Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025 č. j. 30 Cdo 2597/2025-131, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2025 č. j. 15 Co 151/2025-111 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2025 č. j. 11 C 65/2023-104, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatel podal proti vedlejší účastnici žalobu o zaplacení 400 000 000 Kč. Jelikož nižší soudy jeho žalobě nevyhověly, stěžovatel podal proti jejich rozhodnutím dovolání. V rámci dovolacího řízení mu obvodní soud vyměřil soudní poplatek za podané dovolání podle § 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s položkou 23, bodem 1 písm. d) přílohy k tomuto zákonu (sazebníku poplatků). Obvodní soud nejprve - dle svého názoru nesprávně - stěžovateli vyměřil poplatek ve výši 4 000 Kč, avšak následně jej vyzval k zaplacení doplatku soudního poplatku ve výši 10 000 Kč, tedy k zaplacení soudního poplatku v celkové výši 14 000 Kč podle shora citované položky sazebníku poplatků. Stěžovatel takto vyměření soudní poplatek nezaplatil. 3. Obvodní soud proto napadeným usnesením zastavil dovolací řízení (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a stěžovateli vrátil 4 000 Kč coby zaplacenou část soudního poplatku. 4. Městský soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Oba soudy v odůvodnění poukázaly na to, že nejprve byl stěžovateli vyměřen soudní poplatek v nesprávné výši, což však obvodní soud následně napravil a stěžovatele správně vyzval k doplacení zbývající části soudního poplatku. Jelikož stěžovatel tuto zbývající část ve lhůtě nezaplatil, nezbývalo než dovolací řízení zastavit. 5. Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu a napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Zdůraznil, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje zákonem předepsané náležitosti, zejména řádné vymezení přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel ve svém dovolání sice v obecné rovině uvedl, že dovolacím soudem má být jinak vyřešena otázka procesního práva, avšak následně uvedl, že požaduje, aby dovolací soud posoudil otázku "jinak než odvolací soud". Uvedené kritérium přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. však cílí na to, že Nejvyšší soud by se měl odchýlit od své dřívější rozhodovací praxe a právní otázku posoudit jinak, nikoli na to, že by měl právní otázku posoudit jinak než odvolací soud. Stěžovatel ve svém dovolání neuvedl žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Ze shora uvedených důvodů proto byl dán důvod k odmítnutí dovolání pověřeným členem senátu pro vady podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho práva, když mu vyměřily soudní poplatek v nesprávné a nezákonné výši 14 000 Kč. Jejich rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem o soudních poplatcích. Nejvyšší soud se přitom touto otázkou vůbec nezabýval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Stěžovatelovo dovolání bylo pověřeným členem senátu Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř., pročež bylo nutno blíže zkoumat otázku přípustnosti ústavní stížnosti. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) totiž Ústavní soud vyložil, že pokud stěžovatel v dovolání řádně nevymezí předpoklady přípustnosti dovolání a jeho dovolání je z toho důvodu Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, jeho ústavní stížnost proti rozhodnutím nižších soudů je nepřípustná. 9. S ohledem na uvedené je nutno považovat stěžovatelovu ústavní stížnost proti rozhodnutím obvodního a městského soudu za návrh nepřípustný ve smyslu ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je naopak přípustná ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. S ohledem na to, že stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto pro vady z důvodu nikoli řádného vymezení předpokladů přípustnosti, Ústavní soud mohl podle citovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval správně a respektoval stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 11. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal text stěžovatelova dovolání. Ověřil v něm, že stěžovatel neuvedl žádnou judikaturu, od níž by se měl Nejvyšší soud při posouzení jeho dovolání odchýlit, resp. obecně neodkazoval na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Pouze citoval znění kritérií přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., uvedl, že "v tomto případě má být otázka procesního práva dovolacím soudem posouzena jinak", a v návaznosti na to upřesnil, že tuto otázku správné výše soudního poplatku by měl Nejvyšší soud "posoudit v souladu se zákonem a jinak než odvolací soud." Stěžovatel však v dovolání nenastolil žádnou otázku procesního práva a neodkazoval na žádnou relevantní judikaturu (resp. obecně na žádnou judikaturu). 12. To ovšem za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání považovat nelze. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomněl, že pouhá neodůvodněná citace či odkaz na znění § 237 o. s. ř. není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Ze stěžovatelova dovolání je navíc zřejmé, že dokonce ani správně nepochopil, v čem spočívá podstata přípustnosti dovolání kvůli tomu, že příslušná otázka hmotného nebo procesního práva má být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. S ohledem na výše uvedené a na první výrok stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když jeho dovolání odmítl pro vady. Ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu