Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Fischera, zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, sídlem Libická 1832/5, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2025 č. j. 22 Cdo 1946/2025-514, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025 č. j. 27 Co 292/2024-448 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. září 2024 č. j. 8 C 38/2022-401, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2025 č. j. 22 Cdo 1946/2025-514 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025 č. j. 27 Co 292/2024-448 byla porušena práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2025 č. j. 22 Cdo 1946/2025-514 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025 č. j. 27 Co 292/2024-448 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále namítá porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se žalobce žalobou u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") domáhal proti stěžovateli určení, že je výlučným vlastníkem pozemku st. X, jehož součástí je stavba č. p. Y, v katastrálním území Č. (dále jen "sporná nemovitost"). Okresní soud žalobě vyhověl, určil vlastnické právo žalobce ke sporné nemovitosti (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). Okresní soud shledal, že kupní smlouva mezi žalobcem coby původním vlastníkem a třetí osobou (dále jen "převodce"), uzavřená v březnu 2017, je neplatná, protože žalobce při jejím uzavření jednal v duševní poruše, která jej činila neschopným takové jednání učinit. Převodce se tedy vlastníkem sporné nemovitosti nikdy nestal, a proto ji nemohl platně převést na stěžovatele kupní smlouvou uzavřenou v květnu 2022. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil nákladový výrok II rozsudku okresního soudu ohledně výše nákladů řízení, jinak jej ve zbytku tohoto výroku a ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že žalobce v době převodu sporné nemovitosti na převodce nebyl způsobilý k takovému právnímu jednání; okresnímu soudu ovšem vytknul, že se nezabýval navazující otázkou (ne)existence dobré víry stěžovatele v zápis vlastnického práva převodce ke sporné nemovitosti v katastru nemovitostí. V této souvislosti odvolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel věděl, že nemovitost je užívána osobami odlišnými od převodce, konkrétně matkou a synem žalobce, a za této situace byl povinen vyvinout investigativní aktivitu směřující ke zjištění, z jakého důvodu vykonává obsah vlastnického práva k nemovitosti osoba odlišná než její zapsaný vlastník, nikoli se spokojit jen s deklarací neoprávněného užívání uvedenou v kupní smlouvě. Stěžovatel však takovou aktivitu nevyvinul, nemovitost si osobně neprohlédl a spokojil se s prohlédnutím fotografií nemovitosti dostupných na internetu, přestože tvrdil, že chce nemovitost koupit pro svou dceru. Navíc od svého syna věděl, že se rodina žalobce brání vystěhování a že žalobce je "alkoholik", což nezbytnost vyvinutí investigativní aktivity podtrhuje. Stěžovatel tudíž nemohl být v dobré víře v zápis vlastnického práva převodce, a proto mu nenáleží ochrana dobrověrného nabyvatele podle § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Uzavřel, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu k významu dobré víry a k míře vyžadované investigativní aktivity neodchýlil. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru neshledal Nejvyšší soud nepřiměřenými ani nedostatečně odůvodněnými. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku jeho dobré víry při nabytí vlastnického práva k nemovitosti a nerespektovaly zásadu materiální publicity veřejných seznamů ani ustálenou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k ochraně dobrověrného nabyvatele. Tvrdí, že nabýval nemovitost od osoby zapsané jako vlastník v katastru nemovitostí bez jakékoli poznámky o spornosti vlastnického práva, že nebyl povinen činit další "investigativní aktivitu" ohledně skutečného právního stavu a že nemohl rozpoznat případný nesoulad mezi zápisem v katastru a skutečným stavem. Za podstatné považuje to, že mu bylo vysvětleno, proč v nemovitosti bydlí jiná osoba, a že probíhá řízení o vyklizení, což podle něj nemělo vliv na existenci vlastnického práva. Dále namítá, že odvolací soud neprovedl navržený důkaz výslechem jeho syna, který koupi zajišťoval, nezabýval se okolnostmi nabytí nemovitosti, existencí žaloby na vyklizení ani skutečností, že žalobce usiloval o zpětný odkup nemovitosti, ačkoli právě tyto skutečnosti podle něj podporují závěr o jeho dobré víře. Uvádí, že důkazní břemeno ohledně vyvrácení dobré víry stěžovatele bylo na žalobci, fakticky však soudy přenesly odpovědnost na stěžovatele. Rozhodnutí soudů proto označuje za formalistická, vykazující znaky libovůle a odporující zásadě právní jistoty, neboť podle něj nelze připustit, aby nabyvatel, který jednal v důvěře ve správnost zápisu v katastru, přišel po letech o vlastnické právo v důsledku tvrzené duševní nezpůsobilosti původního vlastníka, o níž nevěděl ani vědět nemohl. 6. Druhou linii námitek tvoří zpochybnění závěrů soudů o zdravotním stavu žalobce v době uzavření kupní smlouvy a způsobu hodnocení znaleckých posudků. Stěžovatel tvrdí, že soudy ignorovaly rozpory mezi obsahem znaleckých posudků a zdravotnickou dokumentací, převzaly závěry znalců bez kritického hodnocení a nevypořádaly jeho námitky. Namítá, že žalobce nebyl omezen ve svéprávnosti, žádný z ošetřujících lékařů nikdy neinicioval řízení o omezení svéprávnosti ani psychiatrické vyšetření, žalobce podnikal, jednal s exekutory, uzavíral smlouvy, vystupoval před orgány veřejné moci a sám uváděl, že si byl vědom ztráty vlastnictví a usiloval o zpětný odkup nemovitosti. 7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že bylo podáno trestní oznámení na znalce z Ústřední vojenské nemocnice, která vypracovala revizní znalecký posudek v jeho věci. Tyto skutečnosti podle něj vyvolávají pochybnosti o správnosti revizního posudku a mohou mít význam pro posouzení ústavní stížnosti i správnosti předchozích rozhodnutí. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření žalobce, okresního soudu, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti. Obdržená vyjádření poté zaslal stěžovateli k replice. 9. Žalobce se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil, a proto má Ústavní soud vzhledem k poučení, kterého se mu dostalo, za to, že se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). 10. Okresní soud ve vyjádření zdůraznil, že žalobce prokázal znaleckým posudkem, o jehož závěrech neměl soud pochybnosti, že nebyl schopen v okamžiku podpisu kupní smlouvy ji uzavřít. Shrnuje, že považuje své rozhodnutí za správné, přezkoumatelné a vydané na podkladě provedených důkazů. 11. Odvolací soud se s argumentací stěžovatele neztotožnil a uvedl, že ústavní stížnost převážně opakuje již dříve uplatněné námitky a předestírá skutkový stav příznivější pro stěžovatele. K otázce duševního stavu žalobce odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel vlastní laickou odborností "přezkoumává" závěry dvou znaleckých posudků včetně revizního, čímž fakticky popírá smysl znaleckého dokazování. Ve vztahu k dobré víře stěžovatele při nabytí od nevlastníka odvolací soud odmítl názor, že rozhodující je pouze stav zápisu v katastru nemovitostí, neboť princip materiální publicity "tak daleko nesahá"; opačný přístup by podle něj umožnil velmi snadno "vyprat" neplatně převedený majetek dalším převodem a oslabit ochranu osob stižených duševní poruchou, které obtížně dbají o svá práva. 12. Odvolací soud proto podrobně posuzoval okolnosti zpochybňující dobrou víru stěžovatele: převodce byl před převodem kontaktován právní zástupkyní žalobce a schůzka k řešení vlastnických poměrů byla oddalována, zatímco proběhl další převod; stěžovatel věděl, že převodce nemovitost neužívá, že ji obývá rodina žalobce odmítající se vystěhovat, nebylo tvrzeno ukončení nájmu ani jiné standardní kroky k vyklizení, přesto se o důvody "neoprávněného" užívání nezajímal. Sám nemovitost před koupí neviděl, spoléhal na informace syna, který se s převodcem dobře znal, a akceptoval sdělení, že "tam nemohou jít". Současně slyšel, že původní vlastník je "alkoholik", což podle odvolacího soudu nepředstavuje pouhou informaci o "konzumaci alkoholu", ale potenciálně závažný signál o mentálním znevýhodnění. Ač nebylo prokázáno, že by stěžovatel věděl o duševní chorobě původního vlastníka a jednal úmyslně, odvolací soud dovodil, že minimálně věděl o okolnostech objektivně zpochybňujících vlastnické právo převodce a "zcela cíleně už raději nic dalšího vědět nechtěl", takže mu lze přičítat nedbalost k okolnostem, které vědět měl a při přiměřené opatrnosti vědět mohl. 13. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost, jelikož odvolací soud se při posouzení jediné relevantní právní otázky, tedy existence dobré víry stěžovatele při nabytí vlastnického práva, neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu, přičemž námitky proti skutkovým zjištěním a tvrzené vady řízení přípustnost dovolání založit nemohly. 14. Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud se otázkou dobré víry zabýval a dospěl k závěru o jejím nedostatku na základě souhrnu okolností objektivně zpochybňujících správnost zápisu v katastru nemovitostí, zejména vědomosti stěžovatele o tom, že nemovitost neužívá knihovní vlastník, ale příbuzní žalobce, kteří ji odmítají opustit, a dále okolností kontraktačního procesu, včetně skutečnosti, že koupi zprostředkoval syn stěžovatele znalý realitního prostředí a osobně spojený s prodávajícím, a jednání rodiny žalobce o zpětném odkupu nemovitosti. Přestože běžná opatrnost nabyvatele nezahrnuje povinnost ověřovat soulad zápisu v katastru se skutečným stavem, v situaci, kdy jsou mu známy okolnosti objektivně znejišťující knihovní stav, lze po něm požadovat přiměřenou "investigativní" aktivitu, přičemž posouzení její potřebnosti a dostatečnosti přísluší soudu. Nejvyšší soud současně uvedl, že odvolací soud se vypořádal i s otázkou, proč nelze žalobci vzhledem k jeho duševnímu stavu vytýkat, že neučinil včas kroky ke zjednání souladu zápisu v katastru se skutečným právním stavem, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout. 15. Stěžovatel v replice setrval na tvrzení, že soudy nesprávně posoudily zdravotní stav žalobce a nekriticky převzaly závěry znaleckých posudků. Případné zhoršení zdravotního stavu podle stěžovatele mohlo nastat až po dalším úrazu hlavy způsobeném v opilosti, tedy po převodu nemovitosti. Soudům současně vytýkal, že ignorovaly skutečnost, že žaloba o určení vlastnictví následovala až po žalobách na vyklizení nemovitosti a vydání bezdůvodného obohacení, což podle něj potvrzuje, že ani rodina původního vlastníka původně nezpochybňovala jeho svéprávnost či platnost převodu. 16. Ve vztahu k dobré víře stěžovatel znovu zdůraznil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, že mu svědčila domněnka dobré víry, která nebyla vyvrácena, a že nabyl nemovitost od osoby řádně zapsané jako vlastník. Skutečnost, že v domě bydlela matka žalobce bez právního důvodu, podle něj vlastnické právo nezpochybňovala a byla řešena žalobou na vyklizení, kterou podal převodce a do níž stěžovatel aktivně vstoupil jako vedlejší účastník. To má podle něj naopak svědčit o tom, že se o právní poměry k nemovitosti zajímal a jednal aktivně. Odmítá též úvahu odvolacího soudu, že informace o tom, že žalobce je "alkoholik", měla zakládat pochybnosti o vlastnickém právu či povinnost další investigativní činnosti. Tvrdí, že mu nebyly známy kontakty právní zástupkyně žalobce a převodce ohledně zpětného odkupu, a tyto okolnosti mu proto nelze přičítat k tíži; naopak podle něj potvrzují, že rodina sama považovala převod za platný a usilovala o zpětné získání nemovitosti. Závěr o absenci dobré víry proto podle stěžovatele nebyl řádně prokázán ani odůvodněn. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 17. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. 19. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit do dvou samostatných okruhů. Ústavní soud se nejprve bude zabývat otázkou ústavnosti závěrů obecných soudů o duševním stavu žalobce a platnosti převodní smlouvy mezi žalobcem a převodcem, v níž ústavněprávní pochybení neshledal [V. 1.]. Následně přezkoumá posouzení dobré víry stěžovatele při nabytí vlastnického práva od osoby zapsané ve veřejném seznamu, které tvoří ústavněprávní jádro projednávané věci a v němž naopak shledal porušení základních práv stěžovatele [V. 2.]. V. 1. Posouzení duševního stavu žalobce 20. Jeden okruh námitek směřuje proti závěrům obecných soudů o duševním stavu žalobce v době uzavření převodní smlouvy a proti způsobu hodnocení znaleckých posudků. Ústavní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda dokazování a skutkové závěry obecných soudů v této části vykazují ústavněprávní deficity dosahující intenzity zásahu do základních práv stěžovatele. Toto posouzení totiž předchází navazujícímu posouzení (ne)existence dobré víry stěžovatele při nabytí sporné nemovitosti. 21. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů vlastním, pokud se jejich úvahy pohybují v mezích ústavnosti. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze tehdy, vykazuje-li hodnocení důkazů znaky svévole, extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy či jiného zjevného vybočení z požadavků spravedlivého procesu [srov. např. nálezy ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165) či ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)]. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. 22. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem znaleckého nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru [srov. nález ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 (N 80/112 SbNU 209), body 18 až 23 a tam odkazovanou judikaturu]. 23. Předestřeným požadavkům obecné soudy dostály. Obecné soudy se podrobně zabývaly zdravotním stavem žalobce, obsahem zdravotnické dokumentace i jednotlivými znaleckými závěry a přesvědčivě vysvětlily, proč považují závěry znalců za věrohodné a odborně podložené. Obecné soudy nadto neposuzovaly znalecké posudky izolovaně, ale v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů i v kontextu jiných provedených důkazů, například lékařských zpráv a výpovědí svědků. V adekvátním rozsahu reagovaly také na stěžovatelovy námitky proti znaleckým posudkům. Podle Ústavního soudu proto v tomto rozsahu postačuje odkázat zejména na body 11 a 19 rozsudku odvolacího soudu. Nic na tomto závěru nemění ani pozdější informace stěžovatele o podání trestního oznámení na znalce podílející se na revizním znaleckém posudku. Samotná existence trestního oznámení bez dalšího nemůže zpochybnit ústavnost napadených rozhodnutí ani správnost hodnocení důkazů obecnými soudy. V. 2. Posouzení dobré víry stěžovatele 24. Klíčovou otázkou projednávané věci je posouzení dobré víry stěžovatele jako nabyvatele nemovité věci za úplatu od osoby zapsané ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí) jako vlastník, a to v kontextu zásady materiální publicity podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku. 25. Ústavní soud nejprve shrne obecná východiska týkající se dobré víry nabyvatele a konceptu tzv. investigativní aktivity [V. 2. a)]. Následně se bude zabývat významem vědomostí a aktivit osob jednajících za nabyvatele nebo podílejících se na převodu, zejména otázkou přičitatelnosti vědomostí syna stěžovatele a ústavními důsledky neprovedení jeho výslechu [V. 2. b)]. Konečně posoudí, zda odvolací soud v projednávané věci nepřekročil ústavní limity požadavku na investigativní aktivitu a zda závěr o absenci dobré víry ústavně konformním způsobem odůvodnil [V. 2. c)]. V. 2. a) Obecná východiska posouzení dobré víry nabyvatele a koncept "investigativní aktivity" 26. Podle § 984 odst. 1, věty první, občanského zákoníku platí, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. 27. Uvedené ustanovení upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů jednajících v dobré víře. V důsledku je naopak oslabována ochrana skutečných nositelů věcných práv, vůči nimž výrazněji dopadá zásada vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým [srov. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 (N 160/101 SbNU 117), body 25 a 26]. Princip právní jistoty, jehož součástí je důvěra jednotlivce v zápis v katastru nemovitostí, přitom neodmyslitelně patří mezi základní atributy a základní hodnoty demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) [srov. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163), body 30 až 35]. 28. Dobrá víra ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku obecně spočívá v tom, že nabyvatel nevěděl a při zachování obvyklé opatrnosti ani vědět nemohl, že stav zapsaný ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnému právnímu stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4540/2018). Současně platí zákonná presumpce dobré víry podle § 7 občanského zákoníku, podle níž se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Důkazní břemeno ohledně okolností vylučujících dobrou víru proto nese ten, kdo její absenci tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4174/2017 či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2037/23). 29. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje povinnost činit aktivní kroky směřující k ověření, zda stav zápisů ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému právnímu stavu a zda nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla do veřejného seznamu. Požadavek na takové ověřování by byl v rozporu s § 980 odst. 2 občanského zákoníku, který zakládá domněnku souladu zapsaného a skutečného právního stavu, a současně by odporoval smyslu materiální publicity veřejných seznamů vyjádřené zejména v § 984 odst. 1 občanského zákoníku (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4540/2018; dále viz např. rozsudky ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 24 Cdo 279/2020 či ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 22 Cdo 2087/2020). 30. Uvedené však neznamená, že by aktivní ověřování skutečného právního stavu bylo zcela vyloučeno. Judikatura Nejvyššího soudu v této souvislosti pracuje s konceptem tzv. investigativní aktivity, podle níž existují-li objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, je na nabývající osobě, aby si aktivně ověřila, zda zápis ve veřejném seznamu odpovídá skutečnosti (srov. zejména rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4540/2018; dále viz např. rozsudek ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. 22 Cdo 3962/2019 či usnesení ze dne 23. 4. 2021 sp. zn. 24 Cdo 688/2021). Musí však být dána příčinná souvislost mezi nedostatkem této aktivity a nevědomostí o skutečném stavu, resp. rozporu skutečného a zapsaného stavu (srov. rozsudky ze dne 31. 7. 2019 sp. zn. 22 Cdo 1187/2019 či ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 22 Cdo 4547/2018). 31. Takové okolnosti mohou spočívat jak v informacích vyplývajících přímo z veřejného seznamu, například v poznámce spornosti nebo plombě vztahující se k řízení o odstranění nesouladu mezi zapsaným a skutečným právním stavem (srov. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4540/2018), tak ve faktickém stavu věci, zejména pokud je nemovitost nebo její část zjevně užívána jinou osobou nebo jsou přítomny další objektivní indicie nasvědčující nesouladu mezi evidovaným a skutečným právním stavem [srov. blíže k této oblasti také Pavlů, R. § 984 [Materiální publicita veřejných seznamů]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 20, dostupné na beck-online.cz; či Vrzalová, L. In: Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 44, marg. č. 21; či Zvára, M. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 37-38; a tam odkazovanou judikaturu]. 32. Ústavní soud obecně nepovažuje za neústavní požadavek na aktivní zjišťování skutečného právního stavu, existují-li okolnosti způsobilé objektivně vyvolat pochybnosti o správnosti stavu zapsaného ve veřejném seznamu. Je však třeba důsledně rozlišovat mezi okolnostmi vylučujícími dobrou víru samy o sobě a okolnostmi (indiciemi), které mohou v konkrétním případě toliko založit potřebu další investigativní aktivity nabyvatele. 33. Má-li být dobrá víra podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku vyvrácena na základě nedostatečné investigativní aktivity, nemůže postačovat pouhé konstatování, že nabyvatel takovou aktivitu nevyvinul, ani obecný závěr, že měl být obezřetnější nebo měl "zjišťovat více". Musí být vysvětleno, proč konkrétní zjištěné okolnosti (indicie) mohly ve svém souhrnu z pohledu poctivého a rozumně opatrného nabyvatele objektivně vyvolat potřebu dalšího ověřování, jaká další aktivita byla v dané situaci přiměřeně očekávatelná a k jakým konkrétním poznatkům mohla vést. Současně musí být dána příčinná souvislost mezi absencí takové aktivity a nevědomostí o rozporu zapsaného a skutečného stavu. 34. Přiměřenost požadavku investigativní aktivity se v tomto ohledu uplatňuje ve dvou navazujících rovinách. Jednak vymezuje, kdy zjištěné okolnosti mohou objektivně založit potřebu dalšího ověřování; jednak určuje rozsah dalších kroků, které lze po nabyvateli v obdobném postavení ještě rozumně požadovat. Bez takového vymezení by se požadavek investigativní aktivity mohl změnit v bezbřehou povinnost nabyvatele neustále zjišťovat a ověřovat další a další okolnosti. 35. Extenzivní pojetí požadavku investigativní aktivity by fakticky obracelo presumpci dobré víry podle § 7 občanského zákoníku a činilo by z nabyvatele subjekt povinný aktivně ověřovat správnost údajů veřejného seznamu. Tím by popíralo samotný smysl zásady materiální publicity veřejných seznamů a nepřiměřeně vychylovalo rovnováhu mezi ochranou vlastnického práva skutečného vlastníka a ochranou právní jistoty a legitimní důvěry dobrověrného nabyvatele v akty veřejné moci. Právní úpravu přitom nelze interpretovat způsobem, který její základní východiska fakticky vyprázdní či popře (k tomu srov. např. nález ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24, body 45 až 50). 36. Současně platí, že požadavek na investigativní aktivitu musí být pro adresáty práva alespoň v základních rysech transparentní a předvídatelný. Nabyvatel musí být schopen seznat, jaké okolnosti již mohou objektivně vyvolat potřebu další aktivity a jaký rozsah takové aktivity lze ještě považovat za dostatečný. Posouzení se přitom může lišit podle konkrétních okolností případu, zejména podle povahy nabývané věci, charakteru transakce či osoby nabyvatele. 37. Není-li závěr o neexistenci dobré víry řádně odůvodněn, jsou tím porušována práva nabyvatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 3644/19 či nález ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 (N 225/103 SbNU 301)]. 38. Není přitom úlohou Ústavního soudu formulovat obecná kritéria rozsahu investigativní povinnosti či sjednocovat judikaturu obecných soudů v této oblasti; to náleží primárně Nejvyššímu soudu. Úkolem Ústavního soudu je toliko posoudit, zda konkrétní aplikace těchto požadavků respektuje ústavní mantinely a nevede k nepřiměřenému omezení některého z dotčených základních práv. 39. Posouzení dobré víry podle § 984 občanského zákoníku ve své podstatě představuje poměřování mezi ochranou osoby jednající v důvěře ve veřejný seznam, jejíž postavení je odrazem ochrany právní jistoty a důvěry v akty veřejné moci, a ochranou skutečného nositele věcného práva. Ústavně konformní aplikace § 984 občanského zákoníku proto předpokládá nalezení spravedlivé rovnováhy mezi těmito ústavně chráněnými hodnotami v konkrétních skutkových okolnostech posuzované věci [srov. přiměřeně nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 86/61 SbNU 359)]. V. 2. b) Význam vědomostí a aktivit osob jednajících za nabyvatele nebo podílejících se na nabytí 40. V projednávané věci je podstatná skutečnost, že se na koupi sporné nemovitosti stěžovatelem podílel rovněž jeho syn, který mimo jiné měl s rodinou žalobce komunikovat a spornou nemovitost sám navštívit (viz body 22 a 23 rozsudku odvolacího soudu). Právě rozsah jeho vědomostí a aktivity přitom může být významný pro posouzení dobré víry stěžovatele. 41. Odvolací soud na jednu stranu akcentoval, že stěžovatel osobně nečinil kroky směřující k ověření skutkového stavu, současně však vycházel z toho, že určité informace měl zprostředkovaně právě od svého syna (viz hodnocení v bodě 40 rozsudku odvolacího soudu). Není proto zřejmé, jak odvolací soud vztah mezi stěžovatelem a jeho synem právně hodnotil a zda poznatky syna považoval za relevantní i pro posouzení dobré víry samotného stěžovatele. Napadené rozhodnutí tak v tomto směru působí vnitřně rozporně. 42. Skutečnost, že nabyvatel osobně nevyvinul dostatečnou investigativní aktivitu, bez dalšího neznamená absenci dobré víry podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku. Dobrou víru vylučuje až závěr, že při přiměřené investigativní aktivitě by nabyvatel mohl zjistit rozpor mezi zapsaným a skutečným právním stavem. Jestliže se na opatřování informací nebo komunikaci kolem převodu podílela osoba odlišná od nabyvatele, nelze bez dalšího abstrahovat od otázky, zda poznatky této osoby měly být pro posouzení dobré víry zohledněny. 43. V této souvislosti může v úvahu přicházet i přímá aplikace § 436 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se zastoupenému přičítá vědomost zástupce o určité okolnosti. Odvolací soud se však touto otázkou nezabýval a nevyložil, zda postavení syna stěžovatele považoval za zastoupení v právním smyslu či jaký vztah mezi nimi byl. I pokud by však takový vztah nebylo možné kvalifikovat jako zastoupení, bylo namístě zabývat se alespoň možností analogické aplikace tohoto ustanovení pro účely posouzení dobré víry podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku na pomocníka při sjednávání smlouvy, kdy jiná osoba pro nabyvatele fakticky obstarává komunikaci, prověřování nemovitosti či získávání informací relevantních pro převod. 44. Byť občanský zákoník pro posuzovanou situaci neobsahuje výslovnou normu o přičítání vědomostí obdobnou § 151 odst. 2 občanského zákoníku u právnických osob, samotný koncept přičítání představuje obecnou právní figuru (argumentační operaci), jejíž podstatou je spojení právně významné skutkové okolnosti s určitým subjektem, aby vůči němu mohly nastoupit právní následky. Přičítání cizích okolností je přitom ospravedlnitelné mimo jiné tehdy, vyžaduje-li to ochranný účel normy, jejíž aplikace by jinak mohla být oslabena (srov. Brim, L. Přičitatelnost vědění o právně významných okolnostech právnickým osobám. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 49 až 56). 45. Právě ochranný účel § 984 odst. 1 občanského zákoníku - tedy vyvažování ochrany skutečného vlastníka s ochranou důvěry nabyvatele ve veřejný seznam - může odůvodňovat, aby při hodnocení dobré víry nebylo rozhodné pouze to, co věděl nabyvatel osobně, ale rovněž to, co zjistily osoby, jejichž prostřednictvím obstarával informace relevantní pro převod či které převod fakticky zprostředkovávaly. Pokud by bylo možno bez dalšího odhlížet od vědomostí osob, které za nabyvatele v konkrétní záležitosti jednaly nebo získávaly informace, mohlo by docházet k obcházení požadavku přiměřené investigativní aktivity. Je-li tomu tak, pak musí obdobně platit i opačný závěr: nelze-li nabyvateli přičítat pouze okolnosti svědčící v jeho neprospěch, musí být zohledněny i skutečnosti podporující závěr, že požadavku přiměřené investigativní aktivity dostál. 46. Takový závěr ostatně není českému soukromému právu cizí. Občanský zákoník i mimo oblast zastoupení pracuje s principem přičitatelnosti činnosti pomocníka či osoby použité při realizaci určité činnosti. Tento obecnější princip odrážejí například § 2914 občanského zákoníku či § 1935 občanského zákoníku, z nichž plyne, že osoba využívající jinou osobu při realizaci svého jednání nese právní relevanci její činnosti ve své sféře; zvláštní postavení z hlediska možné vědomosti o rozhodujících okolnostech pak mají osoby blízké, jak je vyjádřeno například při převzetí majetku (§ 1893 odst. 2 občanského zákoníku), u relativní neúčinnosti právního jednání [§ 590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku] či při stavení promlčecí lhůty (§ 650 občanského zákoníku). 47. Konkrétní dogmatické zdůvodnění přičitatelnosti však samo o sobě není pro Ústavní soud rozhodující. Podstatné je, že ochranný účel § 984 odst. 1 občanského zákoníku může podle okolností vyžadovat, aby se pro posouzení dobré víry přihlíželo i k aktivitám a skutečnostem zjištěným osobou, která se na převodu a získávání relevantních informací pro nabyvatele podílela, ať již svědčící ve prospěch či neprospěch závěru o dobré víře. 48. Za této situace byl výslech syna stěžovatele způsobilý objasnit skutkové okolnosti významné pro posouzení dobré víry podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku, zejména jakými konkrétními informacemi syn stěžovatele disponoval, v jakém rozsahu se v transakci angažoval či jak probíhala návštěva sporné nemovitosti a komunikace s rodinou žalobce. Tato zjištění jsou zcela zásadní pro zodpovězení stěžejní otázky, zda existovaly okolnosti způsobilé vyvolat pochybnosti o souladu evidovaného a skutečného právního stavu a zda stěžovatel či osoby působící v jeho sféře vyvinuly dostatečnou investigativní aktivitu. Přitom s ohledem na provázanost zúčastněných osob nelze nahrazovat jejich řádný výslech nepodloženými domněnkami soudu (srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 623/20, body 25 a 26). Ostatně výslech syna stěžovatele navrhoval také sám žalobce. 49. Neprovedení tohoto důkazu odvolací soud odůvodnil souhrnně tak, že skutkový stav považoval za dostatečně zjištěný z jiných provedených důkazů a tvrzení účastníků (viz bod 23 rozsudku odvolacího soudu). Takové odůvodnění však nelze považovat za dostatečné. Jelikož okolnosti známé synovi stěžovatele a jeho činnost v transakci jsou stěžejní pro výsledné posouzení věci, byl jeho výslech zcela zásadním důkazním prostředkem způsobilým ovlivnit výsledek řízení ve věci samé. Protože byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, jde o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1765/21 (N 193/109 SbNU 70) či ze dne 9. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 455/06 (N 75/45 SbNU 175)], který představuje přímé porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V. 2. c) Přiměřenost požadavku investigativní aktivity a posouzení dobré víry v projednávané věci 50. Vedle procesního deficitu spočívajícího v neprovedení výslechu syna stěžovatele se Ústavní soud zabýval rovněž otázkou, zda odvolací soud při posouzení dobré víry podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku nepřekročil ústavní limity požadavku na přiměřenou investigativní aktivitu nabyvatele. 51. Z předestřených východisek plyne, že v projednávané věci bylo nezbytné nejprve vymezit, jakými konkrétními informacemi stěžovatel disponoval, případně jaké informace byly známy osobám, jejichž vědomosti a činnost jsou mu pro účely posouzení dobré víry přičitatelné. Následně bylo třeba posoudit, zda některá z těchto informací sama o sobě vyvracela dobrou víru, tedy přímo zpochybňovala důvěru ve stav zapsaný ve veřejném seznamu. Teprve nebylo-li tomu tak, bylo namístě zkoumat, zda zjištěné okolnosti zakládaly potřebu další investigativní aktivity. 52. Ani v takovém případě však nelze automaticky předpokládat, že každá dílčí indicie musí vést k dalšímu prověřování. Musí být vysvětleno, proč právě v souhrnu s ostatními okolnostmi mohla z pohledu poctivého a rozumně opatrného nabyvatele v obdobném postavení objektivně vyvolat pochybnost o souladu zapsaného a skutečného právního stavu a proč bylo vzhledem k povaze těchto okolností přiměřené po něm požadovat další aktivitu směřující k jejich rozptýlení 53. Je-li pak dovozováno, že stěžovatel měl vyvinout další investigativní aktivitu, musí být současně vysvětleno, jaká konkrétní aktivita měla následovat, jaký její rozsah bylo možné po něm rozumně požadovat, jaké informace jí mohly být zjištěny a proč právě tato zjištění mohla vést k poznání skutečného právního stavu. Jinými slovy, musí být postavena najisto příčinná souvislost mezi absencí požadované investigativní aktivity a nevědomostí stěžovatele o skutečném právním stavu. Bez takového propojení nelze dobrou víru vyvrátit. 54. Odvolací soud však uvedené požadavky nedodržel. Především není zřejmé, s jakým rozsahem informací při svých úvahách pracoval. Na jednu stranu vycházel z toho, že určité poznatky měl stěžovatel zprostředkovaně od svého syna, na druhou stranu však odmítl provést důkaz, který mohl obsah a rozsah těchto poznatků objasnit. Bez zjištění, jaké konkrétní informace syn stěžovatele získal při návštěvě nemovitosti a při komunikaci s rodinou žalobce a převodcem, nelze spolehlivě posoudit ani existenci dobré víry, ani případnou potřebu další investigativní aktivity. O to významnější je deficit spočívající v neprovedení výslechu syna stěžovatele [viz část V. 2. b) nálezu]. 55. Odvolací soud založil svůj závěr o absenci dobré víry stěžovatele nikoli na tom, že existovaly okolnosti přímo vyvracející dobrou víru, ale že nevyvinul dostatečnou investigativní aktivitu. Tento nedostatek dovodil z toho, že stěžovatel osobně nemovitost neprohlédl, spokojil se s fotografiemi nemovitosti, a to navíc za situace, kdy nemovitost kupoval pro dceru a kdy od syna věděl, že je žalobce "alkoholik" (viz bod 40 rozsudku odvolacího soudu). 56. V daném případě bylo v kupní smlouvě ujednáno mimo jiné i to, že nemovitost fakticky užívají osoby odlišné od převodce či osoby zapsané ve veřejném seznamu jako vlastník. Taková okolnost sama o sobě nevypovídá o nesouladu mezi evidovaným a skutečným právním stavem, může však být jedním z faktorů relevantních pro posouzení potřeby další aktivity. 57. V projednávané věci nelze pominout, že spornou nemovitost stěžovatel sice osobně neprohlédl, učinil tak však jeho syn, jehož činnost a vědomosti je třeba při hodnocení investigativní aktivity rovněž zohlednit, tím spíše, vycházel-li z nich částečně i samotný odvolací soud. Již z tohoto důvodu nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že stěžovatel žádnou relevantní aktivitu v tomto ohledu nevyvinul. Požadavek na prohlídku nemovitosti přitom není samoúčelný. Jeho smyslem je kromě jiného získání informací významných pro posouzení souladu evidovaného a skutečného právního stavu a typicky může směřovat k odhalení situací, v nichž osoby užívající nemovitost samy zpochybňují vlastnické oprávnění převodce nebo vystupují jako osoby, jimž svědčí vlastní věcné či jiné právo. 58. Z učiněných zjištění vyplývá, že stěžovatel věděl o tom, že nemovitost užívají rodinní příslušníci žalobce a že mezi nimi a převodcem existuje spor ohledně dalšího užívání nemovitosti (viz bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Nebylo však zjištěno, že by osoby užívající nemovitost tvrdily, že jim svědčí vlastnické právo, tudíž ani potřeba vyjasnění důvodu jejich užívání nebyla stěžejní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025 sp. zn. 22 Cdo 817/2024, bod 24). Spory o užívání nemovitosti či existence obligačních práv třetích osob totiž ještě samy nevypovídají o nesouladu evidovaného a skutečného vlastnického práva. Podstatné proto bylo, zda v rámci seznámení se s faktickým stavem mohl stěžovatel, případně jeho syn, zjistit konkrétní okolnosti vyvolávající pochybnosti o souladu zapsaného a skutečného právního stavu, které se týkají přímo žalobce coby původního vlastníka. 59. V tomto ohledu lze považovat za relevantní jednu konkrétní okolnost, totiž že stěžovatel slyšel o tom, že žalobce je "alkoholik". Sama tato informace však bez dalšího neumožňuje rozumný závěr o duševní nezpůsobilosti, omezení svéprávnosti či možné neplatnosti právních jednání, a nemůže proto sama o sobě přímo vyvracet dobrou víru nabyvatele. Označení "alkoholik" může mít v běžném společenském styku různý význam. Alkoholismus není právní kategorií a nelze z něj automaticky dovozovat neschopnost právně jednat. To platí tím spíše za situace, kdy případná duševní porucha žalobce nebyla natolik zjevná, že její existence musela být následně zpětně zjišťována prostřednictvím znaleckého dokazování. Odvolací soud této informaci přikládá zásadní význam, aniž by ve svém rozsudku přesvědčivě vysvětlil, jaký konkrétní obsah měla mít, v jakém kontextu zazněla, kdo ji sdělil, nebo zda měla odkazovat k možné závislosti, zdravotnímu stavu či omezení rozpoznávacích schopností žalobce, jak naznačuje odvolací soud až ve vyjádření k ústavní stížnosti. 60. Pokud měla tato informace představovat pouze indicii o možném nesouladu zapsaného a skutečného stavu, bylo třeba posoudit její význam v souhrnu s ostatními zjištěnými okolnostmi případu. V této souvislosti se mimo jiné jeví relevantní zjištění, že mezi rodinou žalobce a převodcem probíhala jednání o zpětné koupi nemovitosti (viz body 10 a 22 rozsudku odvolacího soudu); to může nasvědčovat tomu, že původně vycházeli z existence platného převodu a snažili se jeho důsledky řešit dodatečně. Odvolací soud však nevysvětlil, proč právě v kombinaci s tím, že rodina žalobce nemovitost užívala z jiného důvodu a s převodcem jednala o jejím zpětném odkupu, případně s přihlédnutím k dalším zjištěným okolnostem, měla zmínka o údajném alkoholismu žalobce z pohledu poctivého a rozumně opatrného nabyvatele v obdobném postavení vyvolat takové pochybnosti o souladu zapsaného a skutečného právního stavu, které zakládaly potřebu dalšího ověřování. 61. Nadto odvolací soud neobjasnil, jaká další konkrétní aktivita měla následovat, jaký její rozsah bylo možno po stěžovateli rozumně požadovat, jaké skutečnosti jí měly být zjištěny a proč by právě tato zjištění vedla k poznání skutečného právního stavu. Obecné konstatování odvolacího soudu v bodě 41 rozsudku, že pokud by stěžovatel s ohledem na existující pochybnosti o správnosti knihovního zápisu vyvinul potřebnou investigativní aktivitu, pak by tuto skutečnost (duševní poruchu žalobce) vědět mohl, aniž by to blíže konkretizoval, tomuto požadavku nevyhovuje. Zároveň chybí vysvětlení příčinné souvislosti mezi vytýkaným nedostatkem investigativní aktivity a nevědomostí stěžovatele o okolnostech významných pro posouzení platnosti předchozích právních jednání. 62. Ústavní soud v této fázi neuzavírá, že stěžovatel byl v dobré víře nebo že požadavku přiměřené investigativní aktivity dostál, to mu ani nepřísluší. Takový závěr předpokládá nejprve úplné objasnění skutkových okolností, zejména rozsahu vědomostí osob podílejících se na převodu. Teprve následně lze hodnotit, zda bylo vzhledem k souhrnu okolností přiměřené požadovat po stěžovateli další investigativní aktivitu, v čem měla spočívat, co jí bylo možné zjistit a zda existuje příčinná souvislost mezi případným nedostatkem investigativní aktivity a nevědomostí o skutečném právním stavu. 63. Odvolací soud však učinil závěr o absenci dobré víry předčasně a bez dostatečně přesvědčivého odůvodnění, čímž nepřiměřeně vychýlil rovnováhu mezi ochranou vlastnického práva původního vlastníka a ochranou právní jistoty a důvěry nabyvatele ve správnost veřejného seznamu. Tím porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 64. Přestože stěžovatel v dovolání brojil proti závěru odvolacího soudu o absenci dobré víry a namítal, že okolnosti rozhodné pro její posouzení nebyly dostatečně zjištěny ani náležitě vyhodnoceny způsobem odpovídajícím ochraně dobrověrného nabyvatele, Nejvyšší soud uvedené pochybení neodstranil. Rozhodování o dovolání přitom nestojí mimo ústavní rámec ochrany základních práv; také dovolací soud je jako orgán soudní moci povolán k jejich ochraně podle čl. 4 Ústavy. Jestliže tedy Nejvyšší soud považoval úvahy odvolacího soudu za přiměřené a dostatečně odůvodněné, ačkoli uvedeným ústavním požadavkům nevyhověly, aproboval ústavně vadné posouzení věci. Závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele se proto vztahuje i na jeho rozhodnutí. VI. Závěr 65. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími odvolacího soudu a Nejvyššího soudu byla porušena stěžovatelova základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. Odvolací soud založil závěr o absenci dobré víry stěžovatele při nabytí vlastnického práva na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na úvahách, které nepřiměřeně rozšiřují požadavek investigativní aktivity nabyvatele nad rámec slučitelný se zásadou materiální publicity veřejných seznamů podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud pak toto ústavně vadné posouzení aproboval. 66. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). 67. Ústavní soud naopak nezrušil rozsudek okresního soudu. Vytýkané ústavněprávní vady se totiž koncentrují do rozhodnutí odvolacího soudu, který se otázkou dobré víry - na rozdíl od okresního soudu - zabýval, a do navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž jeho závěry aproboval. Zrušením těchto rozhodnutí se znovu otevírá prostor pro to, aby obecné soudy samy poskytly ochranu základním právům stěžovatele v intencích právních názorů vyslovených v tomto nálezu. Takový postup odpovídá principu subsidiarity ústavní stížnosti i zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/97 (N 113/9 SbNU 65); či nález ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2722/13 (N 22/76 SbNU 313), bod 28]. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu proto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. 68. V dalším řízení bude úkolem obecných soudů zejména vyjasnit obsah informací, jimiž disponoval syn stěžovatele, jejich případnou přičitatelnost stěžovateli, jakož i to, jaké konkrétní kroky bylo možno po stěžovateli rozumně požadovat a zda by jejich provedení skutečně vedlo ke zjištění okolností vyvracejících dobrou víru. Teprve poté lze ústavně konformním způsobem poměřit kolidující ústavně chráněné hodnoty. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu