Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Janem Vondrou, advokátem, sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2025 č. j. 37 Co 200/2025-396, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1. M. B., 2. nezl. L. B. a 3. nezl. D. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2025 č. j. P 147/2017-364, rozhodl o návrhu vedlejší účastnice - matky na změnu rozsahu styku stěžovatele - otce s nezletilými ze dne 24. 4. 2024 tak, že styk stěžovatele s nezletilými neupravil, čímž v dotčených částech změnil rozsudek téhož soudu ze dne 30. 1. 2017 č. j. Nc 58/2016-130 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 3. Z obsahu napadeného rozsudku plyne, že situaci nezletilých opakovaně řešil Orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), kdy již z protokolu ze dne 18. 3. 2022 (pohovor s psycholožkou Mgr. Janíkovou) vyplynulo, že nezletilí odmítali styk se stěžovatelem. Negativní postoj nezletilých ke stěžovateli je zřejmý i z protokolu z ústních jednání před OSPOD ze dne 13. 10. 2022, ze dne 5. 5. 2023, ze dne 15. 6. 2023, ze dne 18. 12. 2023 a ze dne 24. 1. 2024. Speciální pedagog Mgr. Lazar při jednání dne 24. 1. 2024 označil situaci za vážnou a dokonce doporučil přerušit kontakt stěžovatele s nezletilými na dva měsíce. Ze zápisu z jednání případové konference dne 18. 3. 2024 vyplývá, že se nezletilí (tehdy ve věku 9 a 13 let; nyní již ve věku 12 a 15 let) opakovaně při pohovorech vyjádřili, že si nepřejí se stěžovatelem stýkat (blíže bod 9 rozsudku). Z výchovné zprávy OSPOD ze dne 12. 7. 2024 rovněž plyne, že se nezletilí opakovaně vyjádřili tak, že ke stěžovateli chodit nechtějí, nechtějí se s ním vůbec vidět (staršího syna před kontaktem s ním bolí hlava a je mu špatně; mladší syn opakoval, že jej nemá rád, protože nerespektuje jejich soukromí). Oba nezletilí současně od roku 2021 navštěvovali různá odborná pracoviště, a to jednak pro účely stanovení podpůrných opatření ve vzdělávání a dále z důvodu řešení rodinné situace (ze zprávy klinické psycholožky PhDr. Halířové ze dne 7. 1. 2025 se mj. podává, že staršímu synovi byla diagnostikována úzkostná porucha s projevy až obsedantně kompulzivní poruchy a porucha opozičního vzdoru mimo jiné rozvinutá na základě rodinné situace). 4. Již v průběhu řízení před okresním soudem bylo doporučeno asistované setkávání případně rodinná terapie v rovině nezletilých se stěžovatelem, a to na základě zprávy z Krizového centra pro děti a dospívající X (dále jen "Krizové centrum") ze dne 19. 11. 2024. Stěžovatel se rovněž bezúspěšně pokoušel nezletilým telefonovat a nabízet společné aktivity. Pokud měli jít společně na večeři, nezletilí vyžadovali přítomnost matky. Proto soud nařídil rodičům (v souladu se závěry jiného soudního roku svolaného dne 22. 11. 2024) usnesením ze dne 13. 12. 2024 č. j. P 147/2017-338, účast na rodinné terapii se zapojením nezletilých v Krizovém centru; po jejím absolvování nebylo doporučeno soudně upravit styk staršího syna se stěžovatelem a u mladšího syna se jevil terapeutický prostor pro navazování kontaktu se stěžovatelem jako velmi omezený. Krizové centrum doporučilo citlivý, dlouhodobý přístup, aktivní a jednotnou podporu rodičů a pokračování v terapeutické práci mimo soudní kontext. V průběhu soudního řízení rovněž proběhla tři setkání stěžovatele s nezletilými na neutrální půdě (pizzerie) za přítomnosti matky. V rámci terapie v Krizovém centru proběhlo též jedno asistované setkání stěžovatele s nezletilými, přítomna byla i matka. 5. Okresní soud konstatoval, že z provedeného dokazování je zřejmé, že mezi stěžovatelem a nezletilými je závažným způsobem narušen vztah, přičemž na jejich psychickém stavu se odráží zejména vyvíjený tlak na kontakt se stěžovatelem. Přesnou příčinu tohoto stavu se sice nepodařilo odhalit, avšak vliv na něj mají špatné vztahy mezi rodiči či nevyhovující osobnostní nastavení stěžovatele (neochota k ústupkům). Nadto jsou oba nezletilí již z opakovaných pohovorů s psychology vyčerpaní a buduje se v nich o to větší vzdor. Soud přitom zhodnotil, že matka nezletilé nijak ve vztahu ke stěžovateli negativně neovlivňuje; vycházel mj. i z toho, že ke změně jejich vztahu začalo postupně docházet až od konce roku 2021 - tedy až po téměř pěti letech od schválení dohody rodičů o úpravě styku nezletilých se stěžovatelem, který do té doby probíhal. Podle soudu by soudní úprava styku měla za následek pouze o to větší zatvrzení nezletilých a vzrůstání jejich nevole ke styku se stěžovatelem. Nezletilým by naopak měl být poskytnut časový prostor celou situaci zpracovat, podstoupit náležitou terapii a pokud možno odhalit příčinu problému, kterou se mohou posléze snažit řešit. 6. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech (výrok II.) poté, co jej přezkoumal v celém rozsahu a doplnil dokazování o aktuální vyjádření obou rodičů a zprávu opatrovníka. Opatrovník v ní mj. uvedl, že druhý vedlejší účastník - starší syn důrazně sdělil, že se stěžovatelem se vídat nechce a odmítá i kontakt prostřednictvím telefonátů nebo SMS zpráv; třetí vedlejší účastník - mladší syn se vyjadřoval podobně jako jeho starší bratr, nedokázal vyjádřit důvod svého stanoviska. Na základě všech ve věci zjištěných skutečností dospěl krajský soud k témuž závěru, jako okresní soud, tedy že vztah mezi nezletilými a stěžovatelem je vážně narušen a synové jakýkoli kontakt se stěžovatelem dlouhodobě odmítají. Nejde přitom o momentální nebo krátkodobé stanovisko, ale o postoj, který se vyvíjí již několik let a k jeho změně nedošlo ani v souvislosti s terapeutickou pomocí a návštěvou Krizového centra. Základní příčinou tohoto stavu je nepochybně rodičovský konflikt, který oba nezletilí vnímají a hodnotí z pozice matky (podvědomě se stavějí na stranu matky, v jejíž péči se nacházejí), soud však v dosavadním matčině postupu nespatřuje bránění kontaktu stěžovatele s nezletilými. Důvodem jejich negativního postoje je podle soudu pravděpodobně mj. ne vždy šťastně volený přístup k nezletilým. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně zdůrazňuje, že se s nezletilými pravidelně nestýká již od 22. 5. 2024, resp. od té doby se s nimi setkal pouze 4x, a to vždy za přítomnosti matky. Avšak ani před tímto datem nebyl jejich styk často realizován, resp. pouze ve velmi omezené míře. 8. Stěžovatel vytýká obecným soudům zejména nečinnost, resp. absenci adekvátního opatření, které by eliminovalo znemožnění styku s nezletilými po delší dobu. Soud má být v takovém případě "proaktivní", tj. musí hledat funkční a dlouhodobě udržitelné uspořádání. Poukazuje přitom zejména na vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva či nálezy Ústavního soudu a konstatuje, že v posuzované věci obecné soudy skutečně nevyužily dostupné prostředky k nápravě rodinných vztahů. Stěžovatel je přesvědčen, že nelze rezignovat a styk neupravovat, a to ani s ohledem na vyšší věk nezletilých. Přestože stěžovatel nechce nezletilé ke styku nutit, je nezbytné zajistit jejich funkční vztah. Oproti tomu obecné soudy založily svá rozhodnutí primárně na názoru nezletilých, kteří však s ohledem na možnou "indoktrinaci" matkou nemohou dohlédnout možným následkům svého přání. Krajský soud měl podle stěžovatele zvážit i jiné možnosti úpravy poměrů k nezletilým - například asistované styky s následným stanovením výhledu jejich rozšiřování; v této souvislosti poukazuje zejména na závěry nálezů ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 894/25 či ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 212/25. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jedinou možností je určitý časový odstup od současné situace; naopak čas tu hraje klíčovou roli a prodlužování omezeného kontaktu může negativně ovlivnit další vývoj jejich vztahu. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by nezvládal výchovnou roli nebo se k nezletilým choval natolik nevhodným způsobem, že by jim působil značnou újmu. Obdobně nebylo zjištěno, že by vztahy mezi ním a nezletilými byly natolik zpřetrhány, že by nebylo možné jejich obnovení. 9. Stěžovatel současně tvrdí, že obecné soudy neprovedly posouzení, zda nejde o opakující se vzorec chování matky, který systematicky vylučuje stěžovatele ve výchově jeho dětí. Nezletilí jsou podle stěžovatele v konfliktu loajality a nyní se přiklonili na stranu matky, v jejíž péči se nachází. Mimo jiné i z tohoto důvodu navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie ohledně psychického stavu nezletilých. Soudy však jeho návrhu nevyhověly a nezajistily funkční spolupráci s odborníky. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti. 11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. 12. Poměry nezletilých dětí byly upraveny rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. Nc 58/2016-130, kterým okresní soud schválil dohodu rodičů, na základě níž byli nezletilí svěřeni do péče matky, stěžovatel se zavázal matce přispívat na jejich výživu a současně schválil dohodu rodičů, na základě které byl stěžovatel oprávněn a povinen stýkat se s nezletilými každý sudý víkend od pátku do pondělí, každou sudou středu v odpoledních hodinách a každou lichou středu do čtvrtka (se zvláštní úpravou styku o prázdninách a svátcích). Na základě přání nezletilých a doporučení OSPOD se rodiče v roce 2023 dohodli na změně úpravy styku stěžovatele s nezletilými spočívající v tom, že se stěžovatel nebude s nezletilými stýkat v sudou středu. 13. Okresní soud i krajský soud provedly řadu důkazů, z nichž vyplynulo, že od prosince 2021 došlo ke změně postoje a vztahu nezletilých ke stěžovateli (k tomu blíže body 3 až 6 výše). V průběhu řízení se nepodařilo odhalit příčinu tohoto problému, přestože nezletilí absolvovali řadu pohovorů (ať již s OSPOD, psychology či okresním soudem). Oba nezletilí se shodně vyjadřovali ve vztahu ke stěžovateli negativně, styk s ním odmítali - starší syn zcela kategoricky. Styk stěžovatele s nezletilými (osobní i telefonický) přitom dlouhodobě fakticky neprobíhá či jen ve velmi omezené míře; počínaje květnem 2024 se stěžovatel s nezletilými setkal pouze několikrát, vždy za přítomnosti matky. Závěry obecných soudů, které na základě v řízení prokázaných skutečností dospěly k závěru, že nastala podstatná změna poměrů odůvodňující jejich zásah, proto z ústavněprávního hlediska obstojí. A/ Zjišťování názoru nezletilých a jejich nejlepší zájem 14. Trávení společného času znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes problémy ve vztazích mezi rodiči. Dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji [nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), bod 15]. Je-li tedy dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada (podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou), vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna [srov. nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207), body 11 a 17], neexistují-li pro to prokázané objektivní překážky [tedy i zda ve světle případu jako celku byly důvody uvedené jako podklad rozhodnutí "relevantní a dostatečné"; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Katsikeros proti Řecku ze dne 21. 7. 2022, č. 2303/19, § 57 až 63]. V tomto ohledu musí Soud zohledňovat skutečnost, že vnímání adekvátnosti zásahu orgánu veřejné moci do péče o děti se v jednotlivých státech liší stát od státu v závislosti na takových faktorech, jako jsou tradice spojované s rolí rodiny a zásahy státu do rodinných záležitostí či dostupnost zdrojů pro veřejnoprávní opatření v této konkrétní oblasti. Rozhodující význam má však v každém případě úvaha, co je v nejlepším zájmu daného dítěte (rozsudek ESLP ve věci Kilic proti Rakousku ze dne 12. 1. 2023, č. 27700/15, § 122 či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Strand Lobben a ostatní proti Norsku ze dne 10. 9. 2019, č. 37283/13, § 210) (srov. nález sp. zn. II. ÚS 212/25, bod 24 či usnesení ze dne 9. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 1337/25, body 16 až 18). 15. Nejlepší zájem dítěte je jako koncept flexibilní a vždy musí být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám [srov. nález ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 (N 116/85 SbNU 879), bod 30]. Při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [srov. nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20 (N 157/101 SbNU 98), bod 17]. 16. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu při rozhodování ve věci péče o něj. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006, č. 18249/02, § 57 až 59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), bod 54]. Při budoucí úpravě výchovných poměrů tak bude mít názor nezletilého dítěte s rostoucím věkem větší váhu a způsob jeho zjišťování se bude odvíjet od jeho rozumové vyspělosti a schopnosti vyjádřit se ke způsobu péče (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 1347/23, bod 18). 17. Obecným soudům nelze v nyní posuzované věci upřít, že by nesledovaly především nejlepší zájem nezletilých, který je předním hlediskem při jejich rozhodování. Při svém rozhodování vzaly v úvahu pro posouzení věci významné okolnosti. Byl to především názor nezletilých, který byl dostatečně zjištěn již v průběhu řízení před okresním soudem a krajský soud poté vycházel též ze zprávy Krizového centra (viz výše bod 6). Z odůvodnění napadených rozhodnutí však plyne, že obecné soudy ve věci nerozhodovaly izolovaně pouze na základě přání nezletilých, ale v kontextu s dalšími zjištěnými skutečnostmi, aktuálním psychickým stavem nezletilých i doporučením OSPOD, který styk nezletilých se stěžovatelem opakovaně nedoporučil a již v průběhu řízení jej naopak doporučil na čas přerušit (č. l. 206, 358 či 389 spisu; obdobné doporučení dal i speciální pedagog - etoped - Mgr. Lazar, který s nezletilými vedl pohovory a účastnil se i jednání OSPOD). Opatrovník se dokonce výslovně přiklonil k tomu, aby byl nezletilým dán (předem neohraničený) časový prostor k tomu, aby se celá situace uklidnila a tím jim bylo umožněno opět navázat se stěžovatelem kontakt dobrovolně. Současně je třeba zdůraznit, že nezletilí byli v době rozhodování obecných soudů ve věku, v němž jejich rozumová a emociální vyspělost byla již na takové úrovni, že jejich názor byl pro obecné soudy logicky zásadním (byť ne jediným) vodítkem pro rozhodnutí. Přání nezletilých ohledně styku se stěžovatelem je konstantní a dlouhodobé; nezletilí jej navíc projevovali již v období, kdy jejich styk ještě probíhal, tj. od roku 2022 (byť dle tvrzení stěžovatele v omezeném režimu). 18. Obecné soudy v řízení respektovaly nejen přání nezletilých, ale primárně jejich nejlepší zájem. Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem; tomu obecné soudy dostály, a proto je třeba jejich rozhodnutí v tomto ohledu označit za ústavně souladná. B/ Povinnost státních orgánů přijmout vhodná opatření vedoucí k zajištění styku 19. Lze souhlasit se stěžovatelem, že v řízení nebylo zjištěno, že by stěžovatel nebyl schopen se o nezletilé řádně postarat či by se k nim choval natolik nevhodným způsobem, že by jim působil značnou emocionální (psychickou) újmu. 20. Zásah do práva na rodinný život představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Stát má odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče. Součástí pozitivních povinností orgánů veřejné moci je učinit vše, co je od něj možné rozumně požadovat (účinný výkon práva) [rozsudek ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. 6. 2000, č. 32842/96, § 128], tj. přijmout opatření směřující k respektování rodinného života, až po úroveň vztahů mezi jednotlivci. Závazek státu nicméně nesměřuje na výsledek, nýbrž na prostředky (rozsudek ESLP ve věci Kacper Nowakowski proti Polsku ze dne 10. 1. 2017, č. 32407/13, § 74). 21. Judikatura ESLP k pozitivním závazkům řadí i vhodná a účinná přípravná opatření vedoucí k zajištění styku (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Bergmann proti České republice, ze dne 27. 10. 2011, č. 8857/08, § 58 a 59, ve věci Ribić proti Chorvatsku ze dne 2. 4. 2015, č. 27148/12, § 88 a 89 a 92 až 95 či ve věci K. B. a ostatní proti Chorvatsku ze dne 14. 3. 2017, č. 36216/13, § 143 a 144). Je-li prokázána existence rodinného pouta, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto pouta [rozsudek ESLP ve věci Voleský proti České republice ze dne 29. 6. 2004, č. 63627/00, § 118]. Důvodem je, že u dětí mladšího a středního školního věku by základní úvahou mělo být rozšiřování kontaktu, čili maximalizace času pro prohlubování vztahu mezi nerezidentním rodičem a dítětem. V případech, kdy se děti brání styku s druhým rodičem, vyžaduje čl. 8, aby se státy pokusily identifikovat příčiny takového odporu a vhodným způsobem je řešily (rozsudky ESLP ve věci Jurišić proti Chorvatsku (č. 2) ze dne 7. 7. 2022, č. 8000/21, § 43 či ve věci Ribić proti Chorvatsku, § 94). 22. Obecné soudy se v nyní posuzované věci při hledání vhodných opatření při zajištění nejlepšího zájmu nezletilých dostatečně zabývaly zjišťováním příčin jejich postoje ke stěžovateli, resp. celé situace v rodině. Obecné soudy vycházely - jak je uvedeno již výše - z řady zpráv a protokolů, které byly postupně v průběhu řízení zakládány do spisu. Oba rodiče též opakovaně soudu sdělovali aktuální stav věci - ve smyslu domluvených sezení, vyšetření, styků či postoje nezletilých. Obecné soudy všechny tyto okolnosti podrobně popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí a následně je při rozhodování o návrhu matky vzaly v úvahu (body 8 až 17 a 24 rozsudku okresního soudu, body 7 a 8 napadeného rozsudku krajského soudu). I přes veškerou snahu všech ve věci zapojených orgánů však nebyla zjištěna jasná příčina změny vztahu nezletilých k otci; pravděpodobnými příčinami plynoucími z obsahu spisu, resp. z odůvodnění napadených rozhodnutí jsou: (1) negativní dopad dlouhodobých konfliktů rodičů na nezletilé, kteří se logicky mohou dostávat do konfliktu loajality, (2) důsledek rozdílných výchovných metod rodičů, zejména nevyhovující nastavení stěžovatele vůči osobnostem nezletilých a (3) reakce na tlak vyvíjený stěžovatelem na realizaci styku s nezletilými. 23. Dále obecné soudy využily širokou škálu opatření podle vnitrostátního práva, včetně asistovaných styků, rodinné terapie, spolupráce se specializovanými pracovišti a aktivního zapojení opatrovníka. Jak OSPOD, tak i soud v průběhu řízení opakovaně s nezletilými i rodiči hovořil, všichni absolvovali rodinnou terapii, nezletilí navštěvovali opakovaně psychologa a (částečně na základě rozhodnutí soudu) proběhly i asistované styky nezletilých se stěžovatelem (byť za přítomnosti matky, avšak bez její spolupráce by se jej nezletilí nezúčastnili - viz protokol z jednání dne 11. 6. 2025). Žádné z výše uvedeného však nemělo pozitivní vliv na vývoj postoje nezletilých ke stěžovateli, ba naopak. Vztah nezletilých ke stěžovateli se zhoršil, zejména starší syn s ním odmítá i hovořit po telefonu, de facto jej "ignoruje", u mladšího syna má vývoj situace negativní důsledky, u obou se v průběhu řízení stupňovala agresivita (fyzická či slovní, též nasměrovaná vůči matce). To, že zvolená opatření nevedla ke zlepšení vztahů mezi nezletilými a stěžovatelem ovšem nelze klást k tíži obecných soudů, resp. nedostatku aktivity či péče na straně státu. V tomto směru lze poukázat na závěry nedávného rozhodnutí ESLP ve věci Münster proti ČR ze dne 18. 3. 2026, č. 17290/23 (§ 56, 64 až 66), v němž bylo zdůrazněno, že povinnost státu zajistit kontakt dítěte s rodičem není povinností výsledku, ale povinností prostředků. V rozhodnutí se rovněž zdůrazňuje, že nejlepší zájem nezletilých má být zkoumán nejen v kontextu jejich (opakovaně) vyjadřovaného názoru, ale i jejich vztahu k nerezidentnímu rodiči či zjištěnému duševnímu stavu; uvedenému obecné soudy v nyní posuzované věci dostály. C/ Dokazování - znalecký posudek 24. Stěžovatel vidí příčinu v možné indoktrinaci matkou a za tímto účelem navrhoval vypracování znaleckého posudku. Obecné soudy nejsou povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, pakliže takový postup zdůvodní. [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191) či usnesení ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1242/24, bod 12]. Obecný soud je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba určité důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, zda je určitý důkazní prostředek (v posuzované věci stěžovatelkou navrhované výslechy svědků a psychologů) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. 25. Soud může důkazní návrh odmítnout, avšak s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: (1.) skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; (2.) není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (třeba i pro jeho nevěrohodnost) a (3.) důkaz je nadbytečný, tzn. byla-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (srov. nálezy ze dne 10. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 1452/20, bod 58 či ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1765/21, bod 27). 26. Obdobně i ESLP ve věci Strand Lobben a ostatní proti Norsku (§ 213) dospěl k závěru, že by bylo přehnané tvrdit, že vnitrostátní soudy jsou vždy povinny přibrat znalce z oboru psychologie k otázce navázání kontaktu s rodičem, který nemá dítě v péči, ale tato otázka závisí na konkrétních okolnostech každého případu, kdy je třeba náležitě zohlednit věk a vyspělost daného dítěte (lze přitom poukázat mj. na to, že i například ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2271/25 nebyla Ústavním soudem vytýkána absence znaleckého zkoumání důvodu odmítání jednoho z rodičů nezletilým dítětem). V rozsudku ve věci Cînta proti Rumunsku ze dne 18. 2. 2020, č. 3891/19, § 51, konstatoval, že závěr o tom, že jsou potřeba znalecké posudky, by měly učinit obecně domácí orgány. Na druhou stranu, v několika případech týkajících se dětí však ESLP shledal, že rozhodovací proces nebyl spravedlivý, jelikož vnitrostátní orgány neopatřily znalecký posudek, ačkoli byl nezbytný pro posouzení vztahu dítěte s jeho rodiči nebo pro ověření, zda vyjádření dítěte odpovídají jeho skutečnému přání (rozsudek ve věci Byčenko proti Litvě ze dne 14. 2. 2023, č. 10477/21, § 116; viz také rozsudek ve věci Omorefe proti Španělsku ze dne 23. 6. 2020, č. 69339/16, § 54 až 56). 27. V nyní posuzované věci obecné soudy stěžovatelem navrhovaný důkaz neprovedly, tento svůj postup však náležitě a ve vztahu ke zjištěným skutečnostem logicky zdůvodnily tím, že potřebné skutečnosti byly již dostatečně objasněny jinými provedenými důkazy (bod 21 usnesení okresního soudu a bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu). Nezletilí jsou bezpochyby z celého sporu unaveni, a to zejména psychicky, na což poukazují opakovaně oba soudy i ve svých rozhodnutích, resp. též OSPOD ve svých zprávách a vyjádřeních. Rovněž Krizové centrum ve zprávě z roku 2025 doporučilo citlivý, dlouhodobý přístup, aktivní a jednotnou podporu rodičů a pokračování v terapeutické práci mimo soudní kontext. Pokud tedy bylo možné potřebné skutečnosti zjistit či dovodit z jiných v řízení provedených důkazů, nelze takový postup soudů shledat excesivním, porušujícím základní práva stěžovatele. 28. Obecné soudy přitom manipulaci ze strany matky (proti stěžovateli) označily jako nepravděpodobnou (byť krajský soud uvedl, že "nezletilí vnímají odtažitý a konfliktní přístup rodičů k sobě navzájem a podvědomě se zde stavějí na stranu matky, v jejíž péči se nacházejí"). Tuto úvahu zdůvodňovaly dlouhodobou absencí jakýchkoliv potíží při styku nezletilých se stěžovatelem, resp. jejich dobrým vztahem až do konce roku 2021; rovněž v žádné ze zpráv OSPODu, které soud provedl v průběhu řízení, nebylo dovozeno, že by matka manipulovala nezletilé proti stěžovateli. Jde o závěr logický a odpovídající obsahu spisu. Matka v průběhu řízení spolupracovala při rodinné terapii, z výpovědi nezletilých nevyplynulo, že by je matka negativně "naváděla" proti stěžovateli. Nadto opakovaně ve vyjádřeních uváděla, že se snažila nezletilé ke styku se stěžovatelem motivovat, dokonce se sama zúčastnila i asistovaných styků v průběhu řízení (snažila se dát prostor stěžovateli tím, že se "vzdálila", na což nezletilí reagovali negativně); nadto OSPOD od roku 2022 opakovaně matku upozorňoval na možnost podání návrhu na změnu péče (či předběžného opatření) - v reakci na zjištěnou změnu v postoji nezletilých ke stěžovateli -, avšak ta po dlouhou dobu vyčkávala a takový postup odmítala (viz zejména výstup případové studie na č. l. 208 až 214 spisu). 29. Podle závěrů soudů navíc v řízení nevyvstaly pochybnosti o vztahu a skutečném přání, resp. názoru nezletilých na styk se stěžovatelem. Ústavní soud se nedomnívá, že by vždy bylo možné zjistit a určit konkrétní příčinu odmítavého postoje nezletilých ke styku s jedním z rodičů (či oběma), neboť lidská psychika, zvláště dětská, bývá složitá a proměnlivá (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 894/25, bod 39). Soudy přitom vyvinuly dostatečnou snahu zjistit důvody odmítavého postoje nezletilých, kteří konstantně poukazují na pro ně nevyhovující chování k nim ze strany stěžovatele, což může být - jak ostatně uvádí i obecné soudy - právě důvodem změny jejich chování. Oba nezletilí mají problémy se soustředěním a pozorností pod časovým tlakem, vyžadují klidný přístup, staršímu synovi byl diagnostikován ADD syndrom (pomalá forma poruchy aktivity a pozornosti), dysgrafie, úzkostná porucha s projevy až obsedantně kompulzivní poruchy a porucha opozičního vzdoru mimo jiné rozvinutá na základě rodinné situace. Tyto okolnosti zajisté vyžadují přizpůsobení chování a jednání obou rodičů, avšak z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že nezletilým vadí právě výrazně autoritativní přístup stěžovatele. Vzhledem ke všem okolnostem případu je přitom tento jejich názor zapotřebí zohlednit a adekvátním způsobem na něj reagovat, resp. přizpůsobit přístup k nim. IV. Závěr 30. Ústavní soud ustáleně ve své rozhodovací praxi opakuje, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných. Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Současně si uvědomuje, že nelze opomíjet ani zákonnou podmínku pro změnu rozhodnutí v § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to změnu poměrů, které je nutno rozumět jako změně podstatné v takových skutečnostech, které tvořily skutkový podklad pro předchozí rozhodnutí soudu (srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 320/26, bod 22). Je navíc těžko představitelné, že k takové podstatné změně by mělo docházet v krátkých časových úsecích a současně není ani v zájmu nezletilých dětí ani vhodné pro zlepšení vztahů v rodině, aby byli rodiče nuceni k podávání dalších a dalších návrhů, prostřednictvím nichž by se domohli důstojné realizace svých ústavních práv (nález sp. zn. II. ÚS 894/25, bod 35). 31. Přestože nebyly v posuzované věci identifikovány konkrétní příčiny počátku špatného vztahu nezletilých ke stěžovateli (nějaký konflikt či nepříjemná situace), z průběhu řízení je zjevné, že se v něm negativně zrcadlí i neuspořádané rodinné poměry. Aktuální řešení celé situace je proto třeba hledat spíše ve zklidnění vzájemných vztahů či odborné pomoci, spočívající například v absolvování navazující rodinné terapie, než v pokračování soudního řízení. Od obou rodičů je třeba požadovat, aby se více snažili "pracovat" nejen na zlepšení vzájemné komunikace, ale celé rodinné situace - na jedné straně podpora a motivace matky nezletilých k styku se stěžovatelem, třeba i snahou o společné setkání či alespoň telefonický kontakt, na druhé straně realizace styku stěžovatele s nezletilými tak, aby o něj měli sami zájem (například vhodnou nabídkou programu a zejména změnou přístupu k nim - tj. akceptace návrhu programu nezletilých stěžovatelem; oba nezletilí totiž v průběhu řízení poměrně jasně popisovali, jaké chování, přístup a řešení situací jim u stěžovatele "vadí"). Ostatně k tomu se snažily - zatím bezúspěšně - vést všechny účastníky i obecné soudy či OSPOD v průběhu řízení. 32. Ústavní soud apeluje na oba rodiče, aby upozadili své spory a nesnažili se prosazovat sami sebe, ale aby v zájmu svých synů, které bezpochyby milují a chtějí pro ně jen to nejlepší, jim poskytli potřebný prostor. Jakákoli případná dohoda rodičů přitom může jen přispět k uklidnění situace a bude v nejlepším zájmu nezletilých; skutečnost, že obecné soudy styk stěžovatele s nezletilými neupravily, neznamená, že se nemůže uskutečňovat, ba naopak. 33. Za popsané situace Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu (potažmo okresního soudu), který nyní pro tento stav neupravil styk nezletilých se stěžovatelem (byť třeba pouze formou asistovaného styku s následným stanovením výhledu jeho rozšiřování, jak uvádí stěžovatel ve své stížnosti), porušení jeho základních práv. Lze uzavřít, že krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a přezkoumatelným způsobem objasnil, na základě jakých úvah v posuzované věci rozhodl. 34. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 14. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu