Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REOS-HK s. r. o., sídlem Pražská třída 612/75, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem, sídlem Eliščino nábřeží 280/23, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025 č. j. 33 Cdo 2715/2024-170, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2024 č. j. 47 Co 43/2024-149 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. prosince 2023 č. j. 10 C 83/2022-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Střechy Reno, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastnice (žalobkyně) žalovala stěžovatelku (žalovanou) o zaplacení částky 106 025 Kč s příslušenstvím, neboť ta ani po výzvě nezaplatila dlužnou částku za provedené dílo (osekání vnější omítky, vyškrábání spár cihelného zdiva, očištění vnějších ploch tlakovou vodou a odklizení odpadního materiálu). Tyto práce provedla vedlejší účastnice v rámci celkové opravy fasády domu a stěžovatelce za ně vystavila fakturu č. 210038 na shora uvedenou částku. Faktury za související (předcházející i navazující) práce byly stěžovatelkou uhrazeny a nebyly mezi stranami sporné. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 104 263 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v rozsahu částky 1 762 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV, ve znění doplňujícího usnesení). Soud provedl listinné důkazy (vč. emailové komunikace, sporné faktury č. 210038 a krycího listu) i svědecké výpovědi osob, které sporné práce prováděly a které popisovaly jejich průběh, rozsah, návaznost jednotlivých kroků atp. Soud rovněž zadal a provedl znalecký posudek za účelem zjištění obvyklé hodnoty prací provedených podle sporné faktury. Znalec je ocenil marginálně nižší částkou, než požadovala vedlejší účastnice v žalobě (konkrétně měl za to, že jejich hodnota byla o 1 762 Kč nižší). Na základě provedených důkazů okresní soud dospěl k závěru, že práce vyúčtované ve sporné faktuře byly jednoznačně provedeny. O tom svědčí nejen jednoznačné svědecké výpovědi, ale také samotný fakt, že bez provedení těchto "přípravných" prací by nebylo možné provést ani další technologicky navazující práce (zhotovení nové fasády), které stěžovatelka nijak nerozporovala a bez problémů je na základě souvisejících faktur proplatila. Hodnotu těchto prací soud určil podle znaleckého posudku, nikoli podle sporné faktury č. 210038, neboť měl s ohledem na některé přetrvávající pochybnosti za to, že cena díla nebyla mezi stranami platně sjednána. O nákladech řízení soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci. 4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil výroky I, III a IV rozsudku okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry prvostupňového soudu. Z provedených důkazů jasně vyplynulo, že žalobkyně provedla jak práce vyúčtované ve sporné faktuře, tak i všechny další práce související s opravou fasády domu, a to až do jejího úplného dokončení. Zhotovení nové fasády domu přitom logicky muselo předcházet odstranění té staré. Odvolací soud se neztotožnil se stěžovatelčinými námitkami stran toho, že mezi stranami byla ujednána jiná hodinová sazba nebo že vyúčtování ze strany vedlejší účastnice bylo podmíněno odsouhlasením počtu odpracovaných hodin ze strany stěžovatelky, neboť to neplynulo ze žádných důkazů, příp. jim to odporovalo. Odvolací soud nakonec poznamenal, že pokud stěžovatelka až v odvolání poprvé namítla, že práce účtované spornou fakturou byly ve skutečnosti proplaceny již na základě dřívější faktury č. 210034 (jejíž existenci a proplacení strany učinily nesporným v řízení před prvostupňovým soudem), jde o nepřípustné nové tvrzení podle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci. 5. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dovolání považoval za nepřípustné, neboť stěžovatelka napadla pouze hodnocení důkazů, které však Nejvyšší soud nepovažoval za vadné nebo excesivní. Za problematické nepovažoval ani to, že odvolací soud označil stěžovatelčinu argumentaci fakturou č. 210034 za nepřípustné novum a tento důkaz proto ani neprovedl. Stěžovatelka byla při jednání prvostupňového soudu řádně poučena o nutnosti vylíčit všechny rozhodné skutečnosti podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, avšak svá tvrzení stran faktury č. 210034 v poskytnuté lhůtě neuplatnila a učinila tak až opožděně v odvolacím řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka opakuje, že v soudním řízení tvrdila, že vyfakturované práce nebyly ve stanoveném rozsahu provedeny, byly již uhrazeny nebo případně nebyly řádně objednány a odsouhlaseny, což však soudy řádně nezohlednily. Má za to, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (zejm. se svědeckými výpověďmi). Dále má za to, že soudy opomenuly provést důkaz fakturou č. 210034. Požadavek soudů, aby stěžovatelka tvrdila obsah uvedené faktury (resp. tvrdila to, že z ní mělo plynout, že práce fakturované pozdější fakturou č. 210038 již byly zaplaceny na základě této dřívější faktury) dříve než v odvolacím řízení, je projevem přepjatého formalismu. Stěžovatelka má taktéž za to, že soudy porušily autonomii vůle stran, nevycházely-li ze sjednané hodinové sazby 200 Kč/hod., ale určily cenu obvyklou podle znaleckého posudku. Nakonec je přesvědčena, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Výjimkou je výrok II napadeného rozsudku okresního soudu, v němž bylo stěžovateli vyhověno a je proto napaden osobou zjevně neoprávněnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11). 9. Stěžovatelka se však ve své podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud plnil roli další odvolací instance a "přehodnotil" hodnocení důkazů se strany obecných soudů. To mu však zásadně nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu příslušejí civilním soudům. Proces dokazování a hodnocení důkazů je totiž doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do něj nepřísluší zasahovat, ledaže shledá extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy, nepodloženost závěrů či libovůli soudů [shodně např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)]. K takovému pochybení však nedošlo. Obecné soudy řádně popsaly obsah provedených důkazů a vysvětlily, k jakým skutkovým závěrům dospěly na základě toho kterého důkazu. Jejich závěry jsou logické a nic nenasvědčuje tomu, že v řízení došlo k protiústavní deformaci obsahu provedených důkazů. 10. Jistou nepřehlednost do řízení naopak vnášela stěžovatelka. Ta jednou tvrdila, že práce fakturované na základě faktury č. 210038 provedeny vůbec nebyly. Podruhé naopak tvrdila, že tyto práce možná provedeny byly, ale již byly zaplaceny (navíc nebyla konzistentní ani v tom, zda již byly zaplaceny na základě dřívější faktury č. 210034, jak tvrdila v odvolacím řízení, nebo na základě pozdější faktury č. 210047, jak tvrdila v nalézacím řízení). Potřetí pak tvrdila, že fakturované práce možná provedeny byly, ale nebyly řádně objednány a odsouhlaseny, pročež je stěžovatelka ani hradit nemusela. Nelogicky a nepřehledně tak působí spíš stěžovatelčina tvrzení než skutkové závěry obecných soudů. 11. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou opomenutých důkazů a současně přepjatého formalismu, jenž se měl projevit v tom, že soudy po stěžovatelce vyžadovaly, aby svá tvrzení ohledně údajného zaplacení provedených prací již na základě dřívější faktury č. 210034 vznesla před provedením koncentrace řízení před soudem prvního stupně, nikoli až v odvolacím řízení jako novum. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že o vadu opomenutých důkazů jde tehdy, pokud obecné soudy odmítnou provést účastníkem navržený důkaz, který by mohl být relevantní pro rozhodnutí ve věci, bez jakéhokoliv či bez řádného odůvodnění nebo pokud takový důkaz provedou, avšak v odůvodnění rozhodnutí se s ním následně nijak nevypořádají [nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739), bod 13]. 12. Tato situace však v nyní posuzované věci nenastala. Existence a obsah faktury č. 210034 byly v řízení před soudem prvního stupně považovány za nesporné. Stěžovatelka, zastoupena v řízení advokátem, o této faktuře věděla a nijak nerozporovala ani její obsah, ani skutečnost, že na jejím základě v minulosti uhradila určité práce provedené při opravě fasády domu. Navzdory tomu a navzdory řádnému poučení podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu ze strany prvostupňového soudu se však stěžovatelka rozhodla v nalézacím řízení tvrdit pouze to, že práce fakturované ve sporné faktuře č. 210038 byly zaplaceny na základě jiné (pozdější) faktury č. 210047. Prvostupňový soud neměl povinnost stěžovatelku poučovat o tom, že by mohla tvrdit zaplacení sporných prací i na základě (dřívější) faktury č. 210034, nebo snad k tomuto závěru dospět z vlastního podnětu (proprio motu). To, zda stěžovatelka bude nebo nebude v soudním řízení tvrdit a prokazovat, že za určité práce zaplatila již na základě dřívější faktury, bylo čistě na její úvaze a procesní strategii. Pokud tak neučinila (resp. učinila opožděně až v odvolacím řízení), nelze v tom spatřovat pochybení prvostupňového soudu či přepjatý formalismus. V podobném duchu nelze v postupu odvolacího soudu spatřovat vadu opomenutých důkazů. Odvolací soud se totiž řádně vypořádal se stěžovatelčiným návrhem na provedení důkazu fakturou č. 210034 a vysvětlil, že tvrzení, která by tento důkaz měl prokazovat, jsou nepřípustným novem. 13. Stěžovatelka bez uvedení důvodů napadá také nákladové výroky, aniž by vymezila, v čem spatřuje naplnění požadavků plynoucích ze stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bodu 34. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že rozhodnutí soudů o nákladech řízení za protiústavní nepovažuje. 14. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a z časti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu