Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou Ph.D., advokátkou, sídlem Balbínova 223/5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2025 č. j. 6 Tdo 348/2025-1888, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 67 To 230/2024-1800 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2024 č. j. 3 T 114/2023-1712, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel (spolu s dalším obviněnými) uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) trestního zákoníku, a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. 3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku obvodního soudu. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu. 5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, shrnuto, v tom, že jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, služebně zařazený na odboru zaměřeném na protistátní činnost osob v oblasti kultury, umění, vědy, zdravotnictví a hromadných sdělovacích prostředků, při plnění úkolů akce "ASANACE", která měla za cíl vystěhování signatářů a příznivců Charty 77, případně dalších osob zaměřených proti socialistickému zřízení v tehdejší Československé socialistické republice do zahraničí, a navazující akce "PREVENCE", během výkonu služby od července roku 1984 do února roku 1987, se podílel na plánování a kontrole postupů v rámci akce "LÍPA", zaměřené na poškozeného J. H., jejímž cílem bylo narušení a ztížení profesního a společenského života vytipovaných osob z řad signatářů a příznivců Charty 77. Při tom prováděl šetření o poškozeném a pohovory s ním, vypracovával o tom záznamy, a nabízel poškozenému vystěhování z ČSSR pod podmínkou, že požádá o vyjmutí ze státního svazku ČSSR, což také bylo následně naplněno. Poté naplánoval navazující postup zaměřený na sledování styků poškozeného z Rakouska a jejich zpravodajského využití k jiným podobným akcím. Tím porušil čl. 28, čl. 30 odst. 1, čl. 31 a čl. 34 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky, ve znění účinném do 9. 5. 1990, a čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i § 3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, ve znění účinném do 13. 3. 1990. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že souzený skutek není trestným činem, zejména pak s ohledem na princip subsidiarity trestní represe (ultima ratio), a také, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Pouze plnil rozkaz podle tehdejších předpisů a nelze věc zpětně posuzovat podle dnešních hodnot. Znakem použité skutkové podstaty je způsobení závažné újmy, on však zpracovával takový druh písemností, které nebyly agenturně operativního charakteru, ale ryze formální povahy, určené výlučně do spisu, tedy šlo o interní informace určené pro vnitřní potřebu, a to evidenčního, informačního a statistického charakteru. Taková činnost nemohla bez dalších následujících kroků, které však nebyly již vůbec v pravomoci stěžovatele, izolovat, kompromitovat a zamezit politickou a tvůrčí činnost poškozeného. Sama skutečnost, že stěžovatel byl zařazen u operativního útvaru, nezavdává trestní odpovědnost za zločin. Jeho jednání bylo pouhým prováděním úkonů na základě příkazu nadřízeného, bez jeho iniciativy. Lze podotknout, že na útvar nastupoval teprve 1. 2. 1984, a to bez znalosti a povědomosti o formách a metodách činnosti Státní bezpečnosti. Na poškozeného byl veden osobní svazek kontrarozvědného rozpracování již od 21. 7. 1975. Záznamy stěžovatel činil v době, kdy již bylo nesporné, že poškozený opustí ČSSR a na poškozeného nepůsobil. Za vinu jsou mu kladeny pracovní úkony, které spočívaly v ryze formální, administrativní činnosti a které nemohly v žádném případě způsobit následek, který je mu přičítán - tedy přispět či přímo donutit poškozeného k opuštění republiky za současného vzdání se státního občanství. Zjišťování zpráv o pověsti, účast na pohovoru a sepsání záznamů o něm, stejně jako záznam o uložení spisu jsou jednáním, které postrádá jakýkoliv obsah objektivní či subjektivní stránky zločinu popsaného v rozsudku soudu prvního stupně. Nevybíravé praktiky vůči poškozenému StB používala daleko dříve, než k ní stěžovatel nastoupil. Chybí vztah příčinné souvislosti mezi jeho jednáním popsaným v rozsudku a vyvázáním poškozeného ze státního svazku. 7. K provedenému dokazování stěžovatel poznamenává, že spisy StB měly soudy k dispozici pouze v kopiích a z výpovědi dcery poškozeného nebylo nikterak prokázáno, že vůči jejímu otci jednal právě stěžovatel. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 10. Obecné soudy vysvětlily, že pro výkon pravomoci úřední osoby, respektive její zneužití, není podstatné, aby daná osoba vystupovala ve vedoucí pozici a z této sama činila autoritativní rozhodnutí o právech jiných osob. Postačí, pokud se podílí na přípravné fázi či výkonu rozhodnutí, včetně operativních, podpůrných, či dohledových činností (viz bod 53 usnesení Nejvyššího soudu a v něm uvedená judikatura, bod 36 usnesení městského soudu). Konkrétní úkony, které jsou stěžovateli v rámci souzeného jednání kladeny k tíži, jsou ve výroku napadeného rozsudku uvedeny a zjevně tedy nebyl odsouzen pro pouhou příslušnost k určitému útvaru, jak naznačuje. Soudy zvažovaly i námitku subsidiarity trestní represe, přičemž jejich závěr, že společenská škodlivost posuzovaných činů není nízká do té míry, aby stačilo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů (bod 61 usnesení Nejvyššího soudu), se jeví přiléhavý. Pochybnosti nevzbuzuje ani jejich závěr, že obvinění jednotlivé kroky činili přes zřejmý odpor poškozeného k opuštění vlasti a vzdání se občanství, jakož i politický kontext, a zjevně tak jednali v úmyslu přímém (bod 28 rozsudku obvodního soudu). Svoje tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ostatně stěžovatel ani nedoprovodil žádnou zásadnější argumentací. Pokud stěžovatel popírá příčinou souvislost mezi svým jednáním a vystěhováním poškozeného z republiky a ztrátou občanství, jde o jeho skutkové tvrzení, které odporuje závěrům obecných soudů (bod 47 usnesení Nejvyššího soudu). Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení jimi provedené. Závěry obecných soudů v tomto nijak nevybočují z ústavněprávních limitů, nejde o extrémní nesoulad závěrů a provedených důkazů, ani kvalifikovanou právní vadu při aplikaci podústavního práva. 11. Jestliže stěžovatel zmiňuje, že spisy StB měly soudy k dispozici pouze v kopiích, sama skutečnost, že určitý listinný materiál je kopií, nezpůsobuje jeho procesní nepoužitelnost. Obecné soudy se řádně s touto námitkou, stejně jako s námitkou pravosti podpisů, při hodnocení důkazů vypořádaly (např. body 44 a 45 usnesení Nejvyššího soudu, bod 16 rozsudku obvodního soudu). 12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu