Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Rudolfa Lešky, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D, advokátem, se sídlem Apolinářská 6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. září 2025, č. j. 7 As 345/2024-43, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2024, č. j. 18 A 61/2024-32, a rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. července 2024, č. j. MHMP 1110539/2024, ze dne 9. září 2024, č. j. MHMP 1417032/2024, a ze dne 10. září 2024, č. j. MHMP 1768538/2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků a správních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi účastníci řízení porušili čl. 33 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Stěžovatel žádal o přijetí ke vzdělávání do tří studijních oborů na dvou pražských středních školách. Ředitelky obou škol s odkazem na nedostačující kapacitu oborů rozhodly o nepřijetí žalobce podle § 59 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ("školský zákon"). Proti rozhodnutím ředitelek podal žalobce odvolání, která Magistrát hlavního města Prahy ("magistrát") zamítl v záhlaví označenými rozhodnutími ("odvolací rozhodnutí"). Odvolací rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze ("městský soud"). Ten žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, kterou však Nejvyšší správní soud rovněž zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel úvodem připomněl, že zadání přijímacích zkoušek podle něj neodpovídalo rámcovému vzdělávacímu programu, čímž došlo k porušení § 60g školského zákona. Podle stěžovatele tomu tak bylo proto, že s ohledem na nedostatek míst na středních školách bylo potřeba v přijímacím řízení vyřadit dostatečný počet zájemců o studium. Protiústavnost napadených rozhodnutí pak spatřuje v tom, že správní orgány a soudy tento nesoulad materiálně nepřezkoumaly s odkazem na formalistické argumenty, že stěžovatel přesně neidentifikoval, které konkrétní otázky byly podle něj v rozporu s rámcovým vzdělávacím programem, a že všechny otázky byly předběžně zkontrolovány. 4. Článek 33 Listiny podle stěžovatele zakotvuje pozitivní závazek státu zabezpečit dostatečný počet míst na veřejných středních školách. Pokud v tomto ohledu stát selže, nesmí podle stěžovatele své selhání kompenzovat zpřísněním přijímací zkoušky. 5. Správní orgány podle stěžovatele fakticky znemožnily přezkum zákonnosti rozhodnutí ředitelek vedlejších účastníků tím, že neprovedly navržený důkaz znaleckým posudkem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), srov. nález sp. zn. II. ÚS 2385/21, bod 12. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. Posuzuje proto pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti omezil na velmi obecná konstatování, aniž by předložil konkrétní argumenty způsobilé zpochybnit ústavní souladnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě připomíná, že posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by jej z úřední povinnosti zavazovala k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí (např. nález sp. zn. III. ÚS 3851/18, bod 19). Ústavní soud na obecné stěžovatelovy námitky mohl reagovat pouze v odpovídající míře obecnosti. 9. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces není opodstatněná. Magistrát i oba soudy ve svých rozsudcích srozumitelně stěžovateli vysvětlily, proč jeho námitce ohledně nesouladu zadání přijímací zkoušky s rámcovým vzdělávacím programem nepřisvědčily, a proč vyhodnotily další dokazování v souvislosti s touto otázkou jako nadbytečné (body 31-33 rozsudku městského soudu, body 10 a 12 rozsudku Nejvyššího správního soudu, srov. poslední dvě strany všech tří odvolacích rozhodnutí). Tyto závěry nejsou zatíženy přepjatým formalismem a z ústavněprávního hlediska bezpečně obstojí. 10. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se porušení práva na vzdělání. Z čl. 33 odst. 1 a 2 Listiny neplyne subjektivní právo každého občana studovat na jakékoli střední škole podle vlastní volby, neboť jednotlivé školy mají omezenou kapacitu. Právě kapacitu vzdělávacích institucí je potřeba považovat za legitimní kritérium v procesu přijímání ke studiu na střední škole. Také odborná literatura považuje přijímání uchazečů na základě pořadí výsledků jednotného testování studijních předpokladů ve spojení s hlediskem kapacity školy za ústavně neproblematické (MORAVEC, Ondřej. Čl. 33. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 70-72.). Ostatně i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře konstatoval, že při rozhodování o nastavení přístupu ke vzdělání musí státy najít rovnováhu mezi vzdělávacími potřebami osob v jeho jurisdikci na jedné straně a omezenou kapacitou je všechny uspokojit na straně druhé (rozsudek ve věci Velyo Velev proti Bulharsku, č. 16032/07, bod 33). V. Závěr 11. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu