Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti LIQUIDATORS, v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ing. Milanem Vrbou, Ph.D., advokátem, sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2025 č. j. KSUL 69 INS 17362/2024, 1 VSPH 1167/2025-B-16, spojené s návrhem na zrušení § 3 odst. 4 a § 8 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Martina Slivky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že odporuje ústavnímu pořádku, konkrétně čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 79 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu podává stěžovatelka i návrh na zrušení § 3 odst. 4 věty druhé a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční tarif"). 3. Současně se domáhá toho, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. 4. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. 6. 2025 č. j. KSUL 69 INS 17362/2024-B-9 rozhodl, že vedlejší účastník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I), schválil zprávu o přezkumu ze dne 20. 3. 2025 (výrok II), neschválil oddlužení vedlejšího účastníka (výroky III a IV) a stěžovatelce (jako insolvenční správkyni) určil odměnu ve výši 24 200 Kč včetně daně z přidané hodnoty s tím, že částka 3 994 Kč jí bude uhrazena z majetkové podstaty a částka 20 206 Kč ze státního rozpočtu (výrok V), stěžovatelku zprostil funkce insolvenční správkyně (výrok VI) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit České republice - krajskému soudu částku 20 206 Kč (výrok VII). 5. Proti výroku V tohoto usnesení podala stěžovatelka odvolání, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") je však napadeným usnesením jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že krajský soud správně stěžovatelce přiznal odměnu podle § 3 odst. 4 insolvenčního tarifu v celkové výši 24 200 Kč, která zahrnuje podle § 2a insolvenčního tarifu i odměnu z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, a návrh stěžovatelky na přiznání odměny v celkové výši 40 172 Kč tak nemá oporu v platné právní úpravě. Současně dospěl k závěru, že § 3 odst. 4 a § 8 odst. 1 insolvenčního tarifu nejsou v rozporu s insolvenčním zákonem, konkrétně s § 38 odst. 2, a ani ústavním pořádkem. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) uvádí, že § 3 odst. 4 insolvenčního tarifu odporuje principu neakcesorické rovnosti, protože odměna insolvenčního správce závisí jednak na výši záloh stanovených v usnesení o povolení oddlužení, jednak na jejich hrazení dlužníkem. V této souvislosti upozorňuje, že v usnesení o povolení oddlužení lze výši záloh stanovit v podstatě libovolně, a poukazuje na konkrétní případy z praxe, kde insolvenční soud nestanovil zálohu za přezkum přihlášených pohledávek vůbec (jak tomu bylo i v této věci), anebo ji stanovil podle počtu přihlášek pohledávek, jindy zase paušální částkou a někdy takové platby formuloval jako doporučení; dokonce vrchní soud zaujal právní názor (např. v usnesení ze dne 25. 8. 2025 č. j. MSPH 59 INS 8840/2025, 5 VSPH 863/2025-A-15), že zálohu na odměnu za přezkum pohledávek nelze vůbec uložit. 7. Nastala tak podle stěžovatelky paradoxní situace, kdy insolvenčnímu správci sice podle § 2a insolvenčního tarifu náleží odměna za přezkum pohledávek, současně ji § 3 odst. 4 věta první insolvenčního tarifu limituje výší zaplacených záloh, které ovšem nelze podle vrchního soudu uložit. Přitom s eliminací odměny za přezkum pohledávek, jak plyne z odůvodnění vyhlášky č. 253/2024 Sb., Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") nepočítalo. A i když je dlužníkovi uložena povinnost hradit zálohy pokrývající rovněž odměnu za přezkum pohledávek, záleží na jeho platební morálce, takže i tento faktor je nahodilý, resp. neovlivnitelný insolvenčním správcem. Podle stěžovatelky § 3 odst. 4 věta druhá insolvenčního tarifu odporuje uvedenému nálezu, resp. ústavnímu pořádku a mezinárodním smlouvám, neboť vytváří nerovnost v odměňování insolvenčních správců podle toho, "co si zamane soud a dlužník". Dotčení insolvenční správci dostanou odměnu ve stejné výši, ale za rozdílnou práci (např. s ohledem na počet přezkoumaných přihlášek pohledávek). 8. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že § 8 odst. 1 insolvenčního tarifu limituje odměnu insolvenčního správce hrazenou z prostředků státu na částku 20 000 Kč či 30 000 Kč a daň z přidané hodnoty. Pokud však zákonodárce v § 38 odst. 2 insolvenčního zákona stanovil, že stát hradí odměnu do výše 50 000 Kč, nemůže zároveň zmocnit ministerstvo [§ 38 odst. 8, § 431 písm. b) insolvenčního zákona], aby tento limit měnilo svým podzákonným předpisem (čl. 79 odst. 3 Ústavy), neboť to odporuje principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a tomu, že zákonodárná moc náleží pouze Parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy). Takové zmocnění je podle stěžovatelky neústavní, a neústavní tak je i podzákonný předpis na jeho základě vydaný. Materiální neústavnost § 8 odst. 1 insolvenčního tarifu stěžovatelka spatřuje i v tom, že částka 50 000 Kč nebyla od účinnosti insolvenčního zákona valorizována, ačkoliv cenová hladina vzrostla o 73,6 %, a přestože z uvedeného nálezu vyplývá požadavek na přiměřenost odměňování. Ministerstvo šlo ještě dále, jestliže limit snížilo. Z tohoto důvodu vytýká obecným soudům, že nepostupovaly podle čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy. 9. Podáním ze dne 9. 12. 2025 stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost o odkaz na aktuální článek Slobodník, M., Strnad, Z., Zezulka, O.: Rozhodnutí o úpadku a zálohy na odměnu insolvenčního správce za přihlášky pohledávek. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2025, č. 4, s 199-2017, s tím, že poskytuje přehled o neustálené a různorodé rozhodovací praxi insolvenčních soudů ve věci záloh na odměnu za přezkum přihlášených pohledávek a potvrzuje její předchozí argumentaci. 10. Dodává, že dlužník většinou uhradí v období do schválení oddlužení méně než 20 000 Kč, protože soudy většinově ukládají povinnost platit zálohu pouze ve výši 2 178 Kč měsíčně, a že toto období málokdy překročí 9 měsíců, obvykle jde o 5 až 6 měsíců, takže průměrná odměna za přezkum pohledávek činí 17 255 Kč včetně daně z přidané hodnoty, reálně (v důsledku § 3 odst. 4 věty druhé insolvenčního tarifu) na ni insolvenční správci většinou nedosáhnou, protože dojde k paušalizaci (snížení) celkové odměny na 20 000 Kč. Reálně tak je přiznána odměna za necelých 7 přihlášek pohledávek, ačkoliv průměrně je přihlašován dvojnásobek, ačkoliv bylo deklarováno, že sjednocení odměny za přezkum pohledávek ve všech typech insolvenčního řízení na 1 000 Kč za přihlášku je kompenzací za to, že se běžná odměna a náhrada hotových výdajů nezměnila od roku 2008 a v důsledku změny splátkového kalendáře z 5 na 3 roky došlo ke snížení celkové sumy běžných odměn o 40 %, což má odporovat závěrům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01. Z hlediska tohoto nálezu je však podle stěžovatelky podstatné, že se dostává insolvenčním správcům různých odměn za přezkum přihlášek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 13. Neústavnost postupu soudu spatřuje v tvrzeném rozporu aplikovaných ustanovení vyhlášky s ústavním pořádkem a zákonem, v jehož důsledku je snížena odměna stěžovatelky jako insolvenční správkyně. Pro rozsah ústavněprávního přezkumu napadeného usnesení je rozhodující tzv. bagatelnost věci (rozdíl mezi odměnou účtovanou stěžovatelkou a odměnou přiznanou činí cca 19 000 Kč), která sama o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Rozhoduje-li Ústavní soud o bagatelních částkách, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít bez dalšího za následek porušení základního práva nebo svobody. Stěžovatelka netvrdí ani existenci podstatné újmy, jež by mohla zakládat ústavněprávní přesah věci (srov. stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34 a judikatura tam citovaná). 14. Napadená rozhodnutí byla patřičně odůvodněna, vrchní soud uvedl, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Taktéž vypořádal stěžovatelčiny námitky směřující proti § 3 odst. 4 a § 8 odst. 1 větě druhé insolvenčního tarifu. Ústavní soud - stejně jako v obdobných případech - neshledal důvod, proč rozhodnutí týkající se bagatelní částky v posuzované věci meritorně přezkoumávat (viz usnesení ze dne 28. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 1058/26, ze dne 13. 5. 2026 sp. zn. IV. ÚS 950/26 či ze dne 20. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 628/26). 15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. 16. Současně Ústavní soud odmítl i návrh na zrušení § 3 odst. 4 a § 8 odst. 1 věty druhé insolvenčního tarifu, neboť jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti. 17. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné uložit účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce nahradil zcela nebo zčásti její náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), event. rozhodnout, že náklady na její zastoupení zaplatí stát (§ 83 téhož zákona). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu