Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou, sídlem Jihlavská 422/36, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2025 č. j. 39 Co 292/2025-823, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2026 č. j. 39 Co 292/2025-876 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. dubna 2025 č. j. 68 P 30/2024-689, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a P. S., nezl. S. S. a nezl. M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Řízení se zastavuje v části směřující proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2025 č. j. 39 Co 292/2025-823, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2026 č. j. 39 Co 292/2025-876, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. dubna 2025 č. j. 68 P 30/2024-689, a to v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti otce přispívat na výživu nezl. M. S. částkou 4 500 Kč. II. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 3, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V posuzované věci byly poměry nezletilých naposledy upraveny rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 8. 2022 č. j. 68 Nc 14020/2022-110, jímž schválil dohodu rodičů, podle které byli nezletilí svěřeni do výlučné péče stěžovatelky s tím, že se počínaje lednem 2023 budou stýkat s vedlejším účastníkem - otcem v sudých kalendářních týdnech od pátku do neděle a v lichých kalendářních týdnech od středy do čtvrtka. Dále byl upraven styk po dobu prázdnin a otci stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou ve výši 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého částkou ve výši 3 500 Kč měsíčně. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů tak, že otec o ně bude pečovat v sudých kalendářních týdnech od středy do čtvrtka a lichých kalendářních týdnech od pondělí do úterý a od pátku do neděle; ve zbývajícím čase bude o nezletilé pečovat stěžovatelka (výrok I) a rozhodl o zvláštní úpravě péče o nezletilé o svátcích a prázdninách (výroky II až VI a výrok VIII); tím změnil výrok I. rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 8. 2022 č. j. 68 Nc 14020/2022-110, v rozsahu péče o nezletilé a styk s nezletilými (výrok IX); u výroků IV a VI vyslovil jejich předběžnou vykonatelnost (výrok VII). Dále soud zvýšil výživné pro oba nezletilé a stanovil otci povinnost platit nezletilé částku ve výši 5 300 Kč měsíčně a nezletilému částku ve výši 4 500 Kč měsíčně (výroky X a XI) a rovněž stěžovatelce stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilých částkami 1 200 Kč měsíčně pro nezletilou a 1 000 Kč měsíčně pro nezletilého (výroky XII a XIII). Na závěr soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIV). 4. Obvodní soud shledal důvody pro změnu formy péče, byť se rozsah času stráveného nezletilými s otcem oproti dosavadní úpravě zásadně nezměnil. Důvodem pro změnu byla primárně změna rozvržení práce otce (stěžovatelka netvrdila, že by jí změna činila potíže). Ke změně formy péče (doposud byli nezletilí v péči stěžovatelky a otci byl stanoven styk s nimi) přistoupil obvodní soud z toho důvodu, aby lépe demonstroval shodné postavení rodičů v této věci, tj. i shodné rozhodování o jejich záležitostech. Obvodní soud v řízení provedl řadu důkazů a neopomenul přistoupit ani k pohovoru s nezletilou. Soud se v průběhu řízení zabýval též poukazem stěžovatelky na nedobrý vztah nezletilých (zejména dcery) k partnerce otce; uvedl, že ve skutečnosti nezletilá opakovala jednu příhodu o cestě do ZOO, kdy nemohla sedět vepředu a nezletilý pouze řekl, že "ho určitě štve, ale už neví čím, ale určitě něčím ano". Rovněž poukázal na to, stěžovatelka v rámci jednání deklarovala zájem na tom, aby se otec s nezletilými stýkal více, avšak v návrhu prosazovala velmi minimalistický rozsah jejich styku. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, změnil rozsudek obvodního soudu, a to následovně: v rozsahu péče o nezletilé pouze změnil dobu předávání/přebírání nezletilých, přičemž samotný rozsah zůstal co do dnů totožný; upravil zvláštní režim péče o nezletilé v období prázdnin a svátků; stanovil stěžovatelce i otci výživné pro nezletilé v téže výši (výrok I) a poté rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Ztotožnil se se závěry obvodního soudu ohledně změny poměrů i s vhodností asymetrického rozložení péče o nezletilé. Zohlednil mj. i to, že podle obsahu spisu doposud styky otce s nezletilými neprobíhaly nerušeně (stěžovatelka do jejich průběhu nevhodně zasahovala a nerespektovala otce ani jeho osobní prostor) nebo neprobíhaly vůbec. Soud uzavřel, že oba rodiče jsou schopni a ochotni poskytovat nezletilým plnohodnotnou péči a vytvořit jim potřebné zázemí; na tom nic nemění ani postoj nezletilé plynoucí z pohovoru před obvodním soudem. S ohledem na dostatečné množství důkazů a vyjádření obou rodičů soud nepovažoval za nutné doplňovat dokazování opakovaným pohovorem s nezletilými; vztahy v rodině a postoje jednotlivých jejích členů vyplynuly v dostatečné míře z již provedených důkazů. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak probíhal pohovor s nezletilou před obvodním soudem, resp. proti tomu, jak byl jeho obsah soudem vyhodnocen v kontextu předchozího sdělení nezletilé při pohovoru před orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"). Namítá, že soud se vůbec nezabýval tím, jak by si nezletilá přála uspořádání péče do budoucna a v kontextu celého rozhodnutí soud k jejímu názoru nepřihlížel; nadto se dostatečně nevypořádal ani s tím, proč k němu nepřihlédl. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že nezopakoval pohovor s nezletilou přesto, že uplynul dlouhý časový úsek (rok a čtvrt) a ta nemohla svůj názor nijak vyjádřit; zdůrazňuje, že nezletilé bylo v době rozhodování městského soudu již 10 let. Obecné soudy podle stěžovatelky z těchto důvodů dostatečně nezjistily skutkový stav věci, pakliže bylo v řízení zjišťování názoru nezletilé silně upozaděno. Svou argumentaci následně podporuje řadou rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se participačními právy nezletilých a akcentuje věkovou hranici, od níž má být zjišťován názor nezletilých na rodinné uspořádání. 7. V "druhé" části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na rozpor mezi výrokem městského soudu a jeho odůvodněním u výše výživného stanoveného otci ve prospěch nezletilého syna. III. Řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud v návaznosti na vydání opravného usnesení městského soudu ze dne 27. 3. 2026 č. j. 39 Co 292/2025-876, kterým byla opravena zjevná nesprávnost v částce výživného uloženo otci ve prospěch nezletilého syna (oprava nesprávné částky 3 500 Kč na 4 500 Kč), zaslal stěžovatelce dne 16. 4. 2026 žádost o sdělení, zda nadále trvá na ústavní stížnosti. 9. Stěžovatelka přípisem ze dne 20. 4. 2026 sdělila, že bere ústavní stížnost zpět (pouze) v rozsahu tykajícím se výživného na nezletilého syna (čl. IV. ústavní stížnosti). Ve zbytku stěžovatelka na podané ústavní stížnosti setrvala. 10. Podle § 77 zákona o Ústavním soudu může stěžovatelka vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. Protože stěžovatelka sdělením ze dne 20. 4. 2026 vzala částečně svou ústavní stížnost zpět, Ústavní soud řízení v části směřující proti výroku I. napadeného rozsudku městského soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti otce přispívat na výživu nezletilého syna částkou 4 500 Kč, zastavil (výrok I). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Výjimkou jsou výroky rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v jakém byly změněny napadeným rozsudkem městského soudu. Ústavní soud není příslušný k rušení výroků, které byly již zrušeny či změněny [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbytku přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. 13. V nyní posuzované věci stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů jako celek (s výjimkou části, v níž byla vzata ústavní stížnost zpět). Její argumentace a námitky však směřují výlučně proti postupu obecných soudů při zjišťování názoru nezletilé dcery a hodnocení provedeného pohovoru obecnými soudy, resp. absence jeho (opakovaného) provedení městským soudem. 14. K účasti dětí v řízeních, která se jich dotýkají, existuje četná judikatura Ústavního soudu, přičemž z poslední doby lze odkázat například na nálezy ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24 či ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1192/22. 15. Podstatou participačního práva je, aby dítě nebylo vyloučeno z rozhodování o své osobě a různých aspektech svého života, aby se cítilo součástí tohoto rozhodování a nebylo jen pasivním příjemcem rozhodnutí o sobě sama (usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20, bod 15). Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je zásadním vodítkem jeho názor (nálezy ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14, bod 20, či ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19, bod 18), samozřejmě za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby bylo schopné jej formulovat. Obecně platí, že čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti (nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 23). 16. Soudy musí názor nezletilých při svém rozhodování vždy pečlivě zvážit, což ale neznamená, že mají rozhodovat pouze tak, jak si dítě přeje, neboť musí přihlédnout i k dalším významným skutečnostem (nález ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1677/23, bod 35 a násl., nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14, bod 20; obdobně rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006, č. 18249/02, § 57 až 59). Prioritním hlediskem je zájem dítěte (nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19, bod 2, 5). Pokud soud nehodlá k jednoznačně formulovanému názoru dětí přihlédnout, musí své závěry patřičně odůvodnit. Upustit od přímého zjišťování názoru nezletilého dítěte lze jen v jeho zájmu a s dostatečným odůvodněním (nález ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19, bod 18, či nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13). 17. Ve vztahu k nyní posuzované věci obecné soudy rozhodovaly o změně dosavadního rozvržení péče o nezletilé, kdy otci byl stanoven pouze styk a pečující osobou byla stěžovatelka. Co do rozsahu času tráveného u každého z rodičů však nejde o změnu nijak zásadní; jde prakticky o navýšení o jeden den (resp. noc), který budou nezletilí trávit "navíc" u otce (z pondělního odpoledne do úterního rána). V tomto ohledu jde též o uvedení do souladu s principy a standardy právní úpravy účinné od 1. 1. 2026, kdy již nově není stanoven styk s nezletilým, ale nezletilí jsou zásadně v péči obou rodičů. 18. Obecným soudům nelze v nyní posuzované věci upřít, že by nesledovaly nejlepší zájem nezletilých, který byl předním hlediskem při jejich rozhodování. Při svém rozhodování vzaly v úvahu i všechny další pro posouzení věci významné okolnosti a podle zjištění Ústavního soudu se věcí řádně zabývaly. Neopomenuly přitom v rámci provádění dokazování zjišťovat názor nezletilé (tehdy ve věku 9 let; nezletilý syn měl 5 let). Z pohovorů s nezletilou provedenými před OSPODem i obvodním soudem přitom nevyplývá její negativní vztah k otci, případně jakákoliv jiná skutečnost objektivně bránící asymetrickému rozložení péče o ni (resp. o oba nezletilé) mezi rodiče (viz. též obsah zprávy Dětského krizového centra ze dne 19. 3. 2025, č. l. 652 a násl spisu); nezletilá nehovoří o konfliktech s otcem, pouze s jeho přítelkyní, resp. - jak uvádí obecné soudy - opakuje primárně jednu konfliktní situaci při cestě ze ZOO. Z rozhodnutí obecných soudů navíc plyne, že oba rodiče jsou schopni a ochotni poskytovat nezletilým plnohodnotnou péči a vytvořit jim potřebné zázemí. Pokud nezletilá vyjadřuje při pohovorech obavy stran trávení více času u otce i v týdnu (dojíždění do školy, příprava na školu), jde o zcela přirozenou reakci na dosud neznámou situaci; podle všeho nejde o reakci na nějakou její negativní zkušenost (resp. nic takového neuvádí). Jak již vyplynulo z odůvodnění napadených rozhodnutí, dosavadní styk nezletilých s otcem probíhal pouze o víkendech, a to před soudem schválenou dohodou předpokládající též styk otce s nezletilými v průběhu týdně. Lze proto jen apelovat na otce, aby se její obavy snažil rozptýlit a věnoval jí potřebný čas i péči v rámci školní přípravy. 19. Pokud městský soud dokazování provedením pohovoru s nezletilou nezopakoval, nelze v tomto konkrétním případě v jeho postupu shledávat porušení základních práv nezletilé, potažmo stěžovatelky. Městský soud tento svůj postoj zdůvodnil, přičemž uzavřel, že skutkový stav byl z jeho pohledu již dostatečně zjištěn v řízení před obvodním soudem a plyne z obsahu spisu, jakož i z vyjádření obou rodičů. Proto nepřistoupil k zopakování pohovoru s nezletilou, a naopak poukázal na zátěž, kterou taková situace pro nezletilé obecně představuje. V posuzované věci je třeba zohlednit i to, že neuplynul nijak zásadně dlouhý časový úsek mezi oběma soudními rozhodnutími, navíc za situace, kdy městský soud změnil rozsudek obvodního soudu jen formálně a rozsah péče obou rodičů zůstal prakticky nezměněn (na rozdíl oproti situaci řešené například ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2364/24). Ani z odůvodnění napadených rozhodnutí či vyjádření (podání) rodičů přitom neplynou žádné skutečnosti, které by bylo třeba prokazovat a blíže "zkoumat" znovu v odvolacím řízení při pohovoru s nezletilou. 20. Obecné soudy názor nezletilé zjistily (u nezletilého syna vzhledem k jeho věku názor ve smyslu vedení pohovoru zjišťován nebyl), provedly jej jako důkaz a následně jej i hodnotily a zohlednily, přestože jej zcela nevyslyšely; na uvedeném přitom nemá nijak zásadní vliv věk nezletilé. Nelze totiž bez dalšího opomíjet i v průběhu řízení zjištěné náznaky možného ovlivňování nezletilých stěžovatelkou. Ve světle již uvedeného není závěr obecných soudů, podle něhož v "prostředí kontroly a ovlivňování dětí nešlo takovému přání vyhovět", nijak extrémním či svévolným. 21. Pro úplnost je možné dodat, že ačkoliv stěžovatelka správně uvádí, že rovnoměrná střídavá péče nemá být "automatickým" řešením (nález ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2007/25) a ke střídavé péči se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. ze dne 15. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3060/25, bod 19). Pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, oba mají o jeho výchovu zájem a oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, které vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Obecné soudy tak nemohou střídavou péči vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve výlučné péči (srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13). Podstatné je totiž to, že obecné soudy v posuzované věci neshledaly žádné důvody, které by bránily svěření nezletilých do střídavé péče rodičů, a to i za účelem zajištění rovnocenného rozdělení práv a povinností k nezletilým; fakticky totiž nejde o rovnocennou střídavou péči, ale o asymetrický model, kdy nezletilý se stěžovatelkou tráví 10 nocí a se stěžovatelem 4 noci v rámci dvoutýdenního režimu rozdělení péče. 22. Obecné soudy ve věci rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a přezkoumatelným způsobem objasnily na základě jakých úvah rozhodly. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. 23. Z těchto důvodů Ústavní soud ve zbylé části ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu