 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2025 sp. zn. 13 VSOL 194/2025) nyní návrhu nevyhověl a lhůtu neurčil. Podle komentářové literatury se ve výroku rozsudku, jímž je žalované osobě s dispozičním oprávněním uložena povinnost uhradit přednostní pohledávku, pariční lhůta neuvádí. V tomto ohledu se prosadí speciální úprava § 203 odst. 5, podle níž o pariční lhůtě, jakož i o tom, z jaké části majetkové podstaty má být přisouzená pohledávka uspokojena, rozhoduje na návrh věřitele či osoby s dispozičním oprávněním insolvenční soud – tedy až v řízení, jehož výsledkem je usnesení napadené v nyní posuzované věci [srov. Řeháček, Oldřich, Vrba, Milan. § 203 (Uplatňování přednostních pohledávek). In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 11–12]. Ústavní soud se však nyní nezabýval titulem, ale pouze ústavní stížností napadeným rozhodnutím, které se porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky z výše uvedených důvodů nedopustilo. 14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu