Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Kuželové, zastoupené Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem, Palackého třída 3048/124, Brno - Královo Pole, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2025 č. j. 27 Co 148/2025-349, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Rezidence Bubeníčkova, s. r. o., sídlem Příkop 543/4, Brno - Zábrdovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a že porušen byl také čl. 4 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") v řízení o zaplacení částky 2 017 350 Kč s příslušenstvím k návrhu stěžovatelky (jako žalobkyně) usnesením ze dne 29. 8. 2025 č. j. 8 C 332/2023-267 nařídil předběžné opatření, kterým vedlejší účastnici (jako žalované) zakázal nakládat s ve výroku blíže specifikovanými 25 rozestavěnými bytovými jednotkami, zejména je zcizovat třetím osobám, jakož i zatěžovat právy třetích osob. Dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka svou pohledávku (z titulu zprostředkovatelské smlouvy) za vedlejší účastnicí (až na částku 229 500 Kč) osvědčila a také prokázala existenci skutečností odůvodňujících obavu, že by v dané věci mohl být výkon rozhodnutí ohrožen, tedy že vedlejší účastnice učinila konkrétní kroky ke zcizení těchto jednotek obchodní společnosti BytyvBrně, s. r. o., přičemž jiný nemovitý majetek nevlastní ani není zřejmé, jakým jiným majetkem disponuje, neboť ve sbírce listin obchodního rejstříku nemá založenou účetní závěrku za rok 2024. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Okresnímu soudu vytkl, že se nezabýval přiměřeností daného zásahu do oprávněných zájmů vedlejší účastnice, a odmítl jako nesprávný jeho závěr, že předběžné opatření jí nezpůsobí rozsáhlou nebo neodčinitelnou újmu. Měl za to, že rozsah předběžného opatření zcela neodpovídá žalobou uplatněné částce, neboť i bez znalosti přesné hodnoty postiženého majetku tato bude přesahovat žalovanou částku několikanásobně, a nařízením předběžného opatření dochází ke znemožnění výkonu jedné ze zásadních složek práva vlastníka, tj. nakládat se svým majetkem. II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka tvrdí, že se vedlejší účastnice kupní smlouvou ze dne 3. 7. 2025 (ve znění dodatku ze dne 24. 7. 2025), uzavřenou s obchodní společností BytyvBrně, s. r. o., zbavuje veškerého nemovitého majetku a že je pravděpodobné, že poté zůstane jen "prázdnou schránkou". Není přitom jisté, jaký má být osud finančních prostředků; ty nejsou považovány za tzv. vhodnou úkojnou masu, zvláště když značná část obdržené kupní ceny má být použita k úhradě pohledávek zajištěných zástavním právem ve prospěch společnosti Waldviertler Sparkasse Bank AG. O jakou konkrétní částku jde, není známo. Návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by byl uložen zákaz dispozice se všemi bytovými jednotkami, podala z důvodu, že jí nebyla známa ani reálná hodnota té které jednotky, ani hodnota nemovitého majetku, který by mohl být použit k uspokojení její pohledávky. 5. Závěry krajského soudu stěžovatelka označuje za nesprávné. Podle tvrzení vedlejší účastnice má hodnota nemovitostí dosahovat částky ve výši 120 mil. Kč, podle kupní smlouvy 94 172 300 Kč a v době podání návrhu na nařízení předběžného opatření byla zapsána zástavní práva ve výši minimálně 158 mil. Kč. Nebylo tudíž zřejmé, zda, kdy a případně v jakém rozsahu toto právo bude zrealizováno, a tudíž postižení pouze některých jednotek nedává žádnou záruku, že vedlejší účastnice bude mít dostatečný majetek k jejímu uspokojení. 6. Odmítá názor krajského soudu, podle kterého by předběžným opatřením nebylo dotčeno zástavní právo ani možnost realizace s tím, že právě způsob, výše, a především doba jeho realizace jsou zcela stěžejní pro určení přiměřenosti rozsahu předběžného opatření, o čemž rozhoduje zástavní věřitel, a proto by postižení jen některých jednotek nijak nepomohlo, resp. neeliminuje to riziko ohrožení výkonu rozhodnutí. Navíc vedlejší účastnice neměla zveřejněnu účetní závěrku, a tudíž nebylo možné odhadovat výsledek jejího hospodaření a schopnosti dostát svým závazkům. 7. Dále stěžovatelka argumentuje, že pokud by došlo v průběhu řízení ke změně zástavních práv, bylo by možné reagovat (částečným) zrušením předběžného opatření (§ 77 odst. 2 o. s. ř.) tak, aby bylo postupováno přiměřeně k právům vedlejší účastnice. Okresní soud mohl požadovat složení dostatečné jistoty (§ 75b o. s. ř.). Nelze jí přičítat k tíži, že takto nepostupoval. Krajskému soudu dále vytýká, že neposuzoval podmínky vydání usnesení okresního soudu "za účelem částečného vyhovění odvolání v přiměřeném rozsahu". Má jednak za to, že svůj postup řádně neodůvodnil, jednak že návrhu bylo možné vyhovět jen částečně (§ 153 odst. 2 o. s. ř. a contrario), jak má plynout z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 417/2005 a ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 28 Cdo 800/2011. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá přezkumu rozhodnutí o jejím návrhu na nařízení předběžného opatření. Již v minulosti Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí soudu o takovém návrhu se podrobuje přezkumu v tzv. omezeném testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk řádného procesu se vztahuje na soudní řízení ve svém celku (např. nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 nebo usnesení ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2734/11). V rámci tohoto omezeného testu ústavnosti je úlohou Ústavního soudu posoudit, zda rozhodnutí soudu ve věci předběžného opatření bylo vydáno příslušným orgánem státní moci (čl. 38 odst. 1 Listiny), zda mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny) a konečně, zda není projevem soudní svévole (nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo usnesení ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20). Ústavní soud proto zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14) a činí tak pouze ve výjimečných případech, jestliže rozhodnutí o předběžném opatření představuje excesivní zásah do základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10). 11. Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces (a potažmo vlastnického práva), přisvědčit jí nelze, neboť se obrátila na obecné soudy se svým návrhem na nařízení předběžného opatření, ty ho posoudily a věcně o něm rozhodly. Obsahem ústavní stížnosti je ve skutečnosti polemika s důvodem, pro který krajský soud již nařízené předběžné opatření zrušil, tj. pro zjevnou nepřiměřenost takového daného zásahu do práv vedlejší účastnice, kterou vyvodil z porovnání hodnoty sporu a hodnoty majetku postiženého zákazem dispozice, tj. 25 bytových jednotek, přičemž jejich prodej byl předmětem podnikání vedlejší účastnice. Úvahy krajského soudu se nejeví zjevně nepřiléhavými či nepřiměřenými (tzv. extrémními), jež by nebylo možné z hlediska ústavnosti akceptovat. V úvahu je třeba vzít nejen uvedené hodnoty (jejichž podrobné zkoumání by mohlo přesahovat rámec daného řízení), ale také dopady případného předběžného opatření na obchodní činnost dotčené osoby; to by v posuzované věci u vedlejší účastnice prakticky znamenalo její úplné "zablokování". 12. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že soudy mohly omezit dispozici jen s některými bytovými jednotkami. Ústavní soud, byť má pochybnosti o správnosti tohoto právního názoru, nedospěl k závěru, že by možné pochybení krajského soudu dosahovalo ústavněprávní intenzity, neboť stěžovatelka mohla obratem podat nový návrh na vydání předběžného opatření. Dlužno dodat, že pokud by návrh na postižení konkrétní jednotky nebo některých jednotek podala, nemohlo by napadené usnesení s ohledem na tento právní názor krajského soudu zakládat překážku věci rozhodnuté. 13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu