Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Vlašaného, se sídlem Vančurova 2904, Tábor, insolvenčního správce dlužníka KOVOSVIT MAS Machine Tools, a.s., se sídlem náměstí Tomáše Bati 419, Sezimovo Ústí, zastoupeného Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. září 2025, č. j. 4 C 92/2025-45, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníka řízení a Bluetech, s. r. o., se sídlem Žižkova 596, Pacov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel je insolvenčním správcem dlužníka KOVOSVIT MAS Machine Tools, a. s., (dále jen jako "insolvenční dlužník"), na jehož majetek byl prohlášen konkurs. V souladu s § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona přešlo tímto okamžikem na insolvenčního správce dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka včetně oprávnění vymáhat jeho pohledávky. Insolvenční správce zjistil, že dlužník eviduje pohledávku za vedlejším účastníkem ve výši 9 357 Kč. Úspěšně se před Okresním soudem v Pelhřimově (dále jen jako "okresní soud") domohl vydání elektronického platebního rozkazu. Vedlejší účastník proti němu podal odpor, jistinu před nařízením jednání ve věci zaplatil, odmítal však uhradit příslušenství. V rozsahu zaplacené jistiny vzal stěžovatel žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Dále pokračovalo pouze ve vztahu k příslušenství pohledávky (úrok z prodlení). 2. Okresní soud shledal nárok stěžovatele na zaplacení zákonného úroku z prodlení za oprávněný a uložil proto vedlejšímu účastníkovi jej stěžovateli zaplatit (výrok I), dále zamítl nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II), a rozhodl tak, že stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), jelikož jsou dány mimořádné okolnosti podle § 150 o.s.ř. II. Argumentace stěžovatele 3. Jelikož v řízení před okresním soudem šlo o bagatelní částku (odvolání není přípustné), nemá stěžovatel jinou možnost než se nyní obrátit na Ústavní soud. Napadené rozhodnutí porušilo čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Okresní soud nesprávně posoudil status stěžovatele coby nepodnikatele. Také měl v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení vyjít ze zásady úspěchu ve věci, nikoliv aplikovat § 150 o.s.ř. Uvedené ustanovení použil v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Jednalo se o rozhodnutí překvapivé, stěžovatel neměl možnost se k jeho aplikaci vyjádřit. Šlo o projev libovůle, neboť pro jeho užití nesvědčí objektivní důvody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 5. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí jako celku, tedy včetně výroku I, který je mu příznivý. V tomto rozsahu by tedy ústavní stížnost byla podána zjevně neoprávněným navrhovatelem (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1998/24, bod 44; IV. ÚS 3026/20, body 40 až 46; II. ÚS 648/18, bod 15). Ústavní soud nicméně vyšel také z obsahu ústavní stížnosti, kde stěžovatel jednoznačně uvádí, že usiluje pouze o zrušení rozsudku ve výroku II a III (viz body 13 a 17). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Stěžovatel brojí proti výroku, kterým byla zamítnuta žaloba v rozsahu nákladů spojených s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a výroku, kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení dle § 150 o.s.ř. V posuzované věci jsou tudíž podstatné dvě okolnosti. Zaprvé bagatelní výše částky, ohledně níž byla žaloba zamítnuta (výrok II), zadruhé skutečnost, že stěžovatel napadá výrok, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení (jež sice není vyčíslen, s ohledem na výši jistiny a průběh řízení, půjde však zjevně rovněž o bagatelní částku). 8. Při posuzování ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci Ústavní soud zohledňuje taktéž, jak intenzivně jejich případná pochybení zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18, bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6). S ohledem na výši částky, o níž soud rozhodoval ve výroku II (1 200 Kč), nelze v posuzovaní věci shledat míru intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. V takových případech Ústavní soud obvykle odmítá ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30). 9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále plyne, že problematika nákladů řízení zásadně nedosahuje ústavní roviny. Jakkoli může mít rozhodnutí o nákladech citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. K přezkumu nákladových výroků se proto Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Potenciál zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele v případech rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši, je pak zcela minimální. Takové ústavní stížnosti jsou zpravidla posuzovány jako zjevně neopodstatněné (neprovází-li věc mimořádné okolnosti, srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; nálezy sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37; IV. ÚS 3502/20, bod 20). 10. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24, bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6). Žádné mimořádné okolnosti však stěžovatel ve své stížnosti neuvádí a neshledal je ani Ústavní soud. 11. K napadeným výrokům je možné jen stručně poznamenat následující. 12. Především je možné konstatovat, že oba výroky jsou dostatečně odůvodněny a z hlediska ústavnosti uvedené odůvodnění obstojí (body 6 a 7). Okresní soud předkládá přesvědčivé důvody, proč pro účely posuzované věci nebylo možno považovat žalobce coby insolvenčního správce za podnikatele. K nákladovému výroku lze sice poznamenat, že za přiléhavější by se v podmínkách posuzovaní věci jevilo, aplikovat § 142 odst. 1 o.s.ř. a nepřiznání či omezení náhrady nákladů řízení zvažovat z důvodu neúčelnosti (pokud by stěžovatel vedlejšímu účastníkovi fakturu zaslal, k soudnímu řízení by nemuselo dojít). Samotná skutečnost, že se soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nepřiléhavé či nesprávné aplikace podústavního práva, ovšem nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. 13. Rovněž lze za nežádoucí (a za určitých podmínek i protiústavní) považovat, pokud soud nevytvoří pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3161/08 a sp. zn. II. ÚS 1605/15). Z protokolu z jednání konaného dne 23. 9. 2025 neplyne, že by okresní soud strany se svým úmyslem aplikovat § 150 o. s. ř. seznámil. V poměrech posuzované věci (bagatelní částka, výrok o nákladech řízení) však nejsou dány důvody pro závěr, že by toto pochybení dosáhlo intenzity protiústavnosti. V. Závěr 14. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu