Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. P., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2025 č. j. 8 Tdo 520/2025-1127, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 8 To 85/2024-1031 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2024 č. j. 80 T 2/2024-876, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Předmětem řízení je tragické vyústění konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným, kdy v úvodní části byl aktivnější poškozený, avšak poté, co místo konfliktu opouštěl (utíkal), zaútočil na něj stěžovatel nožem. Útokem stěžovatel způsobil poškozenému pouze drobné povrchové zranění, zasáhl ale syna poškozeného (4 roky), kterého držel poškozený v náručí, a způsobil mu zranění, kterým nezletilý syn na místě podlehl. 2. Pro uvedené jednání bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin vraždy spáchaný ve stádiu pokusu (§ 140 odst. 1 k § 21 odst. 1 trestního zákona), přečin usmrcení z nedbalosti (§ 143 odst. 1 trestního zákoníku) a přečin nebezpečného vyhrožování (§ 353 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku). Shodně byla koncipována i obžaloba. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") však uznal stěžovatele vinným z přečinu výtržnictví (§ 358 odst. 1 trestního zákoníku), pokusu přečinu ublížení na zdraví (§ 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 trestního zákoníku) a ze zvlášť závažného zločinu vraždy [§ 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku]. Za to stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně na náhradu škody 15 356 Kč s příslušenstvím. Poškozený byl se svými nároky odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odvolání stěžovatele i státního zástupce ve veřejném zasedání zamítl. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné i přesto, že se státní zástupce ve vyjádření k dovolání přiklonil k námitce stěžovatele stran právní kvalifikace, neboť jeho jednání, při absenci srozumění s možným fatálním následkem, nepovažoval za úmyslné. II. Argumentace stěžovatele 6. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů byla porušena zásada obžalovací, neboť popis skutku v rozsudku je odlišný. V důsledku svévolně nesprávné kvalifikace věci obecnými soudy byl přečin usmrcení z nedbalosti překvalifikován na zvlášť závažný zločin vraždy. Těžištěm je naplnění subjektivní stránky trestného činu, zda stěžovatel chtěl usmrtit nezletilého nebo jeho otce. K tomu stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 3 Tdo 859/2018, i na znalecký posudek vyhotovený k projednávané věci. Podle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s možností skutkového omylu na straně pachatele, neboť směřoval-li útok stěžovatele proti otci, nelze dovozovat jeho srozumění s usmrcením syna. Motivací stěžovatele přitom byla ochrana okolních osob a nikoli úmysl kohokoli usmrtit. Stěžovatel byl pod vlivem návykových látek, což rovněž snižuje jeho schopnost být s čímkoli srozuměn. V řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel chtěl ublížit nezletilému, existovaly tedy pochybnosti, pro které měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Proto je rovněž nepřípadná právní kvalifikace, která je v rozporu s principem nullum crimen sine lege, kdy stěžovatel byl odsouzen za jednání, které nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy. Dále má za to, že trest nesplňuje ani požadavek proporcionality trestní represe, a proto je s ohledem na okolnost případu nepřiměřeně přísný. Obecné soudy se bez přesvědčivého zdůvodnění přiklonily k verzi pro stěžovatele nepříznivější, čímž vznikl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl stěžovatel napadená rozhodnutí zrušit. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími písemnostmi a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. V souladu se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud předně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat. Tato maxima jsou prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a proto je Ústavní soud ve vztahu k procesnímu postupu obecných soudů povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takovou situaci Ústavní soud v projednávané věci neshledal. a) napadená rozhodnutí 10. Z rozsudku krajského soudu se podává, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, zejména byli slyšeni svědci (body 2-40), byla provedena znalecká zkoumání a slyšení znalců (body 41-60) a byly vyhodnoceny kamerové záznamy i záznamy rekonstrukce (body 61-79). Krajský soud učinil skutková zjištění podrobnou analýzou konfliktu mezi poškozeným, svědky a stěžovatelem (body 127-216), zabýval se vlivem návykových látek na stěžovatele (body 231-236) i s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. Tpjn 300/2020 a rovněž způsobem vzniku smrtelného zranění poškozeného nezletilého. Krajský soud rovněž posuzoval aplikaci zásady in dubio pro reo (body 250-251) na otázky, u nichž existovaly důvodné pochybnosti. 11. Na základě svých zjištění krajský soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než jak byly uvedeny v obžalobě, neboť v ní popsaný průběh skutkového děje neměl oporu v soudem podrobně provedeném dokazování a vycházel pouze z nepřesné rekonstrukce, při níž nastalo "svévolné pozměnění podstatných okolností" (bod 254). Krajský soud se dále zabýval věrohodností jednotlivých výpovědí, vyloučil (jako nelogickou) výpověď jednoho svědka a jako zcela nevěrohodnou výpověď poškozeného (body 263-264). Na základě uvedených poznatků vyslovil krajský soud právní závěry (body 267-390), v nichž se zabýval naplněním znaků skutkové podstaty trestných činů (body 274 a násl.). Důkladně se přitom zabýval subjektivní stránkou trestných činů obecně (body 308-311) a následně podrobně k jednotlivým trestným činům - vraždy (body 312-337), ublížení na zdraví (body 338-352) a výtržnictví (body 353-361). 12. U trestného činu vraždy krajský soud vyloučil úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] tedy snahu usmrtit nezletilého. Z podrobného popisu rozhodného útoku však dovodil nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] tedy, že stěžovatel měl v době útoku dostatek informací o tom, že při útoku nožem může malému, subtilnímu dítěti (výška 105 cm, hmotnost 16 kg) v náručí poškozeného způsobit fatální zranění a byl s takovým následkem srozuměn. "V případě nepřímého úmyslu je tedy volní složka dána v nižší intenzitě, kdy pachatel o následek neusiluje, ale s jeho možným způsobením je srozuměn. Na srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1409/2016)." (bod 313, str. 52). Krajský soud rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 859/2018, podle kterého: "Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl". Rozhraničením nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti se krajský soud podrobně zabýval v bodech 319-321 a konstatoval, že jednání stěžovatele nepostrádalo racionální znaky (body 323-325), účinek drog nebyl forenzně významný a stěžovatel si byl, i dle znaleckých posudků, schopen uvědomit, jaké důsledky mohou při jeho útoku nožem nastat. Proto krajský soud uzavřel, že stěžovatel vedl výpad nožem "vědomě a chtěně" a "zcela projevil navenek vůli vést konflikt" s poškozeným (otcem) "tímto způsobem", a proto uzavřel: "S ohledem na skutečnost, že mechanismus jednání obžalovaného byl poměrně jednoduchý, spočíval ve výpadu nožem proti lidskému tělu, a to do citlivé nechráněné části, kterou prochází životně důležitá infrastruktura lidského těla, s ohledem na rozumové schopnosti obžalovaného a stav, ve kterém se v průběhu konfliktu nacházel, kdy tyto skutečnosti soud rozvedl shora, dospěl soud k závěru, že příčinný průběh tohoto děje byl pro svou jednoduchost a pro vlastnosti obžalovaného pro obžalovaného natolik předvídatelný, že s ním musel být srozuměn. Proto soud ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem dovodil u obžalovaného zavinění ve formě nepřímého úmyslu. ...soud s ohledem na věk obžalovaného a s ním spojené životní zkušenosti dospěl k závěru, že obžalovaný si byl plně vědom skutečnosti, že trestná činnost spojená s násilným útokem za užití nože proti lidskému tělu může ohrozit či porušit lidský život coby předměty ochrany tohoto trestného činu." (body 333-335). 13. Dále se krajský soud zabýval premeditací - rozhodovací fází volního jednání stěžovatele (body 362-377) kdy připomněl, že výpad nožem nastal po návratu stěžovatele na místo konfliktu. Krajský soud dále posuzoval podmínky nutné obrany (body 378-383), nezjistil však, že by užití nože bylo bezprostřední reakcí na předchozí útok poškozeného na stěžovatele, který se z místa konfliktu nejprve vzdálil, aby se vrátil a zaútočil nožem na poškozeného, a to až poté, co ten zvedl svého nezletilého syna a stěžovatele tedy již neohrožoval. Konečně se krajský soud zabýval i možností kvalifikovat trestný čin jako zabití (body 384-390). Pro naplnění požadavků na aplikaci této privilegované skutkové podstaty však neshledal ani tak silné rozrušení stěžovatele, případně předchozí zavrženíhodné chování poškozeného [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 7 Tdo 18/2018 či ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 8 Tdo 568/2020], které by odůvodnilo změnu racionálního chování stěžovatele. 14. Závěrem krajský soud vysvětlil důvody, které jej vedly k odlišné právní kvalifikaci oproti obžalobě (body 391-396), kdy hodnotil konzumpci trestného činu nebezpečného vyhrožování, intenzitu útoku proti poškozenému a výpad proti nezletilému poškozenému (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1409/2016). Při rozhodování o trestu (body 397-406) hodnotil trestní minulost i možnosti resocializace stěžovatele, který se stíhaného jednání dopustil v době předchozího podmíněného odsouzení. 15. V odvolání stěžovatel namítal, že nebyla zachována totožnost skutku, rozsudek byl formulován výrazně v jeho neprospěch, byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, důkazy byly hodnoceny selektivně a bez ohledu na rozpory ve výpovědích svědků. Státní zástupkyně ve svém odvolání tvrdila, že krajský soud na základě nesprávného dokazování věc nesprávně právně kvalifikoval a nadto pominul výhružky stěžovatele poškozenému smrtí. Poškozený brojil proti výroku o nemajetkové újmě. 16. Podle vrchního soudu vycházel krajský soud z důkazů provedených v hlavním líčení, aniž by některý z relevantních důkazů opomenul. Vrchní soud nadto provedl nový důkaz - znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky. 17. Za zásadní odvolací námitku proti rozsudku nalézacího soudu považoval vrchní soud skutková zjištění týkající se jednak časové souslednosti otočení poškozeného a výpadu stěžovatele nožem a jednak pozice poškozeného (otce) v okamžiku útoku. Vrchní soud odkázal na velmi podrobné hodnocení těchto otázek krajským soudem (bod 27), který na základě důkladně provedených důkazů uzavřel, že útok nožem nastal až poté, co se poškozený otočil čelem ke stěžovateli a syna v náručí držel "jako štít". Vrchní soud poznamenává, že tento závěr plyne i z výpovědi stěžovatele, který ke skutku vypovídal pouze v přípravném řízení: "vzal dítě do ruky, otočil se, ‚nastavil dítě' a pak se stalo, co se stát nemělo" (bod 28 usnesení); časovou souslednost potvrdila i další svědectví. Vrchní soud považoval za prokázané, že stěžovatel zaútočil nožem až v okamžiku, kdy již viděl, že poškozený drží svého syna v náručí, stěžovatele neohrožuje a nemůže se bránit. Následně vrchní soud vyhodnotil znalecký posudek, řešící možnou pravděpodobnost skutkového děje s tím, že posudek není použitelný pro posouzení právní otázky zavinění. Dále vrchní soud uvedl, že totožnosti skutku byla zachována, neboť jde o totožný skutek v jednání i v následku. Uvedení podrobností o počátku a průběhu konfliktu a zpřesnění postavení poškozených nemá žádný vliv. Jde-li o tvrzené pominutí vyhrožování, vrchní soud připomněl, že při nejednoznačných výpovědích svědků nebylo možné vycházet z výpovědi poškozeného, který byl shledán nevěrohodným. 18. Otázkou posouzení úmyslu nepřímého se vrchní soud zabýval v bodech 40-45, dovodil správnost závěrů krajského soudu a uvedl: "Obžalovaný však věděl, za situace kdy dítě (výška 105 cm, hmotnost 16 kg) v náručí otce zakrývá takřka celou jeho horní část (na kterou útočil), že výpadem nožem může usmrtit dítě, usmrtit jej sice nechtěl, neboť výpadem nožem sledoval realizaci jiného cíle (ublížit otci), ale spoléhal jen na šťastnou náhodu, která by mohla objektivně zabránit následku, který by si představoval jako možný. V souzené věci nebyla zjištěna žádná okolnost, pro kterou by obžalovaný mohl spoléhat na to, že následek nenastane, spolehnul se na náhodu, zda nožem trefí dítě nebo otce. Otce škrábl na paži, dítě usmrtil ranou do krku. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (viz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 859/2018)". 19. Vrchní soud se zabýval i přiměřeností úhrnného trestu za tři trestné činy, kdy pro nejzávažnější z nich [§ 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku] stanoví zákon trest v rozmezí 15 až 20 roků. Uložený trest je proto i s ohledem na osobnost stěžovatele a jeho dosavadní způsob života přiměřený a řádně odůvodněný. Nepřiměřeným by byl trest, který by neodpovídal rozhodným kritériím, povaze a závažnosti trestného činu, poměrům stěžovatele, možnosti jeho nápravy a nezohledňoval by polehčující i přitěžující okolnosti. 20. Nejvyšší soud se ve svém usnesení zabýval tvrzeným porušením zásady in dubio pro reo a uzavřel, že v řízení nevyvstaly pochybnosti, které by odůvodňovaly její aplikaci (bod 18). Nezjistil ani naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], zahrnujícího i posouzení subjektivní stránky trestného činu a popsal (body 20-21), na základě jakých úvah má za to, že srozumění s fatálním následkem, ač jej pachatel nepovažuje za přímý cíl (je-li následek nechtěný - vedlejší důsledek jeho jednání), jde o srozumění s následkem. Za správné označil Nejvyšší soud i závěry krajského soudu týkající se průběhu nejdůležitější části skutkového děje a z ní plynoucí právní kvalifikace věci. b) posouzení věci 21. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věci věnovaly důkladně, především krajský soud, a dostatečně vypořádaly námitky, které stěžovatel předestřel i v ústavní stížnosti. 22. K otázce zachování skutku lze odkázat na komentářovou literaturu vztahující se k § 220 trestního řádu, podle které: "Obžaloba stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodování a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému kladen za vinu ... Skutek musí být přesně označen uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby ... Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného." (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314 str. Komentář. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2720, 2721). "Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlédnout i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku." (tamtéž str. 2722). 23. Obdobně též DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád, Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 239: "Totožnost skutku je zachována vždy, pokud se popis skutku v žalobním návrhu a ve výroku rozhodnutí soudu zcela shoduje. Totožnost skutku je zachována i tehdy, pokud dojde ke změně skutkového stavu, avšak toliko v nepodstatných okolnostech. Skutek může soud ve výroku rozhodnutí popsat jinými slovy, přiléhavěji, s větším počtem detailů či upřesněním děje nebo místa a času spáchání, popř. může nepotřebné detaily vypustit, aniž by ohrozil zachování totožnosti skutku. Z pohledu totožnosti skutku není podstatné ani to, zda takové dílčí zpřesnění popisu skutku svědčí ve prospěch anebo neprospěch pachatele (např. upřesnění počtu bodných ran, snížení či zvýšení činem způsobené škody, a to i při přistoupení nebo odpadnutí této okolnosti jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, atd.)". 24. Shodné závěry plynou i z relevantní judikatury. "Soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě (návrhu na potrestání). Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby (návrhu na potrestání), ale při zachování totožnosti skutku musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku. Soud může posoudit zažalovaný skutek jako jiný trestný čin, než jaký v něm spatřovala obžaloba (návrh na potrestání), nebo u něj může použít jinou trestní sazbu, může jej posoudit v jednočinném souběhu jako další trestný čin (srov. č. 50/1981 Sb. rozh. tr.), či oproti obžalobě vypustit některou právní kvalifikaci téhož skutku. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 8 Tdo 1491/2017-26, bod 20). Jinými slovy řečeno, "je třeba rozlišovat odlišné pojmy ‚skutek' a ‚popis skutku.' Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku." (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 474/2009, str. 4). 25. Ani v projednávané věci nelze přisvědčit tvrzení o svévolné právní kvalifikaci. Svévolným by bylo rozhodování věci bez dodržení kritérií či zásad odvozených z právní normy, závažného narušení zásad spravedlivého procesu, jeho jednotlivých součástí, případně nekonzistentního postoje obecného soudu. Změna právního posouzení je možná, musí však být řádně odůvodněna, což se zde stalo. Odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečné logické a srozumitelné. Krajský soud v rozsudku velmi podrobné popisuje své poznatky z dokazování a z nich vyvozené právní závěry. Rovněž vrchní a Nejvyšší soud se vypořádaly s veškerými předloženými námitkami. Situace, kdy stěžovatel zaujímá jiný právní závěr, než obecné soudy neznamená, že odůvodnění jejich rozhodnutí nejsou přesvědčivá. 26. Jak je výše popsáno, směřováním útoku nožem se krajský soud zabýval při posuzování objektivní stránky trestného činu a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel zaútočil nožem proti oběma poškozeným (bod 291), jímž, při zjištěné souslednosti dějů (bod 204), stál tváří v tvář (bod 214). Tvrzenou možností aberace se tedy zabýval, jak vrchní soud tak i krajský soud, když tato byla zmíněna již v obžalobě. Na rozdíl od ní však krajský soud jednání stěžovatele nevyhodnotil, že by se stěžovatel nacházel v natolik dynamické situaci, kdy neměl nad kauzálním průběhem plnou kontrolu v důsledku nedostatku vlastních schopností, přičiněním třetí osoby či jen objektivních skutečností. Posuzování průběhu útoku nožem bylo úhelným kamenem rozhodování krajského soudu a z toho vyplynula srozumitelně a jasně popsaná právní kvalifikace jednání stěžovatele. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Úkolem obecných soudů je (čl. 90 Ústavy) prověřit, zda konkrétní jednání naplňuje znaky toho kterého trestním zákoníkem definovaného trestného činu a následně uložit přiměřený zákonný trest. Shora popsaným postupem obecných soudů nebyla porušena zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), podle které mohou orgány veřejné moci činit pouze to, co jim zákon vysloveně dovoluje a nemohou konat svévolně, neboť obecné soudy rozhodovaly v mezích svých kompetencí a v souladu se zákonem. 27. Jakkoli stěžovatel zdůrazňuje, že byl pod vlivem návykových látek, touto otázkou se krajský soud důkladně zabýval, uvedl, jaké koncentrace a jakých látek (bod 43) byly zjištěny ve stěžovatelově krvi a zohlednil toleranci jeho organismu danou dlouhodobým užíváním, což vyhodnotil jako stav, kdy ovlivnění nebylo forenzně významné (bod 50). Ani znalci (body 324, 328, 331), ani krajský soud (bod 420) nevyslovili, že by stěžovatel měl přímý úmysl zabít nezletilého, krajský soud však na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že důsledek jednání stěžovatele byl natolik předvídatelný, že s ním musel být srozuměn (bod 333), a tedy šlo o úmysl nepřímý. V řízení nevyvstaly ani takové (neodstranitelné) pochybnosti, pro které měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, plynoucí z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu). Tuto lze totiž aplikovat pouze tehdy, nemůže-li nestranný pozorovatel takové existující pochybnosti vyloučit, nepostačuje však pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení, ani jím tvrzená alternativní verze skutkového děje. 28. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku, že věc bude projednávat nezávislý a nestranný soud na základě předem stanovených pravidel. Toto právo nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že rozhodnutí soudu bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) zaručuje, že obviněný bude mít k dispozici čas a možnost hájit se v trestním řízení. Toto právo nezaručuje, že jeho obhajoba bude bez dalšího vyslyšena a zcela akceptována. Trestní řízení má kontradiktorní charakter a uvedené právo zaručuje, že obviněný může využít všech možností právní ochrany svých zájmů. 29. Ani pokud jde o tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, nelze stěžovateli přisvědčit, že by zbavení jeho svobody bylo svévolné či nezákonné. Stěžovatel se objektivně dopustil jednání, o kterém sám uvedl, že se stalo něco, co se stát nemělo, a proto není možné považovat jeho trestní stíhání za nezákonné. 30. Ústavní soud nespatřuje důvodnou ani námitku týkající se výše trestu; uložený trest nepovažuje za nepřiměřený či neproporční. Stěžovateli byl uložen trest ve spodní polovině trestní sazby (15-20 let), kdy k absolutní výši uloženého trestu lze poukázat na návrh obžaloby uložit trest odnětí svobody v polovině trestní sazby v trvání šestnácti let (viz bod 7 návrhů obžaloby). 31. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu