Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. Zdeňka Pokorného, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2025, č. j. 30 Cdo 2299/2025-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2025, č. j. 70 Co 130/2025-76, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2024, č. j. 27 C 111/2024-59, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel podal žalobu proti vedlejší účastnici, kterou se domáhal náhrady újmy ve výši 125 000 Kč s příslušenstvím. Tato újma mu podle něj vznikla nepřiměřenou délkou soudního řízení. Toto řízení trvalo celkem 4 roky a 11 měsíců a jeho předmětem byl nárok na náhradu újmy za nepřiměřenou délku jiného soudního řízení. 2. Obvodní soud žalobu zamítl. Stěžovateli podle soudu náleží náhrada ve výši 30 750 Kč. Stejnou částku mu však vedlejší účastnice již poskytla, a proto je stěžovatel už plně odškodněn. Obvodní soud vyšel při výpočtu ze základní částky 58 750 Kč za celou dobu řízení. Tuto částku následně snížil o 20 % kvůli složitosti věci a o částku 16 250 Kč, kterou stěžovatel obdržel za průtahy již v posuzovaném řízení. 3. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud shodně vyšel ze základní částky ve výši 58 750 Kč, ale jinak přistoupil k její následné úpravě. Soud ji zvýšil o 10 % kvůli nesprávnému postupu soudů, a naopak ji snížil o 30 % kvůli složitosti věci. Městský soud tak ve výsledku dospěl ke stejné výši zadostiučinění jako obvodní soud, a proto označil jím vypočtenou částku za přiměřenou. 4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, protože nižší soudy podle něj rozhodly v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho práva zaručená Ústavou (čl. 90 a čl. 95 odst. 1), Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a 3), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1) a Dodatkovým protokolem č. 1 k této Úmluvě (čl. 1). 6. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Napadená rozhodnutí jsou odbytá, svévolná, nespravedlivá a nesprávná. b) Soudy svévolně pominuly specifický charakter a zvýšený význam posuzovaného odškodňovacího řízení a chybně stěžovateli neposkytly "zvláště vysoké odškodnění". Nejvyšší soud posoudil tuto otázku nedostatečně a v rozporu s judikaturou vrcholných soudů (nález sp. zn. III. ÚS 1565/23, bod 48; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3177/2020 a rozsudek ESLP sp. zn. 10092/13). c) Soudy formalisticky, paušálně a svévolně vyhodnotily vliv pandemie covidu-19 na délku posuzovaného řízení. d) Nejvyšší soud se nevypořádal s některými částmi dovolací argumentace - konkrétně argumentací o nepřiměřeně nízké výši zadostiučinění, která vyvolává nežádoucí řetězení sporů [část d) dovolání], o chybném hodnocení kritéria složitosti řízení [část e)] a o ignorování specifického charakteru kompenzačního řízení [část f)]. III. Posouzení ústavní stížnosti 7. Podstatou tohoto řízení je, zda soudy porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva tím, že nevyhověly jeho žalobě na náhradu újmy za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení. 8. Určení výše přiměřeného zadostiučinění se odvíjí především od hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. 9. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 11. Ústavní soud zpravidla není oprávněn vstupovat do určování výše zadostiučinění a hodnocení jednotlivých okolností případu. Výjimkou jsou situace, kdy jsou závěry soudů extrémní a vymykají se smyslu a účelu právní úpravy. Ústavní soud zkoumá, zda soudy při stanovení zadostiučinění vycházely ze zákonných pravidel a své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25, body 39 až 40 a v nich citovaná rozhodnutí). Napadená rozhodnutí tyto ústavněprávní požadavky splňují. 12. Obecné soudy vysvětlily, jakými právními východisky se při posuzování případu řídily, z jakých skutkových okolností vycházely a proč stěžovateli nevyhověly. Ústavní soud nepovažuje jejich závěry ani odůvodnění za "odbyté", svévolné, nespravedlivé či jinak protiústavní [námitka a)]. Protiústavnost napadených rozhodnutí neodůvodňuje ani stěžovatelova argumentace. Ústavní soud se proto k jeho zbylým námitkám vyjádří jen stručně a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí a dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu. 13. Nejvyšší soud z ústavního hlediska nepochybil, když označil posuzované odškodňovací řízení za řízení se standardním významem [námitka b)]. Obecné soudy tento závěr opakovaně a řádně odůvodnily (zejména body 10 až 13 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud proto jen stručně potvrzuje, že tento typ řízení obecně nemá typově zvýšený význam (např. nález sp. zn. III. ÚS 1565/23, body 35 až 36 a bod 38; usnesení sp. zn. II. ÚS 3277/24, body 18 až 19; IV. ÚS 1538/24, body 12 až 13; III. ÚS 537/24, bod 11; III. ÚS 2327/20, bod 16). Z uvedených rozhodnutí nevyplývá, že by měla samotná povaha tohoto řízení vést ke zvýšení zadostiučinění z jiného právního důvodu. Ústavní soud neshledal důvod, proč toto posouzení měnit. 14. Obecné soudy podle Ústavního soudu neposoudily protiústavně vliv pandemie covidu-19 na výši přiměřeného zadostiučinění [námitka c)]. Městský soud zohlednil vliv pandemie jako okolnost pro snížení zadostiučinění z důvodu vyšší složitosti řízení. Městský soud jej navíc zohlednil jen v přesně vymezeném, zhruba ročním období, kdy byla činnost soudů kvůli vrcholící pandemii objektivně omezena (body 16 až 17 rozhodnutí městského soudu a body 14 až 16 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud nepovažuje snížení přiměřeného zadostiučinění v těchto okolnostech za protiústavní. 15. Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné tvrzení, že se Nejvyšší soud nevypořádal s některými částmi dovolání [námitka d)]. Nejvyšší soud na jejich obsah reagoval a adekvátně se k nim vyjádřil. Nejvyšší soud rozhodl, že vypočtené zadostiučinění nebylo nepřiměřeně nízké, a zabýval se i souvisejícími rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva [část d) dovolání a body 10 až 12 rozhodnutí]. Nejvyšší soud potvrdil závěr, že délka řízení nebyla vzhledem ke složitosti věci násobně delší, než bylo možné s ohledem na okolnosti případu očekávat. Tím Nejvyšší soud potvrdil, že poměr mezi složitostí řízení a postupem soudu neodporuje jeho judikatuře [část e) dovolání a body 13 až 16]. Nejvyšší soud zároveň ústavně souladným způsobem rozhodl, že odškodňovací spory proti státu obecně nemají typově vyšší význam [část f) dovolání a body 10 až 13 rozhodnutí]. 16. Ústavní soud dodává, že se nezabýval těmi námitkami, které stěžovatel nijak nekonkretizoval a předložil je pouze odkazem na obsah svých dřívějších podání (bod C ústavní stížnosti). Ústavní soud již dříve uvedl, že "pouhý odkaz na stěžovatelem dosud podané opravné prostředky postrádá [...] jakoukoliv právní relevanci" a že jej nelze považovat za řádnou ústavněprávní argumentaci (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 347/05 a II. ÚS 2439/08). Není totiž úkolem Ústavního soudu domýšlet argumentaci za stěžovatele, který musí být v tomto řízení buď sám advokátem (jako v tomto případě) nebo jím musí být zastoupen. Vše relevantní má stěžovatel uvést v ústavní stížnosti, nikoli odkazovat na jiná podání a předpokládat, že z nich Ústavní soud dovodí ústavněprávně relevantní argumentaci (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1124/24, bod 12; IV. ÚS 1620/23, bod 20). IV. Závěr 17. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu