Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Denisy Soukup Hrušákové, advokátky, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2024 č. j. 30 Co 221/2024-308 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. června 2024 č. j. 21 C 269/2022-300, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Oldřicha Černoška a Dominiky Čermákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného odvolání se podává, že obvodní soud přiznal stěžovatelce odměnu za její zastupování v řízení ve výši 47 795 Kč. Vedlejší účastník se v tomto řízení domáhal určení, že bytová jednotka náleží do společného jmění manželů vedlejších účastníků. Stěžovatelka byla obvodním soudem ustanovena jako zástupkyně vedlejší účastnice. V ústavní stížností napadeném usnesení vycházel obvodní soud při určení výše odměny za zastupování z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění platném a účinném ke dni vydání rozhodnutí. Obvodní soud k tomu uvedl, že při určení tarifní hodnoty nevycházel z nominální hodnoty nemovitosti, jejíž vlastnictví bylo předmětem sporu. V řízení nebyla cena nemovitosti prokázána a provádění dokazování pouze za tímto účelem by bylo podle obvodního soudu neekonomické. Obvodní soud se neztotožnil s názorem, že k určení hodnoty nemovitosti postačuje údaj uvedený na webovém portálu blíže nespecifikovaného provozovatele, který vycházel pouze z informací do něj vložených jednou ze stran sporu. 3. Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že i podle judikatury Nejvyššího soudu je při určení tarifní hodnoty třeba primárně vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Nelze-li však hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je třeba za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle § 9 advokátního tarifu. Pojem "nepoměrné obtíže" podle Nejvyššího soudu znamená, že z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad, týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování její hodnoty by si vyžádalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností, rozhodných pro zjištění ceny nemovitosti. Stěžovatelka odvíjí tarifní hodnotu od cenové mapy, která pracuje s odhadovanou cenou v rozmezí 6 950 000 Kč až 8 080 000 Kč, případně odkazuje na kupní cenu předmětné věci stanovenou v kupní smlouvě z roku 2016 ve výši 2 310 000 Kč. Již tyto tři rozdílné údaje indikují vynaložení nákladů a úsilí na zjištění hodnoty sporu a lze je posoudit jako nepoměrné obtíže při stanovení tarifní hodnoty. To navíc v situaci, kdy předmětem sporu není samotné určení vlastnictví k nemovitosti, ale určení, že předmětná nemovitost náleží do společného jmění manželů. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka uvádí, že před obvodním soudem účtovala odměnu za jeden úkon právní služby podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k bytové jednotce, která je penězi ocenitelná a její cena byla od počátku řízení známa. Tržní odhad považuje stěžovatelka za dostatečný podklad pro určení ceny nemovitosti. Stěžovatelka dále uvádí, že soud mohl vycházet z ceny nemovitosti uvedené v kupní smlouvě, kterou ani jedna ze stran nerozporovala. Protože ceny nemovitostí od uzavření kupní smlouvy neklesají, soud mohl při stanovení tarifní hodnoty vycházet z ceny jí uvedené. 5. Stěžovatelka dále uvádí, že i kdyby bylo na místě aplikovat § 9 advokátního tarifu, měla být tarifní hodnota určena podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (ve znění platném a účinném ke dni vydání rozhodnutí), protože se jedná o určení vlastnického práva k nemovité věci. 6. Soudy podle stěžovatelky svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Soudy jsou při rozhodování o odměně za zastupování povinny zjistit všechny relevantní skutečnosti a případně poskytnout ustanovenému advokátovi možnost vyúčtování doplnit. Rozdíl mezi účtovanou výší odměny (655 602,20 Kč) a přiznanou výší (47 795 Kč) je výrazný. Přitom se Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 vyslovil tak, že čím vyšší je disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 advokátního tarifu ve srovnání s odměnou podle § 9 advokátního tarifu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. Znalecký posudek přitom není jediným způsobem zjištění hodnoty sporu. Stěžovatelka upozornila i na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 8. Obzvlášť zdrženlivě přistupuje Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení. V bodě 34 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. 9. Obdobně přistupovala k přezkumu rozhodnutí soudů o nákladech řízení i dřívější judikatura Ústavního soudu, a to s odkazem na doktrínu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). 10. S ohledem na uvedené Ústavní soud připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu může být jen zjevná svévole nebo jiný závažný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. V těchto intencích posoudil Ústavní soud také stěžovatelkou napadená rozhodnutí. 11. Postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný (shodně i nález Ústavního soudu IV. ÚS 2688/15, na který odkazuje stěžovatelka). Existence nepoměrných obtíží musí být posouzena s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Soudy přitom musí své závěry náležitým způsobem odůvodnit. 12. Obvodní soud ve svém, byť stručném, odůvodnění vysvětluje, proč ve věci neaplikoval § 9 advokátního tarifu. Stejně tak postupoval i městský soud, který své závěry odůvodnil podrobněji. Městský soud argumentuje tím, že cenová mapa, na níž odkazuje stěžovatelka v odvolání, pracuje s odhadovanou cenou v poměrně velkém cenovém rozmezí a další údaj o ceně pak vychází z kupní ceny stanovené v kupní smlouvě z roku 2016. Z ústavního hlediska proto nelze odůvodněním napadených rozhodnutí a závěrům v nich obsažených nic vytknout. 13. Ústavní soud neshledal určení tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu ve světle závěrů obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí zjevně svévolným a v aplikaci podústavního práva obecnými soudy nespatřuje žádný ústavněprávní deficit. Neshledává proto ani rozpor s nálezem sp. zn. III. ÚS 2801/11, na který odkazuje stěžovatelka. 14. Ústavní soud však znovu připomíná, že považuje za problematické, že některé "fiktivní" tarifní hodnoty obsažené v § 9 advokátního tarifu, zejména ve věcech určení existence práva či právního vztahu a neplatnosti právního jednání podle § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. a), který se týká nemovitých věcí, a ve věcech žalob o nahrazení projevu vůle podle § 9 odst. 3 písm. b), mohou být i přes nedávnou novelizaci tohoto ustanovení (a procentuálně významného zvýšení tarifní hodnoty) někdy až v hrubém nepoměru ke skutečné hodnotě předmětu řízení. Soudní řízení je spojeno s finančními a časovými náklady, kvůli nimž se jednotlivci zpravidla do vedení sporu pouští až v situaci, kdy má předmět sporu významně vyšší hodnotu, než by odpovídalo fiktivním částkám v § 9 advokátního tarifu (pro věci v odstavci 3 činí taková hodnota 65 000 Kč a pro věci v odstavci 4, který se týká určovacích žalob ve vztahu k nemovitým věcem, pak 113 000 Kč). Bylo by tak vhodné, aby Ministerstvo spravedlnosti zvážilo změnu koncepce úpravy tarifní hodnoty některých věcí zmiňovaných v § 9 advokátního tarifu, kde předmětem sporu není přímo peněžité plnění, ale zprostředkovaně je lze vyjádřit v penězích. Nabízí se kombinace zvýšení fiktivní tarifní hodnoty a zastropování tarifní hodnoty skutečné. Zejména v situacích, kde vyjádření v penězích je (objektivně) možné, ale je spojeno s nepoměrnými obtížemi, a vyhláška pak vede k aplikaci § 9 advokátního tarifu, může vznikat neopodstatněná výrazná disproporce mezi "fiktivní" tarifní hodnotou a skutečnou, jen obtížně zjistitelnou, hodnotou (z poslední doby k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. II. ÚS 297/26, bod 42). 15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že i pokud by soud namísto § 8 advokátního tarifu aplikoval § 9, měl správně použít § 9 odst. 4 písm. b) [§ 9 odst. 4 písm. a) platného a účinného advokátního tarifu], nikoli § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, zda stěžovatelka tuto námitku uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si proto vyžádal její odvolání proti usnesení obvodního soudu. Ani z něj se však nepodává, že by byla tato námitka v odvolacím řízení vznesena. Stěžovatelka to ostatně netvrdí ani v ústavní stížnosti a obecným soudům ani nevytýká, že se touto otázkou nezabývaly. Protože stěžovatelka neučinila tuto právní otázku součástí přezkumu obecnými soudy, nemůže se takto vznesenou námitkou, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, zabývat ani Ústavní soud. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti jde tedy o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu [srov. např. nálezy ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20 (N 96/113 SbNU 132), ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. 16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Jiří Přibáň předseda senátu