Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti HELIODROMUS, SE, sídlem Husova 1250/71, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2025 č. j. 23 Cdo 1656/2025-346 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2024 č. j. 17 Co 24/2024, 17 Co 25/2024-304, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Zuzany Fillové, sídlem Tržní 1873/2, Děčín IV - Podmokly, insolvenční správkyně dlužnice EK OIL, s. r. o., v konkursu, sídlem Českokamenická 517, Česká Lípa, zastoupené Mgr. Světlou Kleinovou, advokátkou, sídlem Pohraniční 1385/14, Děčín I - Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 11. 2021 č. j. 15 C 100/2014-220 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 7 441 375 Kč z titulu slevy z kupní ceny (ve výši nákladů na odstranění vad - odvezení sudů obsahujících chemické látky a odčerpání chemických látek z ocelových nádrží) a náhrady škody (představující náklady na likvidaci chemických látek), jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 775 289 Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 2. 2. 2024 č. j. 15 C 100/2014-260 uložil okresní soud vedlejší účastnici, aby zaplatila stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 372 069 Kč, jež spočívaly v zaplacení soudního poplatku stěžovatelkou. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem tato rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů ve výši 862 455 Kč. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka požádala o odstranění uvedených vad odvozem sudů s chemickými látkami a odčerpáním chemických látek, což vedlejší účastnice akceptovala a začala tak i konat, stěžovatelka jí však neumožnila tuto činnost dokončit, neboť jí odepřela vstup do areálu. Následně uzavřel, že jde-li o chemické látky v ocelových nádržích, stěžovatelka neposkytla vedlejší účastnici dodatečnou přiměřenou lhůtu, a proto nemůže požadovat slevu z ceny díla (§ 437 odst. 3 obchodního zákoníku). Ohledně sudů s chemickými látkami měl krajský soud za to, že se odpovědnost vedlejší účastnice za vady řídí § 596 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, takže stěžovatelka nemohla uplatnit právo na odstranění vady, ale žádat slevu z kupní ceny, současně akcentoval stěžovatelčin požadavek na odstranění vad a následné chování účastnic, načež nárok na poskytnutí slevy z ceny označil za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku. Jde-li o náhradu škody, krajský soud neshledal příčinnou souvislost mezi porušením povinností vedlejší účastnice a škodlivým následkem s odůvodněním, že bezprostřední příčinou škody bylo, že stěžovatelka neumožnila vedlejší účastnici odvoz chemických látek (a za tímto účelem uzavřela smlouvu o dílo s obchodní společností EKOM CZ, a. s.). 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nebyly splněny podmínky jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 38 550 Kč. Šlo již o v pořadí druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 3913/2018-151 byl zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 9. 1. 2018 č. j. 17 Co 131/2017-125 a okresního soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 15 C 100/2014-99. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že byla napadeným rozhodnutí krajského soudu překvapena, protože do té doby (tj. téměř 11 let od počátku řízení) nebyla upozorněna na možnost takového posouzení, a nemohla se k němu vyjádřit a reagovat na ně procesními návrhy. V této souvislosti se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (N 173/102 SbNU 18), ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181), ze dne 22. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 798/25, usnesení ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 511/05 a dalších, které se týkají tzv. překvapivých rozhodnutí, poučovací povinnosti soudu a práva účastníka v soudním řízení skutkově a právně argumentovat. Pochybit měl i Nejvyšší soud, jestliže tuto vadu neodstranil, byť uplatnil námitku "na poli spravedlivého procesu". 6. Stěžovatelka má za to, že závěr krajského soudu a Nejvyššího soudu, podle kterého neposkytla vedlejší účastnici dostatečnou přiměřenou lhůtu k odstranění vad předmětu koupě, je nesprávný. Na zmíněné vady upozornila již v předávacím protokolu, tj. dne 13. 10. 2011, a bezprostředně navazujícími výzvami žádala o zjednání nápravy. Vedlejší účastnice vady odstranila jen částečně a neučinila tak ani po opakovaných výzvách. Vzhledem k tomu byla nucena si sama odvoz sudů a odčerpání chemických látek z nádrží a jejich likvidaci zajistit. Dne 18. 11. 2011 vedlejší účastnice provedla soupis a na konci roku 2011 začala s odvozem, poté bezdůvodně přestala a odvoz nezajistila, ačkoliv jí byla výzvou ze dne 7. 3. 2012 poskytnuta lhůta minimálně do 27. 3. 2012. 7. Za rozporný s provedenými důkazy stěžovatelka označila závěr krajského soudu, že vedlejší účastnice nedala najevo, že by požadavek na odvoz odmítla, sama v této věci aktivně jednala, a tento postup nebyl jen demonstrativní, neefektivní či liknavý. Vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 18. 6. 2012 tvrdila, že chemické látky nespadají do majetkové podstaty. S ohledem na to, že vedlejší účastnice vady neodstranila a současně dala najevo, že tak ani učinit nehodlá, je stěžovatelka názoru, že byla oprávněna svůj požadavek na odstranění vad změnit na slevu z kupní ceny. Totéž lze vztáhnout i k nároku na náhradu škody. 8. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že požadovaná výše slevy z kupní ceny nemohla přesahovat částku 16 650 Kč. Argumentuje, že kupovala areál jako celek, a tudíž se nemůže sleva z kupní ceny odvíjet jen od ceny nerezových nádrží. Vady předmětu koupě ovlivňovaly možnost využití celého areálu. S poukazem na úvahy Nejvyššího soudu v předchozím kasačním rozsudku č. j. 23 Cdo 3913/2018-151 stěžovatelka argumentuje tím, že vada, u níž požadovala slevu z kupní ceny, bránila využití celého předmětu převodu včetně pozemků, a že pro určení výše slevy z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo. Tato výše závisí na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, na snížení funkčních vlastností věci, její estetické hodnoty, další upotřebitelnosti, ceně oprav apod. Neměla by tedy vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci, a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost. Obecné soudy pravidlo obsažené v § 439 odst. 1 obchodního zákoníku aplikovaly formalisticky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 10. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. 11. Nejvyšší soud uvedl, že námitky jsou svým obsahem totožné s námitkami, které posuzoval v napadeném usnesení. K námitce "překvapivosti" rozsudku krajského soudu uvedl, že zjištěný skutkový stav a na něj navazující právní závěr, že stěžovatelka před uplatněním jiného nároku z vad zboží (tj. slevy z kupní ceny ocelových nádrží) neposkytla vedlejší účastnici dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění původně zvoleného nároku z vad zboží (tj. odstranění vad odvozem chemických látek), jestliže jí několikrát zabránila ve vstupu do areálu, byl opakovaně předestírán vedlejší účastnicí (vyjádření na č. l. 290, vyjádření při jednání dne 31. 10. 2024). Odmítl, že by závěr krajského soudu týkající se neposkytnutí dodatečné přiměřené lhůty zazněl teprve v odůvodnění. Upozornil na účelovost stěžovatelčiny prezentace důvodu, pro který krajský soud žalobu zamítl, s tím, že se stěžovatelkou uvedený důvod týkal pouze nároku na slevu z důvodu vad ocelových nádrží, a dodal, že stěžovatelka je nabyla za kupní cenu 16 650 Kč, v řízení uplatnila slevu ve výši 1 460 551 Kč, a že k zamítnutí nároku na slevu z důvodu vad převáděných nemovitých věcí, jakož i nároku na náhradu škody došlo z jiných důvodů. 12. K námitkám nesprávného posouzení lhůty k odstranění vad a výše slevy z kupní ceny Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka pokračuje v polemice se závěry učiněnými krajským soudem. První námitku navíc staví na vlastní skutkové verzi. Zásah do jejích základních práv nemůže zakládat ani údajně nesprávně posouzená adekvátní výše slevy z kupní ceny, neboť krajský soud vycházel z toho, že jí toto právo vůbec nevzniklo, takže eventuálně nesprávné posouzení této otázky by se nemohlo v jejích poměrech projevit. Navíc je stěžovatelka zakládá na argumentaci podústavním právem, k jehož výkladu nemá Ústavní soud kompetenci. Z uvedených důvodů uzavřel, že žádné ústavním pořádkem chráněné právo stěžovatelky nebylo nepřípustně zasaženo, a navrhl ústavní stížnost odmítnout. 13. Krajský soud k námitce "překvapivosti rozhodnutí" uvedl, že sice otázka neposkytnutí dodatečné přeměřené lhůty k odvozu předtím řešena nebyla, avšak nešlo o zásadní neočekávaný obrat v řízení. Jeho první rozsudek byl založen na tom, že uplatňované skutečnosti nepředstavují vady předmětu koupě, tento závěr korigoval Nejvyšší soud, okresní soud neměl důvod otázku přiměřenosti lhůty zkoumat, protože podle něj vedlejší účastnice výzvám k odvozu nevyhověla, resp. vyhověla jen částečně. To ve druhém odvolacím řízení vedlejší účastnice při jednání dne 17. 9. 2024 odmítla, a jelikož tuto námitku uplatnila již před okresním soudem, shledal ji relevantní. Protože na základě provedených důkazů nebylo možné učinit závěr o této skutečnosti, poskytl jí poučení podle § 118a o. s. ř. S ohledem na to nemělo být pro stěžovatelku překvapivé, že (mj.) otázka umožnění odvozu chemických látek je rozhodující. Stěžovatelka také již ve vyjádření k odvolání poukazovala na to, že přes opakované výzvy zůstala vedlejší účastnice nečinnou. Na poskytnuté poučení vedlejší účastnice reagovala na jednáních dne 22. 10. 2024 a 31. 10. 2024, kde bylo k otázce umožnění odvozu sudů provedeno podrobné dokazování, k němuž se mohly obě účastnice vyjádřit. Své rozhodnutí tak vadou spočívající v jeho "překvapivosti" nezatížil. Jde-li o jednotlivá skutková zjištění a skutkové závěry, odkázal krajský soud na odůvodnění svého rozsudku. Závěrem vyjádřil názor, že v odvolacím řízení nedošlo k porušení žádných základních práv ani svobod stěžovatelky. 14. Vedlejší účastnice uvedla, že otázka, zda byla poskytnuta přiměřená lhůta k nápravě, je předvídatelným předpokladem úspěšnosti nároku. Stěžovatelka ji sama učinila předmětem řízení, neboť opakovaně argumentovala výzvami k odvozu látek, délkou poskytnutých lhůt i nečinností vedlejší účastnice. Krajský soud nepostavil své rozhodnutí na jiných než tvrzených a dokazovaných skutečnostech a poučovací povinnost nemá vést k předjímání rozhodnutí. Stěžovatelka se v soudním řízení mohla seznámit se stanovisky, tvrzeními vedlejší účastnice a jí předloženými důkazy a měla dostatečný prostor na ně účinně reagovat. Věc byla skutkově i právně náročná, po celou dobu řízení však strany mohly svá procesní práva realizovat, což se týká i možnosti stěžovatelky vyjádřit se k její obraně, resp. tvrzením o lhůtě k odvozu sudů, neumožnění odvozu sudů s chemickými látkami a odčerpání chemických látek z nádrží. Skutečnost, že obecné soudy nevyhodnotily skutková tvrzení ve prospěch stěžovatelky nebo že její obranu nepovažovaly za rozhodnou, nelze podle vedlejší účastnice zaměňovat s porušením práva na spravedlivý proces. Samotná délka řízení byla ovlivněna objektivními okolnostmi a procesní aktivitou účastnic. 15. Porušení práva na spravedlivý proces nezakládá podle vedlejší účastnice ani odmítnutí dovolání z důvodu nesplnění zákonných předpokladů. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že dovolání takové náležitosti nesplňuje, jde o otázku aplikace podústavního práva, a Ústavnímu soudu nepřísluší jeho postup přezkoumávat, nejde-li o exces, který však přítomen nebyl. Totéž platí, jde-li o posouzení věci samé obecnými soudy, v souvislosti s nímž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů a právními závěry ohledně přiměřenosti poskytnuté lhůty, příčinné souvislosti a výší slevy z kupní ceny. V další části vedlejší účastnice reaguje na tuto polemiku; vyjadřuje se k okolnostem prodeje areálu, informovanosti stěžovatelky o jeho stavu a možnostem jeho využití, jakož i k okolnostem odvozu chemických látek, a odkazuje na své vyjádření k dovolání, z něhož obsáhle cituje. Uzavírá, že stěžovatelka ve skutečnosti brojí proti výsledku sporu, a pokouší se tak o další instanční přezkum. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V. Stěžovatelčina replika 16. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k případné replice. V ní stěžovatelka uvedla, že žádný soud nekonstatoval, že by bylo posuzováno, zda poskytla vedlejší účastnici dostatečnou lhůtu k odvozu, a nikdy také nebyla vyzvána, aby prokázala, že tak učinila. Teprve z napadeného rozsudku se dozvěděla, že krajský soud věc posuzuje z tohoto hlediska, a ona tak neměla možnost se k této otázce vyjádřit. Má za to, že chtěl-li tento soud věc posoudit odlišně od okresního soudu, měl ji na to upozornit. Vzhledem k tomu, že v dovolání vznesla námitku porušení práva na spravedlivý proces a dovolací řízení je "nedílnou součástí ústavního rámce spravedlivého procesu", měl Nejvyšší soud povinnost jí ochranu poskytnout. Jde-li o posouzení lhůty k odstranění vad a výše slevy stěžovatelka zopakovala svou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Následně uzavřela, že na podané ústavní stížnosti trvá v plném rozsahu. VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 18. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že napadený rozsudek je tzv. překvapivým rozhodnutím, založil-li krajský soud své rozhodnutí na závěru, že stěžovatelka neposkytla vedlejší účastnici dodatečnou přiměřenou lhůtu k odstranění vad předmětu koupě odčerpáním chemických látek z ocelových nádrží. 19. Jak patrno ze soudního spisu, okresní soud v rozsudku č. j. 15 C 100/2014-220 shrnul, že se vedlejší účastnice bránila mj. tím, že k odčerpání pouze části ropných látek došlo z důvodu obstrukcí ze strany stěžovatelky, která ji nechtěla po termínu, který (stěžovatelka) k tomu stanovila, vpustit do areálu (bod 3). Následně dospěl k závěru, že vedlejší účastnice přes opakované výzvy stěžovatelky vady (zcela) neodstranila (srov. bod 40 a 41). Okresní soud měl tedy implicitně za to, že stěžovatelka poskytla vedlejší účastnici dodatečnou přiměřenou lhůtu, a tudíž byl její nárok na slevu z kupní ceny oprávněný (§ 437 odst. 2 obchodního zákoníku). 20. Vedlejší účastnice k této otázce ve svém odvolání ze dne 24. 2. 2022, resp. v jeho doplnění ze dne 2. 5. 2022 (č. l. 230 soudního spisu) nic neuvedla, pouze v souvislosti s jí vznesenou námitkou promlčení poukázala na to, že ji stěžovatelka vyzvala k odvozu ropných a jiných látek přípisem ze dne 10. 1. 2012 (bod 14). Ve vyjádření k odvolání doručeném dne 18. 5. 2022 (č. l. 234) stěžovatelka uvedla pouze, že na přítomnost sudů a nádrží s neznámými chemickými látkami upozornila v předávacím protokolu ze dne 13. 10. 2011 a bezprostředně navazujícími výzvami žádala o odstranění sudů a chemických látek a že vedlejší účastnice odstranila jen část. 21. Na jednání dne 17. 9. 2024 krajský soud vedlejší účastnici (podle § 118a odst. 3 o. s. ř., jak posléze uvedl v bodě 19 rozsudku) vyzval, aby označila důkazy nezbytné k prokázání tvrzení, že jí stěžovatelka neumožnila odvoz sudů s chemickými látkami a odčerpání chemických látek z ocelových nádrží, a poučil ji, že pokud této výzvě nevyhoví, může to mít za následek neunesení důkazního břemene, a neúspěch ve sporu (č. l. 276). V podání ze dne 17. 10. 2024 (č. l. 289) označila vedlejší účastnice podle svých slov důkazy k prokázání tvrzení, že stěžovatelku několikrát vyzývala, aby jí umožnila vstup do areálu za účelem odvozu sudů a odčerpání látek, že znemožnila jejím pracovníkům práci, když prováděli odčerpání látek, a že upozornila stěžovatelku na limity čerpání a povětrnostní podmínky, které měly vliv na změnu skupenství látek, jakožto důvodu přerušení odčerpávání. Obsah tohoto podání krajský soud sdělil na jednání dne 22. 10. 2024 (č. l. 293). 22. Na jednání dne 31. 10. 2024 (č. l. 300) stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastnice byla nečinná již od listopadu roku 2011, byla vyzvána k odvozu ropných látek z areálu, a ač část odvezla, byly práce zastaveny "z nepochopitelných důvodů", a dále že přes opakovanou výzvu a upozornění, že budou odstraněny třetí osobou, zůstala vedlejší účastnice nečinná, načež uzavřela, že nelze dovozovat, že by vedlejší účastnici v tomto odvozu zabránila, což zopakovala i ve své závěrečné řeči. Vedlejší účastnice v závěrečné řeči uvedla, že odčerpala až 80 % látek z nádrží, jak to zákonné limity a povětrnostní podmínky dovolily, a poukázala na svědeckou výpověď Ing. Romana Šachla, podle které v době, kdy měly být zahájeny práce (tj. v únoru 2012), nebyly dobré povětrnostní podmínky, což bránilo odčerpávání třetí osobou (obchodní společnost EKOM CZ, a. s.); dlužno dodat, že tato skutečnost nebyla v protokolu o jednání ze dne 22. 10. 2024 zaznamenána, tento svědek však podle zvukového záznamu uvedl, že v březnu byly některé nádrže ještě zamrzlé. 23. Z obsahu soudního spisu sice plyne, že argumentace stran sporu v posuzovaném řízení se týkala především jiných otázek (vědomosti stěžovatelky o vadách předmětu koupě, promlčení jí uplatněného nároku, výše slevy či náhrady škody), nicméně vedlejší účastnice své tvrzení, že stěžovatelka neumožnila vady odstranit, uplatnila už v řízení před okresním soudem, který však z něho nic nevyvodil. Krajský soud toto tvrzení za právně relevantní zjevně považoval, jestliže vedlejší účastnici na jednání dne 17. 9. 2024 vyzval, aby je prokázala. I když to není zaznamenáno v protokolu o jednání, ze zvukového záznamu plyne, že krajský soud účastnicím vysvětlil, pro jaké otázky považuje právní názor dovolacího soudu za závazný, zmínil neúplnost dosavadních skutkových zjištění a poukázal na význam doplnění tvrzení a důkazů, k nimž byly účastnice vyzvány, z hlediska výsledku sporu. Vedlejší účastnice na tuto výzvu reagovala podáním ze dne 17. 10. 2024, stěžovatelka o něm byla informována na jednání dne 22. 10. 2024, vedlejší účastnicí navržené důkazy krajský soud provedl dne 31. 10. 2024. Právní důvod, pro který považoval krajský soud okolnosti odvozu sudů a odčerpání chemických látek za právně rozhodné, mohla stěžovatelka vyvodit, neboť byla zastoupena kvalifikovanou osobou a s ohledem na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3913/2018-151 jí bylo známo, podle jakých hmotněprávních norem bude okresní a krajský soud věc posuzovat. 24. K tvrzením vedlejší účastnice týkajícím se těchto okolností se stěžovatelka mohla v průběhu řízení vyjádřit, mohla se vyjádřit i k důkazům, které vedlejší účastnice navrhla k jejich prokázání, a to na jednání dne 31. 10. 2024, kde byly krajským soudem provedeny. Stěžovatelka této možnosti využila, když uvedla, že vedlejší účastnice práce zastavila bezdůvodně, a odmítla, že by jí v tom zabránila. Co do skutkové argumentace stěžovatelka postupem krajského soudu zkrácena nebyla, a jde-li o argumentaci právní, tu mohla uplatnit navíc v dovolání. K závěru o tzv. překvapivosti napadeného rozsudku krajského soudu proto Ústavní soud nedospěl, nadto stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvádí nějakou podstatnou novou skutečnost či argument, které v důsledku údajně vadného postupu krajského soudu nemohla uplatnit. 25. Pokud stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnici poskytla lhůtu do 27. 3. 2012, a nikoli do 22. 2. 2012, jak uvedl krajský soud, a s ohledem na tuto skutečnost vyvodila, že krajský soud nesprávně posoudil otázku dodatečné poskytnutí přiměřené lhůty k odstranění vad, nelze Nejvyššímu soudu vytknout, jestliže se jí věcně nezabýval, neboť by to primárně předpokládalo přezkum zmíněného skutkového závěru krajského soudu, ke kterému není oprávněn (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 26. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by tento skutkový závěr byl vadný. Soudní spis obsahuje dopis právní zástupkyně stěžovatelky ze dne 7. 3. 2012, jehož předmětem byla "opakovaná výzva k odvozu ropných látek" a v němž byla vedlejší účastnici stanovena lhůta do 27. 3. 2012. Tento dopis byl vedlejší účastnici doručen dne 21. 3. 2012 a ta na něj reagovala dopisem ze dne 21. 3. 2012. V něm poukázala na to, že 21. a 22. 2. 2012 požádala stěžovatelku o umožnění přístupu do areálu, ale nebylo jí vyhověno (příloha č. 7). To potvrzuje mailová zpráva stěžovatelky ze dne 22. 2. 2012, ve které vedlejší účastnici v podstatě sděluje, že už jí odvoz neumožní (příloha č. 10), nadto stěžovatelka již dne 6. 2. 2012 uzavřela smlouvu s obchodní společností EKOM CZ, a. s. Z uvedených listinných důkazů, které krajský soud v řízení provedl, zřetelně plyne, že o reálné poskytnutí lhůty do 27. 3. 2013 nešlo. 27. Věcnou správnost úvahy krajského soudu ohledně toho, zda dodatečně poskytnutá lhůta byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu lhůtou přiměřenou, není Ústavní soud oprávněn posuzovat, neboť jde o otázku interpretace a aplikace § 437 odst. 3 obchodního zákoníku, tj. podústavního práva. Vzhledem k tomu, že krajský soud svůj závěr dostatečně odůvodnil, případný zásah Ústavního soudu do nezávislého soudního rozhodování by mohl být odůvodněn tzv. extrémní nepřiměřeností příslušné úvahy, která by nasvědčovala, že soudní rozhodování je v daném ohledu zatíženo svévolí; k takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. 28. Vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že se nezabýval jeho námitkou tzv. překvapivosti dovoláním napadeného rozhodnutí, v odůvodnění napadeného usnesení uvedený soud dostatečně vysvětlil, že jejímu (kvazi)meritornímu posouzení brání příslušná procesní úprava (§ 241a odst. 1, § 242 odst. 3 o. s. ř.), přesto však zdůvodnil, proč tato námitka není důvodná, a tento závěr koresponduje se závěry, k nimž Ústavní soud výše dospěl. Stěžovatelkou nastíněnou otázku, zda může sleva z ceny přesahovat cenu předmětu koupě, Ústavní soud neřešil, neboť by to nemělo vliv na výsledek řízení, jak již vysvětlil Nejvyšší soud v bodě 22 a 23. 29. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu