Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Igorem Žižko, advokátem, sídlem Moskevská 667/68, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2025 č. j. 3 Tdo 1033/2025-499, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2025 č. j. 10 To 245/2025-453 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. května 2025 č. j. 3 T 140/2022-413, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Okresní soud v Kladně (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2023 č. j. 3 T 140/2022-248 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákona. Za to mu uložil peněžitý trest v souhrnné výši 35 000 Kč a poškozenou zdravotní pojišťovnu s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v neveřejném zasedání, usnesením ze dne 27. 2. 2024 č. j. 10 To 59/2024-273 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil. 2. Rozsudkem ze dne 31. 10. 2024 č. j. 3 T 140/2022-349 nalézací soud uznal stěžovatele vinným z přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu peněžitý trest v souhrnné výši 50 000 Kč; poškozenou zdravotní pojišťovnu s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 25. 2. 2025 č. j. 10 To 31/2025-378 k odvolání státního zástupce i stěžovatele napadený rozsudek znovu zrušil a věc nalézacímu soudu vrátil. 3. Napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců; poškozená zdravotní pojišťovna byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. K odvolání státního zástupce odvolací soud ve veřejném zasedání zrušil toliko výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Odvolání stěžovatele zamítl. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl dílem jako podané z jiných než odvolacích důvodů a dílem jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 6. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), brojí proti napadeným rozhodnutím a namítá, že obecné soudy neprovedly navržené relevantní důkazy, nesprávně zhodnotily konflikt a přiměřenost obrany stěžovatele a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítl, že obecné soudy nevyslechly bývalého partnera manželky poškozeného, aby bylo zřejmé, že tento je násilné povahy. Věc posuzovaly optikou klidné soudní síně a nikoli optikou rozrušeného a napadeného stěžovatele. Obecné soudy tvrdí nepravdu, uvádí-li, že stěžovatel zaútočil na poškozeného "po vzájemné slovní rozepři", neboť to byl právě poškozený, kdo první použil fyzické násilí. Nalézací ani odvolací soud neuvedly, na základě čeho dovodily, že nešlo o nutnou obranu stěžovatele, nalézací soud označil jeho obranu za zcela nepřiměřenou, nikoli za zcela zjevně nepřiměřenou. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za ničím nepodpořené domněnky a spekulace. 8. Z uvedených důvodů navrhuje zrušit napadená rozhodnutí. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i spisem nalézacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná. V části výroku (o trestu), v níž byl odsuzující rozsudek nalézacího soudu odvolacím soudem zrušen, není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí (ani část jeho výroku), které již bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. 10. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak ústavní právo na soudní ochranu. 11. Předmětem trestního řízení bylo právní posouzení konfliktu mezi stěžovatelem a jeho strýcem - poškozeným. Z předložených podkladů je patrné, že hádka vygradovala tím, že poškozený "chytil obžalovaného tzv. za flígr a zacloumal s ním při natlačení zády na plechová vrata." (viz bod 28 rozsudku okresního soudu). Stěžovatel (obžalovaný) po vymanění se "udeřil svého protivníka pěstí do obličeje, strhl jej na zem, kde ho zaklekl a dále jej opakovaně bil pěstí až do momentu, kdy ho strhnuly z poškozeného dcera a manželka poškozeného." (viz tamtéž). Průběh tohoto incidentu byl objasněn již při prvním rozhodnutí nalézacího soudu (viz bod 25 rozsudku ze dne 5. 12. 2023 či bod 28 rozsudku ze dne 31. 10. 2024). Ačkoli odvolací soud nepřijal posouzení věci jako trestný čin výtržnictví (body 9 a 11 usnesení ze dne 27. 2. 2024 - č. l. 274 verte), popis samotného incidentu přijal jako dostatečný, kdy odmítl výhrady stěžovatele, jeho snahu stylizovat se do role oběti, tvrzenou obavu o vlastní život a z toho plynoucí jednání v nutné obraně (viz bod 5 usnesení ze dne 27. 2. 2024 a bod 8 usnesení ze dne 25. 2. 2025). Otázka (ne)adekvátnosti reakce stěžovatele na prvotní atak poškozeného tedy byla předmětem posuzování věci obecnými soudy již od počátku. Zabýval-li se Nejvyšší soud (bod 43) blíže otázkou nenaplnění požadavků nutné obrany, činil tak v důsledku dovolacích námitek stěžovatele, které odmítl, přičemž závěry nalézacího i odvolacího soudu označil jako správné a dostatečné. 12. Problematičtější (zdlouhavější) bylo vyhodnocení následků jednání stěžovatele pro poškozeného a s tím související právní zhodnocení věci, neboť některá zranění, která uvedeným útokem stěžovatel poškozenému způsobil, byla zjištěna až s časovým odstupem. Prvotní ošetření totiž nebylo dostatečně důkladné a komplexní, aby bezprostředně po činu odhalilo zlomeninu lícní (jařmové - zygomatické) kosti (viz body 6-11 usnesení ze dne 27. 2. 2024 a body 10 a 11 usnesení ze dne 25. 2. 2025). Teprve časem se totiž u poškozeného projevily následky, které byly, na základě dalšího šetření a znaleckých posudků, dány do souvislosti právě a výhradně s útokem stěžovatele. To vedlo k přehodnocení závažnosti útoku a zpřísnění právní kvalifikace jednání stěžovatele, při nezměněném popisu samotného skutku. Přesto po celou dobu stěžovatel v opravných prostředcích i v rámci projednávání věci opakovaně předkládal vlastní popis konfliktu a domáhal se jeho bezvýhradného přijetí obecnými soudy. Bylo-li jeho vidění soudem odmítnuto, obhájce na ně nereagoval věcnými námitkami, ale k věci se nevztahujícími poznámkami vůči soudu. 13. Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil stěžovatelem tvrzená pochybení či porušení jeho základních práv. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí, že v trestním řízení - které zásadně hodnotí jako celek - nebyly opomenuty žádné důkazy, neboť stěžovatelovy důkazní návrhy vypořádal nalézací soud a vyjádřili se k nim i soud odvolací a Nejvyšší. Stěžovatel s jejich odůvodněním nesouhlasí, je ovšem zásadně na soudech, aby posoudily, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Z pohledu Ústavního soudu je zejména podstatné, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, proč určitý důkaz nebyl proveden. Tento požadavek je v daném případě splněn, a na napadená rozhodnutí tak postačí odkázat (bod 10 rozsudku odvolacího soudu či body 34 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). 14. Ústavní právo na soudní ochranu (na spravedlivý proces) zaručuje dodržování pravidel v řízení před nezávislým a nestranným soudem při rozhodování konkrétní věci, nepředstavuje však záruku, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Jejich úkolem není provést všechny navržené důkazy, ani přijmout bezvýhradně verzi přednesenou účastníkem řízení, zejména nezakládá-li důvodné pochybnosti (in dubio pro reo) o správnosti závěrů, k nimž obecný soud dospěl na základě řádně provedeného dokazování. 15. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla porušena jeho základní práva. Stěžovatel i v ústavní stížnosti toliko polemizuje se závěry obecných soudů, předkládá vlastní vidění konfliktu, které nenalezlo oporu v provedeném dokazování a domáhá se jeho bezvýhradného přijetí; i v této otázce je možné odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (například bod 30 usnesení Nejvyššího soudu). Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě řádně provedených dostatečných důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla řádně a dostatečně odůvodněna. 16. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části ústavní stížnosti směřující proti dříve odvolacím soudem zrušenému výroku (o trestu) rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu